Shinigami v Soul Society byli ve zbrani. Jejich prvotní konflikty s Quincy přerostly v otevřenou válku. Někteří z shinigamských kapitánů si to užívali víc než jiní.

Gin se podíval na čepel Shinso. Důkladně ji vyčistil od krve. Vadilo mu zabíjení, ale přijímal ho jako součást svých povinností. Bezohledné mučení bylo něco jiného. Nebyl sám, Mayuriho praktiky odsuzovali i ostatní kapitáni. Věděl, že Aizen tak činí jen navenek. Uvnitř se o Mayuriho výzkum zajímal.

Za uběhlé roky se nezajímal o čaroděje, Anglii nebo Toma. Považoval to za ukončenou kapitolu svého života. Nepochyboval o svém rozhodnutí. Teď a ani tehdy. Nechtěl vzpomínat, ale neubránil se.

Oznámili mu skrz motýla zvýšenou aktivitu v Anglii. Motýl zmizel, jakmile předal zprávu.

Zvažoval, jestli otevřít bránu a vydat se tam. Ano, měl přehled o Tomových plánech, ale čaroději se už kolikrát podařilo vyvést ho z rovnováhy. Naposledy večeří.

Zastavil se v zahradě divize. Chystal se otevřít Senkai.

„Chystáte se někam, kapitáne?"

Zarazil se. Žádnou domluvenou schůzku v tuhle dobu neměl. Uklidnil se. Nesměl dát nic najevo. V sázce bylo příliš mnoho. „Projít si zahradu, kapitáne." Otočil se. Stál tváří v tvář Aizenovi.

„Jistě. Pokochat se. Prý se, až moc, zajímáte o události v Reálném světě. Myslím, že v Anglii." Zněl jistě.

„Je tam akorát zvýšená magická energie. Nic zajímavého." Ve tváři se mu neodrazilo nic z jeho pocitů. Bál se o Toma.

„Nic zajímavého, ovšem. Tak mi určitě dovolíte dnešní incident prošetřit. Mohlo by se taky stát, že se pár slov dostane k nepovolaným uším." Aizen mluvil naprosto jistě. Nebylo pochyb. Věděl o Ginových schůzkách s čarodějem.

„Jistě. Dovolím." Nebránil se. Nemohl odporovat. Aizen by klidně mohl ublížit Rangiku. Nenapadlo ho to. Nechává si to v záloze?

„Výborně. Nemusíte se strachovat. Vašemu kamarádovi nezkřivím ani vlas." Otevřel si bránu. Prošel skrz.

Gin zaskřípal zuby. Nemohl nic. Měl svázané ruce. Později, za pár dnů, se dozvěděl o mrtvé, kterou zabil Tom. Ztratil v tu chvíli veškerou soudnost.

*

Po nezdařeném útoku na Potterovi myslel, že zemře. Nestalo se tak. Díval se na svoje rozpadlé tělo. Zůstala z něj duše, pouhý malý střípek. Viděl shinigamiho, kterého neznal. Nebyl to Gin.

„Taková malá duše." Shinigami se ušklíbl. Rukou se dotkl zanpakuto. „No nic... půjdeme." Chtěl Tomovu duši odeslat do Rukongaie. Vyděsilo ho zjištění, že to nejde.

Tom si zatím muže prohlížel. Neodkázal odhadnout kolik mu je. Vypadal, že je mu něco přes dvacet, ale jistý si tím nebyl. Na ruce měl pásku s hodností. Číslo nerozluštil. Jeho modré oči hovořily o nevinnosti, ale to bylo jen zdání.

„Nemůžu vás odeslat. Divné. Něco tu nehraje." Zamyslel se. Duše se ani pořádně nezhmotnila. Nelíbilo se mu to. Nedostal šanci nad tím víc uvažovat, když se duše vydala ke dveřím a pryč. Hlasitě zaklel, ale na pronásledování bylo pozdě.

„Kapitán Ichimaru nebude nadšenej. Nechal jsem si frnknout duši. Zatraceně!" Kirovi, zástupci kapitána třetí, se nic takového dlouho nestalo. Bál se kapitánova hněvu. Oprávněně.

***

Díval se do papírů v kanceláři. Bylo pozdě, ale nechtěl spát. Z něčeho měl špatný pocit, ale nevěděl proč. Zaklepání na dveře ho překvapilo. Takhle pozdě nečekal nikoho.

„Co se děje?" Upřel oči na zástupce, který mu vstoupil do kanceláře.

„Kapitáne... tohle bylo divné." Kira mluvil zmatečně, uvědomil si to. Zarazil se a nadechl. Začal znovu. „Ta duše, kterou jsem měl přenést, nebyla úplná. Nevím, jak je to možné, ale ani se nezhmotnila pořádně. Byla taková... nedomrlá."

„Nedomrlá? Opravdu?" Gin v odpovědi využil sarkasmu, jen lehce. „Komu ta duše patřila a kde je?" Pozoroval Kiru upřeně.

„Ona... totiž..." Nerad svému nadřízenému přiznával očividné selhání. „Utekla. Zmizela, než jsem ji mohl zastavit. Její odeslání nefungovalo." Přikrčil se, očekával, že se jeho nadřízený rozhněvá, ale nestalo se tak.

„Komu patřila?" Zopakoval otázku bez emocí. Klidně. Přimhouřené oči upíral na Kiru, zatímco do ruky uchopil skleničku s vodou.

„Prý čaroději. Říkal si Voldemort." Byl by přísahal, že kapitán zkoprněl. Na chvilku, než se pohnul. Sklenička vypadla z Ginových prstů. Voda se rozlila na podlahu. Pro teď byla zcela zapomenutá.

„Voldemort... a říkáš, že duše byla malá."

„Ano, kapitáne." Vyvedlo ho z míry, jak kapitán zareagoval. Znal snad toho čaroděje?

Gin se odmlčel. Přenesl se do minulosti. Do chvíle, kdy Tom stvořil Viteál. Tak rozdělení duše nazýval, hlavně její schránky. V době, kdy čaroděje seřval, věděl o dvou dalších i s deníkem. Čtyři části duše. Nikdy se nezeptal na přesné číslo, na množství, které Tom zamýšlel. Kolik jich mohl vytvořit? Věděl s jistotou jedinou věc. Čaroděj pořád žil.

Opanoval se. „Necháš si to pro sebe, Izuru." Nežádal. Byl to rozkaz, který musel Kira uposlechnout.

„Co s tím chcete dělat, kapitáne?" Viděl, jak se Gin tváří. Byl to výraz, při kterém chtěl jít Kira vlastnímu kapitánovi z cesty. Hodně rychle.

„Nezastavil jsem ho, když jsem měl. Najdu tu duši. Zjistím, o co tady jde." Nedodal to, co si myslel. Nechal Kiru odejít. Teprve pak pronesl myšlenku nahlas. „Zjistím, taky, kolik jsi udělal Viteálů, Tome." Byl ochotný pátrat na vlastní pěst. Bez souhlasu ostatních. Musel to udělat.

*