V následujících letech převládal v Seireitei klid, bylo to však pouhé zdání. Shinigami si hleděli svých povinností, o nic jiného se nestarali. Mělo se to brzy změnit.

Gin přerozdělil svoje povinnosti. Většinu papírování, a práce kancelářské krysy, předal zástupci. Nechtěl se rozptylovat ve vlastním pátrání, na které byl sám. Nepřiblížil se ovšem k hádance Viteálů ani trochu. Neznal místa, kde byly ukryté. Nenašel ani žádnou stopu po zbytku Tomovi duše. Usoudil, že se k někomu přichytil. Jiná varianta nebyla.

Zamyslel se nad Viteály. Byl v bezpečí svojí ložnice. Věděl o deníku, prstenu a medailonku. O žádných jiných. Trochu váhal, co by udělal, pokud by je všechny našel. Trápilo ho to, ale nemohl se Viteály a Tomem zabývat po zbytek svého života.

Skrz otevřené okno, za kterým vládl jasný den, uslyšel zvuk gongu. Poplach. Připnul si zanpakuto, vyšel na chodbu. Nemusel se ani ptát, co se děje.

Kira se před kapitánem zastavil. „Ryokové, kapitáne. Pravděpodobně pronikli do Seireitei." Shinigamský kapitán se pousmál. „Vypadá to, že začíná zábava." Vyrazil chodbou se zástupcem, kterého měl za zády. Těšil se na boj. Na možnost nedržet se zpátky.

*

Byla to noční můra, ze které se probudil. Po letech, kdy se usilovně, leč neúspěšně, snažil o návrat. Konečně. Povstal. Znovuzrozený. Lord Voldemort se vrátil.

Byl kost a kůže, když na sebe pohlédl do zrcadla. To, že mu Potter unikl, ho rozhněvalo, ale víc cítil zášť. Přetrvávala i po jeho znovuzrození. Silná a neutuchající.

Při útoku na Potterovi viděl shinigami. Neznal ho, ale na tu chvíli se upomínal. Dávala mu pošetilou naději, že na něj Gin nezapomněl.

Zadíval se na svoje vychrtlé tělo. Musel nejdřív nabrat sílu. Nikdy by nepomyslel, že ho Viteály opravdu zachrání před smrtí, ale stalo se. Musel jít dál po cestě, kterou si vytyčil. Nedoufal, že by se s Ginem setkal. Shinigami pro něj byl nedosažitelný. Věděl, co by mu řekl. Jedno jediné. Bylo by to: „Měl jsi pravdu."

***

Shinigamský kapitán už kapitánem nebyl. Pro všechny, kterým na něm záleželo, byl pouhopouhý zrádce. Nic jiného. Nemohl se vzepřít. Na to ho měl Aizen v hrsti skrz Rangiku a Toma. Tom... bránil se tomu, aby na něj myslel. Těžce vzdal pátrání po Viteálech a po jeho duši.

Nemohl se teď rozptylovat. Musel jen čekat. Vyčkával na příležitost. Věděl, že ji pozná, až nastane.

*

Nebyl čaroděj jen tak pro nic za nic. Někdy si ovšem přál neovládat magii, kdysi dávno. Od dětství byl jiný, ale toužil zažít lásku rodičů, smích přátel. Nepodařilo se mu nic z toho. Vinil z toho magii a své dědičné vlohy. Dokud nezískal přítele, se kterým mohl být sám sebou. Trvalo to, než pochopil, že v Ginovi má přítele, ne protivníka, kterým byl zpočátku. Uvědomoval si to teprve teď, když se blížil konec.

Cítil, každý zničený Viteál. Některé více, některé méně. Bolest se lišila podle vzdálenosti. Někdy byla mírná, jindy řezavá. Stejné u obojího bylo, že se zničeným Viteálem zanikl kus jeho duše. Vděčil Viteálům za život. Ano, nemohl díky nim zemřít, ale stárnul. Nikdy by nežil věčně. Po svém znovuzrození, nějaké době poté, si to uvědomil. Jednoho dne by zemřel, tak jako tak. Zestárnul by a zemřel. Oklamat Smrt bylo nemožné.

Zavřel oči. Do jeho těla narazil zelený paprsek. Vlastní smrtící kletba se obrátila proti němu. „No konečně." Zabručel čísi hlas. Jeho vlastník se díval na zhmotněnou duši. „Už jste konečně kompletně kaput. Takže jdeme. Teď už žádnej odklad mít nebudete. V Rukongai se už dvanáctka těší, až vás daj dohromady. Tak šup šup. Žádný zdržování."

Nestihl se zeptat na nic z toho, co proběhlo jeho nehmotnou hlavou. Zvládl jen shinigamiho s rudými vlasy pozorovat.

Jsou všichni takhle ukecaní? Víc si nestihl pomyslet. Jeho čela se dotkl jílec zanpakuto. Rozplynul se v záplavě modrých jisker.

Shinigami se spokojeně ušklíbl. „O jednoho neřáda v Reálném světě míň. Teď se ještě vypořádat s těma našima." Otevřel si bránu, prošel dovnitř. Chtěl se stihnout vrátit na vynesení rozsudku nad dvojicí bývalých kapitánů, kteří přežili bitvu.

***

Gin trávil dny v podzemním vězení Seireitei. Bylo určené pro nejhorší zločince. Mezi ně teď patřil. Místo, kam ho zavřeli, nemělo počátek ani konec. Nemohl měřit ani ubíhající čas, zavřený v temnotě beze světla.

Nestrádal hlady ani žízní, ale drželi ho v nejistotě. Nikdo mu neřekl, jestli o jeho osudu už rozhodli. Věděl, že Aizen dostal mnoho staletí žaláře, ale o něm nerozhodli. Nevěděli, jak se v jeho případě zachovat.

Zradil, ano. Dvakrát. Jednou shinigami a podruhé Aizena. Nemohl zabít Rangiku a dokázal zalhat o její smrti. To se naučil dokonale. Lhát, zapírat. Nebyl hrdina. O to ani nestál. Bylo to o chlup. Unikl smrti v poslední chvíli. Vyhnul se ráně Aizenovy zanpakuto, která ho mohla zabít, ale odnesl to zraněním. Dávali ho dohromady, než došlo k jeho přesunu.

Zadíval se po shinigamim, který vešel. Poznal ho spolehlivě. „Poslali tě, abys mi oznámil rozsudek, nebo mně máš přivést?"

„Mám tě přivést." Bělovlasý kapitán se odmlčel, krátce.

„Dobře." Následoval ho.

„Ještě něco, Ichimaru. Děkuju." Nemusel říkat nic dalšího. Věděl, že Gin pochopí.

„Není zač." Nebylo potřeba, aby cokoliv dodával. Zachránil Rangiku život a její kapitán to věděl. Nezeptal se, jak se jí daří.

Zastavili přede dveřmi první divize. Otevřely se.

Gin se nadechl, zhluboka, než následoval Hitsugayu dovnitř. Nahlas by to nepřiznal, ale rozsudku se bál. Zvláště, když se na pozice kapitánů vrátila trojice Aizenových nepovedených experimentů.

Dveře se za nimi zavřely.

*