Makový lán se rozkládal daleko za vesnicí, ale malá Pavlínka tam chodila velice ráda. Často se vydávala pozorovat motýly poletující mezi červenými květy máku, lístky šustící ve větru a zapadající sluníčko.

,,Mamí, můžu si jít hrát na zahradu?" pověděla dívenka mamince. Ta se na ní jen s kratičkým úsměvem podívala a beze slova přikývla. Neměla důvod se smát dlouho, její syn se dnes nemusí dožít dalšího dne. Věděli to oba, měl nádor na mozku. Zvenku to na něm nebylo vůbec vidět, ale jeho známí to věděli. Dnes si přál podstoupit nenáročnou operaci. Pro jiného pouze obyčejná operace, ale jeho matka se bála každého lékařského zákroku. Nikdy nevíte, co se může stát.

Malá bezstarostná Pavlínka věděla pouze to, že bráška je hodně nemocný. Teď byla napůl cesty na louku. Kdyby věděla, co se má dnes stát, možná by nelhala a opravdu by šla pouze za dům. Prozpěvovala si písničky, které si sama vymyslela a poskakovala do jejich rytmu.

Měla na sobě bílé šaty, působily na ní opravdu nevinně. Pavlínka byla odjakživa droboučká, ale takový malý čertík. Na makové louce se úplně ztrácela, nebýt bílých šatů vůbec by jste si jí nevšimli. Sluníčko ozařovalo její tvář plnou drobounkých pih. Nejprve děvčátko běhalo po louce tam a zpět, honilo paví očka a když se jí posadila na hlavu, smála se jako andílek.

Běžela a běžela, až zakopla a spadla do heboučké trávy. Nenamáhala se zvedat a jen koukala na obláčky plující po alabastrovém nebi. Tenhle vypadal jako zmrzlina, ten za ním jako jejich pes a ten veliký úplně vzadu představoval slona. Usmála se nad rozmanitostí mraků, no nejsou rozkošné?

,,Ahoj, co tady děláš? To je moje louka," dívala se do modrých kukadel cizího kluka. Byl drzý a vyhazoval jí z její louky. To není vůbec fér.

,,No to teda není, je moje!" kluk se na ní nevěřícně díval, nevěřil jí. ,,Opravdu chodím sem už...hodně dlouho." ukončila Pája rozhovor. Lehla si trucovitě zpátky na zem a dělala, že ha nevidí. On však pořád neodcházel.

,,Ale mému tatínkovi to patří!" vyplázl na ní jazyk. Děvčátko se zamyslelo, opravdu tohle někomu patří? Maminka jí sem nikdy nevzala, protože je to zakázané? Ale nebyl tu plot. Cizí kluk měl pravdu, napadlo dívenku.

„Můžu tu zůstat?" vykulila princezna oči.

Kluk se nejprve díval někam za Pavlínku, ale pak se přeci usmál a kývl hlavou.

Pavlínka se po úžasném dní zážitků a pihatým klukem vrátila domů. „Broučku, sedni si prosím," požádala ji maminka roztřeseným hlasem. „Víš bráška, on, musí teď odejít a on už se nemůže vrátit."

„Maminko, on je andílek?" Maminka jen smutně kývla hlavou a svou dcerku objala. Maličké Pavlínce vyklouzla z pod oček maličká kapička vody. Slza jí klouzala po tváři a za ní utíkaly další. Dívka musela dál žít jen s motýlkem na okně, který pro ni představoval milovanou osobu.

Předem se trochu omlouvám za délku příběhu. Většina z vás určitě příběh nemusí úplně chápat, ale nedivte se. Příběh je z mého osobního života a nechtěla jsem říct moc. Některým zasvěceným do ztráty blízkého, ale třeba přinese útěchu, že v tom nikdy nejsou sami.