Matka příroda stala uprostřed jedné z front kde se ještě nedávno odehrávala válka. Nedávno pro ní, pro lidí už to pár let bude.

Stále cítila tu atmosféru smrti a v půdě ještě leželi zbytky plynu i nábojů. Nechali tu vše a odešli za zdánlivým mírem ale ona ví své.
Byla v Německu a nepochybuje o tom,že se to ještě minimálně jednou bude opakovat.

Ztráty na lidských životech byly sice strašné ale není to nic proti ztrátám na životech jiných ras jejíž populace se neobnovuje takovou rychlostí.

Byly to její první děti, její zodpovědnost. Teprve až poté přišli lidé, když se vyskytly jisté komplikace.

Nemůže ale dovolit té barbarské hordě aby úplně vyhladila vše co vytvořila.
Raději porušila předsevzetí,že do toho jak svět vytvořila nebude zasahovat. Myslela si,že je to dokonale ale teď už si to nemyslí.

Chybí tu ještě jeden ostrov, útočiště pro vše co se nějak liší od lidí ale i pro pár z nich tu ale místo najde, přece jen je z nějakého důvodu vytvořila.
Navíc se nikde nepíše,že tam musí být navždy...
Může nastat okamžik kdy se budou muset spojit se zbytkem světa a v tu chvíli budou lidi potřebovat.

Její poslední ostrov musel být dokonalý pro všechny a tak mu dala tvar krčícího stvoření co se člověku nepodobá. Na něm od každého koutu světa kousek aby byly všechny rasy co tam chce dát spokojené.
Jen ty potřební ho naleznou a nikdo jiný ten ostrov nenajde. Nikdy nezůstane na stejném místě dlouho, jen na pár okamžiků.

°°°

Takhle zní legenda o vzniku psaná v kronikách, i když kronik už tam příliš nezbylo.