Trávili hodně času odděleně, oba měli vlastní povinnosti ve svých divizích. Nevadilo jim to. Měli o čem přemýšlet. Ztěžka navazovali na předešlé přátelství.

Tom dost přemýšlel. V myšlenkách se často vracel k okamžiku, kdy Gina držel. Byla to čistě emoční chvíle, ale znamenala pro něj mnohem víc. Uvědomoval si to postupně. Možná od chvíle, kdy ho shinigami spatřil pouze v ručníku. Nebyl si jistý, kdy přesně k tomu došel.

Samotné úvahy ovšem nedokázal snášet. Vyhnaly ho z jeho divize. Teď stál před Ginovým pokojem, ruku zvednutou. Zdráhal se zaklepat.

Polkl. Zlehka ťuknul do dveří. Gin tam ani nemusel být, nemusel to ani slyšet. Trochu doufal, že tam nebude.

„Dále."

Slyšel to. Ginův hlas dokázal být slyšet, když chtěl. Nechtěl vejít, ale musel. Neřekl by, nepřiznal, že se bojí. Vzal za kliku.

***

Gin se zadíval po dveřích. Nikoho nečekal. Odložil knížku, kterou četl, stranou.

„Tome," pousmál se, nepatrně. Vzápětí zvážněl. Poznal, že něco není v pořádku. „Stalo se něco?"

„Ne, nic. Teda... nic důležitého. Všechno je v pořádku." Nepřišlo mu, že by se tvářil divně nebo ustaraně. Přešlápl z nohy na nohu. Před Ginem mohl svoje emoce dávat otevřeně najevo. Patřil do druhé divize, zabíjel, vraždil, ale s bývalým kapitánem se za nic z toho nestyděl. Z jeho strany se postupné přátelství prohloubilo. Změnilo se v něco víc.

„Nic důležitého?" Zvedl se. Několika kroky se ocitl u Toma. „Tváříš se... děsně." Byl z Tomova výrazu rozpačitý. Chtěl nějak pomoct, ale k tomu potřeboval víc informací. Nemohl poradit, když nevěděl, o co jde, ale Tomův výraz ho nenechával na pochybách. Šlo o něco vážného.

*

Znejistěl. Netušil, jak Ginovi odpovědět. Vždyť se tvářil naprosto normálně. Rozhodl se zariskovat a trochu podvádět. Předstíral zakopnutí. Věděl, prostě si byl jistý, že Gin ho nenechá spadnout

***

Viděl, jak Tom zakopl. Udělal sotva krok vpřed. Jeho ruce se ocitly na shinigamiho zádech. Přidržel ho.

„V pořádku?" Musel se zeptat. Odpověď, drobné kývnutí, spíš ucítil, než zaslechl. Bylo mu divné i Tomovo nynější mlčení. Nerozuměl tomu.

Proč něco neřekne? Mlčí a nechá se držet. Odpovídal i předtím vyhýbavě a ten jeho divný výraz... co tím sleduje? Zkouší na mně něco? Ne. To je nesmysl.

Trpělivě čekal, až se jeho společník rozhodne odtáhnout a, ještě lépe, promluvit. Tohle jeho divné chování Gina mátlo. Nevěděl, co si má myslet.

*

Tom se odtáhl jen natolik, aby Ginovi viděl do tváře. Sbíral odvahu, aby řekl to, co mu nedovolovalo klidně spát. Vlastní pocity ho téměř sžíraly zaživa. Díval se Ginovi do očí. Měl ta slova na jazyku, a přesto mlčel. Nevydal ani hlásku.

Nemůžu mu to, jen tak, říct. Nemusí to vnímat stejně. Co když... se mi vysměje? Byly to zbytečné obavy. Gin takový nebyl. Nikdy by toho nezneužil.

Otevřel ústa, ale neřekl nic. Zase je zavřel. V duchu se proklínal. Nikdo ho nenaučil, jak vyznat jiné city než zlobu, vztek a hněv. Chtěl mu říct tolik, ale nedokázal to vyslovit.

Cítil, jak se ho na zádech dotýkají Ginovy ruce. Překvapeně zjistil, že ho shinigami drží naprosto zlehka. Nebyl to žádný křečovitý dotek.

„Gine..." To jediné ze sebe vypravil. Vydechl.

Rozhodl se to zkusit jinak, když se nedokázal vyjádřit slovy. Zvedl ruce. Položil je na Ginova záda, než opřel hlavu o jeho rameno. Byla v něm malá duše. Bál se odmítnutí. Toho, že Gina ztratí. Tentokrát už navždycky.

***

Gin zaváhal. Slyšel, jak Tom vyslovil jeho jméno. Tak vroucně. To jediné stačilo, aby pochopil, kde je kámen úrazu. Mlčel a nehýbal se. Nevěděl, jak zareagovat. Dokázal si představit, dost dobře, co se Tomovi honí hlavou. Sám to kdysi zažil. Tuhle mučivou nejistotu, která dokázala vyřadit mozek z provozu.

Pomalu začal Toma hladit. Dotýkal se ho zlehka. Cítil, jak se pod jeho doteky uvolňuje. Skryl pousmání, které se mu dralo na rty. Lhal by, kdyby tvrdil, že k Tomovi nic necítí, ale nechtěl ho vyděsit.

„Jsi si jistý?" Dával mu ještě možnost couvnout. Chápal by to.

„Jsem." Odpověď vyklouzla z Tomových úst rozhodně. Vzhlédl. Oplácel Ginovy pohled. Zavřel oči, když se k němu Gin naklonil.

Setrvali v objetí.

*

Seděli spolu na střeše. Dívali se na hvězdy, které pokrývaly oblohu. Nepočítali dny ani večery, které spolu trávili, když si urvali oba čas.

Tom svého partnera pozoroval. Byl se svým životem u shinigami spokojený. Nakonec získal to, co mu celý život scházelo. Lásku, přátelství, ale ze všeho nejvíc, rodinu. Usmál se, když shlédl na jejich propletené prsty. Neměnil by. Nikdy.

Žil a dýchal pro Gina. To nemohl nikdo změnit. Patřil k němu. Napořád. Byl jeho druhou polovinou. Jedině spolu dokázali jít životem. Spolu tvořili celek.

Gin pohled vycítil. V očích měl tázavý pohled. Spokojil se s tím, že Tom zavrtěl hlavou. Nepotřebovali slova. Byla pro ně zbytečná. Byli pro sebe navzájem to nejdůležitější na světě.

Tom nemusel nic říkat, ale chtěl. Vyslovil ta slova tolikrát, ale i přesto, pro něj, neztrácela svoje kouzlo.

„Miluju tě." Viděl, jak se Gin usmál. Nic než muž vedle něj, jeho partner, nebylo důležitější. Věděl to.

Odtrhl od Gina oči. Upřel je na nebe. S úsměvem zvedl volnou ruku. „Padá hvězda. Přej si něco..."