Když jsem se dnes tak hezky vyspal, rozhodl jsem se, že se zase jednou kouknu, co dělají ti dole. Trochu mě to děsilo, protože naposledy když jsem se podíval, tak mě musel někdo poznat. Byl to mladý hodný voják, ale brzy poté se z něj stal kancléř. Musel si pomyslet, že všichni bohové a polobohové mají tu jeho tzv. árijskou rasu. Ten voják to neměl v hlavě úplně v pořádku. Nechal jsem lidi, aby si to vyřešili a nedopadlo to až tak špatně. Sice jim to všechno docela trvalo, ale zvládli to.

Uslyšel jsem za sebou kroky. V nebi se zvuk odráží trochu více, ale Ježíš stejně velmi dupe.

„Ježiši Kriste, co kdyby si nejdřív zaklepal?" promluvil jsem na něj, ale nespustil oči ze světa pod mýma nohama.

„Stejně jsi vševědoucí, tak proč takové formality?" otočil jsem se a viděl, že se cůlí jak náctiletá školačka. Zase sakra, to už je čtyřiadvacátého? „Už sis vzpomněl?"

„Jo a nebuď drzý, je ti jenom...hmmm," tak asi nejsem vševědoucí. Kdo si to má všechno pamatovat?! Zakoulel jsem očima na kalendář nějakýho Pražáka. „2019 a s čím si to zase hraješ?"

„Tati, tomu se říká mobil, stárneš." drzoun. Mobil, nevzpomínám, že bych jim něco takového dával. Nejsou chytří, sami by nic nevymysleli. „Pojď uděláme si fotku, kdo může říct, že má na Instagramu fotku s bohem?"

„Instaco? To je někde na Zemi?! Víš jak to dopadlo minule, když si tam byl?!" ano, trochu jsem začal vyvádět, ale ani já se nebudu sledovat křižování vlastního syna.

„O kříži mluvíš pořád, já za to nemohl!" zařval na mě a skočil tam dolů.

Ježíš tam stál a chvíli se rozhlížel, já ho přetrhnu! Uviděl první hezkou ženskou a vydal se za ní. Oplzlé hádě! Žádná Maruška není na světě dvakrát a tahle určitě výjimka nebude. Podle toho, co měla na sobě musela nejen mrznout, ale vábila chlapy jako mucholapka. U Pána Boha! Tedy u mě!

Vánoce letos nebyly příliš bílé a já jsem toho maličko využil. Shodil jsem ze střechy panelového domu tu zbytku sněhu, která tam zbyla. Ta spadla do hnusné šedohnědé břečky a odhodila ty dva plazy svojí nechutností. Blondýna zaklela a syn se nechutně podíval přímo na mně.

„Hanko, pojď půjdeme tady do hotelu, " netušil jsem, že Mucholapku zná. „uděláme si příjemný večer."

Odfrknul jsem si jako hodně stará kobyla a otočil se k němu zády. Chtěl jsem se vydat pryč, ale pak jsem si všiml toho mobilu. Sebral jsem ho a snažil se do té podivné placky dostat. Bručel jsem jak medvěd, ale pořád mi to nešlo. Pak jsem si všiml malého tlačítka na boku placky. Zmáčknutím toho tlačítka mi před nosem vyskočila Mucholapka. Možná ji má opravdu rád. Přejel jsem po jejím obrázku a sledoval jak se čtverečky na stejné obrázku změnily. Nebyl jsem si úplně jistý, co se stalo, udělal jsem to znovu. A znovu. A pak to najednou nešlo.

„Ukaž co umíš krabičko!" rozkázal jsem a krabička odpověděla. Bylo to naprosto nesmyslné. Nechápal jsem jak mi může rozumět a už vůbec ne, jak je hloupá.

„Uvaříš oběd babičko?" zopakovala znovu. Naštvalo mě to, chtěl jsem ten bláznivý přístroj vypnout, ale asi jsem kliknul na nesprávné tlačítko. Mucholapka zmizela a objevily se hromady menších obrázků. Byly na nich věci, které mi neříkaly vůbec nic.

Jedna žena měla podivné čelo. Úplně jako by jí svítilo! Popsal bych to jako by jí někdo rozmázl světlo po obličeji. Celá byla taková bledá. V tajemné jeskyni vypadala jako Duch svatý. Zvláštní chlapík.

Další muž byl vyfocený u obrazu. To jsem poznal, ale zbytek byl divný. Na obrazu byly barevné čáry a geometrické tvary. Hrozné to plýtvání.

Mimoděk jsem tam objevil i pár obrázků mého syna. Opravdu se za něj stydim. Na jednom má na sobě sotva kalhoty. Sluní se na pláži, tipuji to na jihovýchodní Asii. Pokud bych měl být upřímný, vzadu za jeho zády ležela žena ještě méně ustrojená. Byli oblečeni jak z doby pravěké.

Hrozná doba to byla, člověk vypadal více jako zvíře než jako bůh. Tedy než jako Já. Doufám, že já jsem takhle nevkusně nikdy nevypadal. Hlavně jsem jim nic neříkal. Tehdy jim někdo ukázal oheň. Byli a do dnešních let jsou jistě stejně hloupý.

Až se ten můj synátor vrátí bude mi muset všechno vysvětlit.