Albus byl naprosto zoufalý a nyní už byl pevně rozhodnutý, že musí najít způsob, jak vrátit Scorpiusovi paměť, jinak o něj navždycky přijde. Té noci, kdy došlo k onomu tragickému nedorozumění, se rozhodl podniknout na vlastní pěst akci, o níž nemohl nikomu ze svých blízkých podat zprávu. Neměl konkrétní plán, ale měl dost informací o výzkumu mozku, který probíhal v mudlovských laboratořích. Pro začátek se rozhodl se do jednoho výzkumného centra podívat a zjistit další informace.

Zajistil si, aby ho nikdo z rodiny a přátel nemohl vysledovat, vzal si neviditelný plášť a také kouzelný kompas, který mu umožní zůstat nevysledovatelný. Bylo mu líto, jaké starosti způsobí své rodině, ale byl přesvědčený, že nemůže jednat jinak.

Pro průměrně zkušeného kouzelníka nabylo vůbec obtížné dostat se až k výzkumnému centru a proniknout přes dveře zavřené mnoha bezpečnostními zámky. Musí se dostat k někomu, kdo mu bude moci poradit. Albus byl v dané oblasti neskutečně naivní a doufal, že se setká s nějakým váženým vědcem, kterého si představoval jako slavného kouzelníka, a ten mu předá nějaký lektvar vynalezený mudly.

Pomocí otevíracího kouzla alohomora otevíral další a další dveře a procházel celý komplex laboratoří. Většina z nich obsahovala pouze počítače a technická zařízení, ale v některých místnostech narazil na živá zvířata napojená na elektrody – nejdříve to byly krysy, ale potom i prasata. Jedna z místností byla obzvláště děsivá, neboť obsahovala anatomické preparáty a několik mozků napojených na počítačové sítě. Albus byl strachy pomalu bez sebe a váhal, zda se má pustit do dalšího prozkoumávání výzkumného komplexu, nicméně stále doufal, že narazí i na živého člověka, se kterým si bude moci promluvit. Poslední místnost, do níž zavítal, ovšem obsahovala pouze jakési chladící boxy. Albus do jednoho z nich nahlédl a s absolutním zděšením utíkal pryč. Spatřil tam mrtvé – nebo asi mrtvé lidské tělo. Ani si nevšiml, že mu při úprku sklouzl neviditelný plášť. 

Běžel do vedlejší laboratoře, ale tam už si ho všimli dva muži, kteří nevypadali, že by se s ním chtěli dát do řeči. Vmžiku skončil spoutaný a omráčený na kovové podlaze. Probral se v chladné místnosti, která připomínala vězeňskou celu. To, co zdálky slyšel, ho naprosto paralyzovalo.

Několik hlasů evidentně hovořilo o výzkumu mozkové činnosti, tedy o tom, kvůli čemu sem přišel. Pravděpodobně se jednalo o výzkumníky, kteří hodnotili průběh pokusů a plánovali další postup.

„Poslední lidský subjekt vydržel naživu čtyři hodiny. To je zatraceně málo, když vezmete, že prasata vydržela třicet šest hodin. A navíc minimální mozková aktivita, v zásadě pouze bazální funkce. Nicméně, povedlo se udělat většinu z požadovaných pokusů. Reflexy byly funkční po celou dobu. Komunikaci se subjektem se nepodařilo navázat. Zásobení mozku krví, kyslíkem a glukózou se podařilo udržet na požadovaných hodnotách. Je nutné pokračovat v sérii pokusů. Jak jsme na tom se vzorky?"

Promluvil jiný, tentokrát ostrý ženský hlas. „Příjemce máme. Dárce mozku nikoliv."

„Nemůžeme si dovolit čekat. Projděte databáze, zjistěte, jestli někde nedošlo k nehodě."

„Kontroly dostupnosti transplantátů provádíme pravidelně. Momentálně není k dispozici dárcovský subjekt."

Ozval se další hlas, tentokrát o něco tišeji, ale zato rozhodněji.

„Ten chlapec, co se dostal do laboratoří. Stejně bysme ho museli zlikvidovat. Chci provést další pokus hned zítra. Připravte ho k hibernaci. Jeho mozek transplantujeme do těla číslo 52 zítra v šest hodin ráno. Tentokrát doufám, že vydrží aspoň šest hodin a podaří se nám navázat verbální kontakt. Tělo zachovejte, bude sloužit jako příjemce číslo 53."

Albus věděl, že je ztracený. Byl svázaný, neměl hůlku a za pár hodin nebude mít ani mozek. 

Bojíte se o Albuse? Tohle si fakt nezaslouží :-(