Zdržoval se po návratu do Seireitei trochu stranou. Absolutně nevěděl, jestli ohledně čaroděje udělal správně, ale jiné řešení neměl. Neexistovalo. Nahlásil jedině to, že za vraždami stojí člověk, s čímž nemohl nic udělat.

Přetrpěl jednu z dalších porad, kterou svolal Velící kapitán, ale myšlenkami byl jinde. Přemýšlel nad Tomem. Byl to už měsíc, měl by ho zkontrolovat. Vraždy ustaly, ale nevěděl, na jak dlouho to čaroděj ovlivní. Hodlal odejít mezi prvními, ale Yamamotův hlas ho zastavil. „Hlášení ohledně událostí v Reálném světě zrovna nehýřilo podrobnostmi, kapitáne Ichimaru."

Kousl se do jazyka, aby neodpověděl prudce a urážlivě, jak mu velela povaha. „Mám to hlášení doplnit, pokud je to nutné?" Neubránil se tomu, že v hlase mu zazněl otrávený tón. Opravdu nesnášel papírování a nebyl jediný.

„Není to nutné, ale pokuste se být, příště, pečlivější. Nepotřebujeme jen holé a nic neříkající věty. Kapitánem jste dlouho, ale tohle odmítáte pochopit. Jsou potřeba i podrobnosti." Velící pokynul rukou. „Můžete jít. To je vše."

Vyšel z budovy. Držel se, aby celou dobu mlčel a zachovával nehybnou tvář. Věděl, že pokárání si zasloužil, ale přišlo mu přehnané. On přeci nebyl flink a flákač jako někdo nejmenovaný.

Houstne tu vzduch. Udělám líp, když se večer vytratím. Můžu říct, že jsem hledal inspiraci na podrobná hlášení, kdyby si všimli, že tu nejsem.

Rozhodl se. Podnikne návštěvu. Možná přijde i na jiné myšlenky. Za celý měsíc tvrdl nad papíry. To mu dvakrát nepomáhalo.

*

Prošel branou uprostřed noci. Věděl jen přibližně, kde se objeví. Díval se na sídlo obklopené zahradou. Květinám, zpola zarostlým plevelem, věnoval letmý pohled.

Copak se o ně nikdo nestará? Nechává je udusit, to si nezaslouží. Jsou přece živé, ale života, jak jsem viděl, si váží pramálo, ne-li vůbec.

Vyhoupl se do otevřeného okna. V místnosti, jak viděl, ložnici, se svítilo. Prohlédl si vybavení pokoje. Pracovní stůl, pár komod, skříň a postel. Uchechtl se. Rozhodně si černokněžníkovu ložnici představoval vybavenou jinak. Ne, tak přízemně, normálně. Nedal najevo, že ho to zklamalo. Očekával něco víc.

Dveře, které vedly z pokoje, nejspíš do koupelny, se otevřely.

Tomovi se v očích mihl lehce zmatený pohled, když viděl cizího chlapa sedět v okně svojí ložnice. Zarazil zamýšlené kouzlo během chvilky, když shinigamiho poznal. V tu chvíli znervózněl, když mu došlo, co muž v okně vidí. Čaroděje s ručníkem kolem pasu.

Gin by nepřiznal, že ho tahle situace vykolejila. Doteď téměř nahého smrtelníka neviděl. Nemohl si pomoct, když očima klouzal po Tomově hrudi až k místu, které zakrýval ručník. S lehkým pobavením sledoval, jak čaroděj rudne v obličeji. Nepoznal ovšem, jestli studem nebo vzteky.

Nepronesl žádnou kletbu. Hůlku neměl po ruce a viděl pohled v shinigamiho očích. Byl překvapivý, snad i drobet omluvný. Nevpadl do jeho soukromí, aby si ho dobíral nebo se bavil tím, co vidí.

„No... vezmu si věci." Bylo mu to nepříjemné. Stál před mužem, jehož jméno stále neznal, jen tak. Odhalený.

„Jo... to by... bylo fajn." Na malou vteřinu se Gin cítil provinile.

„Tak... si zatím někde..." Tom máchl rozpačitě rukou, druhou si přidržoval ručník. „A... rád bych konečně znal tvoje jméno." Nepřipadal si ani trochu neurvale. Nespouštěl z shinigamiho oči.

„Gin. Ichimaru Gin, kapitán třetí divize." Sedl si ke stolu. „Promluvíme si... až... no... oblékneš se."

„To jsem... pro." Ulevilo se mu, když s hromádkou oblečení, zavřel dveře od koupelny.

*

Lord Voldemort se usmál. Byl to chladný úsměv. Krutý. Bez špetky radosti. V očích měl triumf. Konečně. Po všech těch letech shromáždil veškeré Viteály, splnil si svoji touhu. Upřel oči na muže, který před ním klečel.

„Mluv." Nařídil. „Jak zní ta věštba?"

„Můj pane..." Smrtijed zaváhal, pouze krátce. Slova se z něj pak řinula. Chtěl to mít, co nejrychleji za sebou. Nechtěl věřit tomu, co slyšel.

Voldemort pokynul Smrtijedovi rukou. „Můžeš jít, Severusi."

Černovlasý Smrtijed mu věnoval drobnou úklonu. Nemohl dýchat, když pomyslel na důsledky věštby.

Tom počkal, až odejde. Osaměl. Pohrával si zamyšleně s hůlkou. Nemusel pokračovat v zabíjení mudlů, které zpočátku nechtěl. V mučení a krutostech, ale už bylo pozdě. Bylo pozdě na to, aby cokoliv zastavil. Nemohl změnit to, co se z něj stalo.

„Jsi vrah. Vrah!"

Přivřel oči, když se hlas rozlehl jeho hlavou. Dávná vzpomínka a přece... Bolelo to. Mohl se rozhodnout jinak. Ztracené roky už nemohl vrátit. Volání vzpomínky zesílilo. Poslechl.

Od návratu do sídla si myl ruce. Několikrát za sebou. Nepomáhalo to. Pořád to cítil. Zděšení. Krev, kterou měl na rukou. Myslel, že smrt bude pro tu ženu vysvobozením. Nic jiného udělat nemohl. Vyřkl Avadu. Poprvé zabil někoho nevinného.

Vešel do svojí ložnice. Viděl muže, který se opíral o zeď. Zastavil se, i když chtěl jít blíž. „Gine... Jsem tak rád, že tě vidím." Nevěděl, kde v sobě našel sílu, aby vůbec promluvil. Cítil se unaveně. Zničeně.

„Cos to udělal?" Gin promluvil potichu. „Zabil jsi nevinnou ženu." Jeho hlas odsuzoval. Oči upíral na Toma. Pryč byly drobné jiskry, které v nich čaroděj vídal. Teď byly chladné, ledové.

„Nechtěl jsem... já... nechtěl." Klopýtal pokojem. Přiměl nohy k pohybu. „Věř mi... Gine..." Ztrácel hlas. Zachytil prsty černou látku kimona.

„Jsi vrah. Vrah! Nic jinýho." Hlas shinigamského kapitána byl pro Toma jako rána Zvláště jeho obviňující slova.

„Jsi stejnej jako ti, co ti podlézají. Patolízalové." Ustoupil z Tomova dosahu.

„Vyslechni mně... Gine... prosím..." Ruce mu sklouzly z kimona. Nebylo mu zatěžko prosit. Bral shinigamiho jako přítele za roky, po které se znali.

„Tohle bylo naposled, co jsi mě viděl. Víckrát už ne. Nebudu to ani já, kdo tě odvede." Zmizel. Nepočkal na odpověď. Nechtěl ji slyšet.

„Gine... Gine! Ichimaru Gine!" Byl sám. Cítil pálení v očích. Setřel slzy dřív, než mohly skanout. V srdci mu zela díra. Prázdnota. V tu chvíli zcela odvrhl Toma Raddla. Přátelství i lásku. Svět měl poznat krutého lorda Voldemorta.

***