Gin se věnoval práci pro Shinjiho. O zamýšleném přezkoušení nováčka mezi nimi nepadla žádná další slova. Dokud ten nadaný shinigami nevstoupil do nějaké divize, nemohla být o jeho přezkoušení nejen řeč, ale ani žádná praktická zkouška. Doteď.

Vešel do Shinjiho kanceláře. Počítal s tím, že slízne kázání, které pro něj nic neznamenalo. Po posledním vtípku, kdy nalil Velícímu vodu do bot, by se nedivil. Prostě si to nemohl odpustit. Tyhle drobné rebelie k němu patřily i v mládí. Byl to pro něj způsob, jak se uvolnit. Oprostit se od všech povinností.

Viděl, jak vážně se Shinji tváří. Vypadal myšlenkami jinde. To Gin chápal, občas bylo všeho moc. „Tváříš se děsně. Je to, protože jsem Velícímu nalil vodu do bot?" Sedl si na židli.

„Ne, jde o jinou..." zarazil se. Slyšel dobře? „Cože jsi udělal?" Musel se přeptat.

„Vůbec nic. O co jde?" Byl zvědavý, co se od Shinjiho dozví. Voda v botech se mu pro teď nejevila jako podstatná záležitost.

„Ten nováček, o kterém jsme spolu mluvili, jestli si vzpomínáš."

Vzpomínal si, ano. „Předpokládám, že už je v nějaké divizi. Kdo ho klofnul?" Měl v hlase zdvořilý zájem. Zapůsobily na něj pouze tři souboje, a to hodně dávno. Od té doby nikdo. Možná by ho tohle cvičné přezkoušení vytrhlo z letargie, kterou zažíval od návratu.

„Druhá divize. Bude tam mít slibnou kariéru z toho, co jsem viděl při výběru. Na Soi Fong opravdu udělal dojem."

„Šoupne ho do Tajných jednotek, jestli je tak nadaný." Věděl to. Znal její přístup k nadaným shinigami dobře. „Jak se jmenuje? Chci vědět, koho si mám vyžádat." Chtěl to odbýt rychle.

„Znám akorát příjmení. Raddle." Zpozoroval změnu v Ginově výrazu.

„Křestní, nevíš? Neříkej mi, žes nenahlédl do jeho složky, Hirako." Doufal, že mu to Shinji nepotvrdí. Zapotácel by se, kdyby stál na nohou.

„Tom. Tak se jmenuje, ale ode mě to nemáš."

„Tom... Raddle." Nohy by ho neunesly. Byl vděčný, že sedí.

„Je ti něco, Gine?" Shinji se staral. Myslel to upřímně. Nahlas by neřekl nic, ale občas si vybavil, jak do divize přijal málomluvného, samotářského mladíka.

„Nic. Musím jít. Omluv mě." Téměř se mu prášilo za patami, jak rychle odešel. Zanechal Shinjiho jeho vlastním myšlenkám. Byl rozhozený, mimo.

*

Nevěděl, kam jde. Chtěl jen uniknout tomu, co Shinji řekl. Nevěděl, jak se s informací o Tomově posmrtném životě vypořádat. Zastavil se, krátce. Stál bez hnutí, než změnil směr. Zamířil k budově druhé divize. Musel se přesvědčit. Konfrontovat Toma.

*

Tom se oblékl do uniformy, kterou pro něj připravili, padla mu přesně. Připnul si zanpakuto, ale v rukou obracel černou kuklu. Měla průzor pro oči, nos a rty. Nasadil si ji po krátké chvilce. Zrcadlo v místnosti neměl. Nemohl se podívat, jak vypadá. Otočil se ke dveřím, které se otevřely.

„Máte jít do cvičné místnosti." Nebyla to žádost, ale rozkaz.

Neptal se proč. Zvykal si jednat naučeně. Zintenzivnit si naučené povely, aby jednal instinktivně. Mohlo se stát, že instinkt, zvláště ten pro přežití, bude často potřebovat. Šel.

***

Gin trpělivě čekal. Jednu ruku měl zlehka položenou na jílci zanpakuto. Místnost, ve které čekal, byla prostorná, určená k boji. Prudce zvedl skloněnou hlavu, když zaslechl dveře. Zachovával neutrální výraz, zatímco pozoroval shinigamiho, který vstoupil.

„Tas!" Věděl, že je to Tom. Poznal ho podle chůze, ale nedovolil si žádné zaváhání. Zaútočil.

*

Gin ho zaskočil. Tasil, ale jen taktak. Jejich zanpakuto do sebe s třesknutím narazily. Zarazila ho prudkost útoku. Chtěl promluvit, ale krk měl sevřený. Úlevou, zmatkem. Gin byl naživu, v pořádku.

Odrazil další útok. Nechápal, o co Ginovi jde, ale nechtěl s ním bojovat. Nechtěl mu ublížit. Nechal zanpakuto vyklouznout z prstů. Zazvonila, jak dopadla na zem.

Nehnul se, když se Ginova zanpakuto ocitla pod jeho krkem. Cítil chladný kov. Pomalu vydechl.

„Nebudu dál bojovat." Jeho hlas zněl zpod kukly tlumeně. Zvedl ruku, chtěl ji sundat. Ztuhl, když se Ginova volná ruka vymrštila.

***

Chytil Tomovu zdviženou ruku, zlehka. Svoji zanpakuto vzápětí stáhl od Tomova krku. Zmizela v pochvě.

„Dovolíš?" Ptal se jen ze zdvořilosti. Pustil mu ruku, než stáhl kuklu, která bránila tomu, aby viděl Tomův obličej. Pořád se zdráhal uvěřit.

„Jak? Kdy?" Bezděčně k němu přešel blíž.

„Už dlouho." Pochopil, na co se Gin ptá, ale nechtěl o tom víc mluvit. Ne, teď. Měli všechen čas světa. Věčnost, aby dohnali vzájemné události. Teď bylo pro Toma něco důležitějšího, co musel říct.

„Měl jsi pravdu. Ve všem. Mohl jsem všechno zastavit, ale... zašel jsem daleko. Ztratil jsem tebe... a proč? Jen kvůli jedné smrti."

Zaváhal, když se jeho prstů dotkly Ginovy. Věnoval šedovlasému zmatený pohled, který se prohloubil, když se jejich prsty propletly.

„Byla to moje chyba. Dovolil jsem cizímu shinigami, aby něco prošetřil. Používal iluze a dokázal, aby jim kdokoliv věřil." Dlužil Tomovi tohle vysvětlení. Vzpomněl si na uspokojivý pocit, když viděl Aizena v cele.

„Takže..." Tom se to neodvážil doříct.

„Zabil ji někdo jiný. Nebyl jsi to ty. Viděl jsi to, co chtěl." Odmlčel se. Ostatní vraždy byly pouze důsledkem té první. Nic je ovšem nemohlo změnit.

Tom pocítil úlevu. Nevšiml si, kdy zabořil obličej do Ginova kimona. Volnou ruku položil na jeho záda. Zmítaly jím emoce. Poprvé, po mnoha letech, cítil slzy, za které se nestyděl. Dovolil jim stékat.

Gin se nechal držet. Mlčel. Nebylo nic, co by mohl dodat. Vnímal jen to, že z Toma sejmul obrovské břímě. Tíhu, kterou nesl sám po dlouhou dobu. Nechal ho v tom samotného. Teď to alespoň drobet napravil, jak doufal.

„Bude to lepší." Nevěděl, co říct jiného. Na jednu stranu byl rád. Teď si už nepřipadal tak osaměle. Měl tu někoho, kdo pro něj byl důležitý. Věděl, že dál ukáže všechno teprve čas. Ztichl a jen vnímal chvějící se tělo a slzy, které smáčely jeho oděv.

*