Už to byly tři dny.

Tři dny od toho, kdy Tomura naposledy vyšel ze svého pokoje. Nekreslil, nechodil do školy, dokonce ani pořádně nejedl a už vůbec s nikým nemluvil. Dalo by se říct, že za celou dobu prakticky neopustil svou postel.

Toga s ním samozřejmě zkoušela mluvit každý den. Ale Tomura nebyl v souladu s jejím snažením. Odpovídal jen jednoslovně, ale vždy vypil sklenici vody, kterou mu donesla.

Magne, jako právoplatná mamka jejich skupiny, se o něj bála taky. Ale neměla tušení co dělat. Měla by nechat věcem volný průběh, nebo by měla donutit Tomuru, aby šel aspoň do školy?

Dokonce i Twice se mu snažil psát. Chtěl se ujistit, jestli je v pořádku. Žádná odezva mu však nikdy nepřišla.
Tedy kromě emoji palce nahoru, objevujíc se vždy druhý den místo kloudné odpovědi.

Dabi se cítil hrozně, ale neprojevoval žádnou snahu při kontaktování Tomury. Hlavně proto, že se cítil tak vinen, ale taky proto, že nechtěl přijít o svou pýchu a hrdost.

Moc dobře však věděl, že za ním musí zajít. Takže se třetí den rozhodl. Musel se za ním jít podívat.

Bylo zhruba kolem 2 odpoledne. Modrovlásek toho včera v noci moc nenaspal, většinu noci jen tupě zíral do stropu. Proto teď v polospánku skoro ani nevnímal televizi, ve které běžel, pro Tomuru úplně náhodný program. Nutno podotknout, že za celou dobu nevstal z postele, ani nic nejedl a nepil. Zkráceně, vypadal hrozně.

Dabi, který se od Togy dozvěděl adresu Shigarakiho koleje, zaklepal na dveře. Nikdo neodpověděl. Chvíli počkal a pak zaťukal znovu.

Tomura byl stále zalezlý ve svém kokonu, než zaslechl klepání. Když se zvuk několikrát zopakoval, zamračil se. „ Jdi pryč Togo.“

„ To není Toga. Můžu dál?“ Dabi se opřel o dveře, aby mohl lépe slyšet odpověď.

Tomura sebou trhl, když rozpoznal ten hlad. Co tady sakra ten idiot dělal?Nechtěl se do toho pouštět. A už rozhodně ne dnes. Možná zítra. Nebo možná nikdy.. „ Ne. Nesmíš jít dál.“

Dabi byl na tohle připravený. Měl sebou Togin extra klíč. „ Jdu dovnitř.“

„ To ani nezkoušej. Zabiju tě.“ vyhrožoval Tomura naštvaně. Celý frustrovaný, zvedl ruku ke svému velmi rozškrábanému krku.

„ Risknu to.“ s těmito slovy odemkl dveře a vstoupil dovnitř. Podíval se kolem. Na právo byl věšák, na levo malá koupelna. Dále tu byla jedna postel na levé straně a okno na zadní stěně. Na pravé straně místnosti byl pracovní stůl s židlí. Na zdi naproti televizi, byla ke zdi přidělaná malá televize. Vedle postele byla také skříň. Zřejmě na oblečení, usoudil Dabi. Na posteli byl zakokonovaný Tomura přikrytý vrstvou dek, dívajíc se na Dabiho tím nejledovějším pohledem, jaký dovedl.

„ Co tu sakra chceš?“ zeptal se hodně zmatený a vystrašený z toho, že se mu Dabi přišel jen vysmívat.

Dabi se kousek přiblížil k posteli, čímž vyvolal pohyb u Tomury. Sedl si a opřel se zády o stěnu.

„ Přišel jsem se omluvit.“

Nad jeho slovy se Tomura podmračil, s úporným škrábáním jeho nebohého krku. „ Nepotřebuji tvoje omluvy.“

„ Možná ne, ale i tak se omluvím. To co jsem ti řekl.. Nebylo správné. Cítím se kvůli tomu hodně špatně. Magne mi řekla o tvojí matce-“

„ Magne ti to řekla?! Nemůžu uvěřit, že to řekla takovýmu idiotovi jako jsi ty.“ Tomura opatrně uchopil jednu vrstvu přikrývek, samozřejmě se zvednutými malíčky. Odkryl se a podíval se Dabihi směrem. „Takže co? Lituješ mě? Možná si myslíš, že je to moje chyba? Přišel jsi vyjádřit svůj názor? Jak tak či onak, nechci to slyšet.“

Dabi si povzdechl. „ Ne Tomuro, ty mě neposloucháš. Nepřišel jsem sem ze sebe dělat idiota. Přišel jsem protože.. Tvoji přátelé se o tebe báli a já se cítil vážně hrozně, tak jsem se přišel omluvit. Magne mi toho moc neřekla. Byla hodně vágní, takže jsem se toho ani moc nedozvěděl. Ale vím toho dost na to abych věděl, že to co jsem řekl byla velká hloupost. Promiň.“

Shigaraki nevěděl co na to říct.

„ A předtím než něco řekneš, nečekám že mi odpustíš. Ale byl bych rád, kdybys mi aspoň dovolil začít od začátku.“ černovlásek zvedl paží, aby si mohl s Tomuro potřást rukou. „ Já jsem Dabi.“

Tomura chvíli váhal, než odpověděl. „ Tomura. A ruce si nepodávám.“ zadíval se na Dabiho, který se divoce usmíval. Tomura cítil, jak mu tváře pomalu rudnou. „ Proč se tak tlemíš?“

„ Uh... Já... No, nečekal jsem že to bude fungovat. Myslel jsem, že mě prostě odignoruješ.“ poškrábal si Dabi zátylek.

„ Považuj se za šťastlivce. Skončil jsi? Protože byl bych rád opět sám.“

„ Skoro. Vypadáš hrozně.“

Tomura se opět zamračil. „ Díky.“

„Ne, já-“ Dabi zaskuhral. „ Takhle jsem to nemyslel. Myslel jsme tím, že vypadáš jako bys dlouho nespal, tvůj krk krvácí a pravděpodobně jsi ani nic nejedl.“

Tomura zvedl obočí. „ A?“

„ Přišel jsem tě vrátit do normálního života.“ ušklíbl se Dabi.

Modrovlásek protočil oči vsloup a začal se opět kokonovat. „ Ani náhodou.“

„ Promiň zlato, máš smůlu.“ Dabi se přiblížil k Tomurovi a strhl z něj všechny přikrývky. Na oplátku se na něj Shigaraki ošklivě zamračil.

„ Pomůžu ti abys vypadal znova jako člověk.“

Tomura si povzdechl a uvolnil se. „ Nepotřebuji tvojí pomoc.“

„ Já vím že ne, ale kamarádi si pomáhají.“ Dabi pro jistotu složil deky několik metrů od postele, aby Tomuru nenapadlo se nečekaně znovu přikrýt.

Tomura se na něj jenom zmateně podíval. „ Kdo řekl, že jsme přátelé? Nemám tě zrovna v lásce.“

„ Jsme v progresu! A navíc jsi neřekl, že mě nenávidíš. Což je pokrok. A ani já to neřekl. Právě teď. Jsme přátelé.“ řekl šklebící se Dabi. „ Teď vstávej. Máš půl hodiny na umytí a převléknutí. Potom jdeme na jídlo.“

„ Co když odmítnou jít na to tvoje malé rande?“ zeptal se Tomura, předstírajíc nezájem. Ve skutečnosti mu velmi lichotilo, že se Dabi takhle zajímal.

„ V tom případě tě prostě odtáhnu sebou. Je vidět že nejsi těžký.“ zkřížil si Dabi ruce na hrudi. „ Můžeš se mnou jít jako host, nebo jako rukojmí. Volba je na tobě.“

Tomura si postěžoval v němém souhlasu. Čímž donutil Dabiho k úsměvu. „ Uvidíme se za půl hodiny!“ a s tím odešel.
.............................................

O půl hodiny později byl Tomura převléknutý i vysprchovaný. Měl na sobě černé úzké jeany, a jeho obvyklou černou mikinu. Dabi přišel přesně za 30 minut po tom, co nechal Shigarakiho o samotě. Spolu potom šli k Dabiho autu.

„ Kdy jsi naposled jedl?“ zeptal se Dabi, vyjíždějíc z parkoviště.

„ Nevím.. Možná včera v tuhle dobu?“ odpověděl Tomura, čistí si své jeany.

„ To je dlouhá doba bez jídla..“ řekl poučně Dabi. „ Co jsi jedl?“

„ Brambůrky... A myslím že jsem vypil nějakou vodu.“ odpověděl Tomura tiše, vědíc jak špatně se o svoje tělo stará.

„ Tomuro, takhle nemůžeš žít.“ řekl Dabi, který poprvé za dlouhou dobu projevil pravý zájem.

„ Jo, já vím, nejsem blbej. Jenom jsem neměl na jídlo náladu.“ řekl Tomura, kochajíc se výhledem z okna.

„ Což je moje vina.“

Tomura protočil oči vsloup. „Nelichoť si. Tohle se mi stává pořád.“

Dabi se zamračil. „ Tak proto jsi tak hubený.“

Modrovlásek se shrbil ve svém sedadle a překřížil si ruce na hrudi. „ Když myslíš..“

„ Ne 'když myslíš'. Měl bys o sebe začít trochu lépe pečovat.“

„ Proč se tak zajímáš?! Prostě už to vzdej.“ vybuchl Tomura, celý rudý z všechny té pozornosti, kterou mu Dabi věnoval.

Dabi se po tomhle ztáhl. „ Já... Já.. Nevím. Toga a Magne se k tobě nemohli dostat, tak.. Jsem to zkusil. A teď jsem tady. “

„ Měl by ses přestat snažit. Tohle všechno dělám už hodně dlouho. Nikdo z lidí mi nebyl schopný pomoct.“

„ Ale můžu to zkusit. Přesvědčil jsem tě abys se mnou šel na oběd, nebo ne?“ zeptal se Dabi, dovolují svému úsměvu trochu se zviditelnit.

„ Jenom protože jsi mi slíbil, že když nepůjdu dobrovolně, uděláš ze mě rukojmí.“

„ A ty jsi mi slíbil, že mě zabiješ. Vidíš, svět je plný prázdných slibů.“

Tomura se zamračil. „ To je kravina. Pořád se tě chystám zabít.“

„ Když si to pořád myslíš zlato.“

„ Neříkej mi tak.“