Za chvíli se Harry se synem shledal. Překvapilo ho, v jak zbědovaném stavu Albus byl – zničený stejně jako Draco. Harry ho objal. Bude tady teď pro oba. Ještě nikdy nemusel být hrdinou každodenního života. Jeho dosavadní hrdinství vyžadovala boj, akci, strategii. Tohle bylo zatraceně těžké. Chtěl si se synem promluvit ještě před tím, než vejdou do Scorpiusova pokoje. Posadili se do křesílek těsně před ním.

„Jak je na tom?" zeptal se Albus tiše.

„Je naživu a jeho mozek vyvíjí aktivitu," sdělil Harry vše, co věděl.

„Bude v pořádku?"

Harry očekával, že tahle otázka přijde, a snažil se mít předem připravenou odpověď. Teď, když se díval synovi přímo do očí, nedokázal lhát. Jeho mlčení Albuse zdrtilo. V očích se mu objevily slzy.

„Tati, musím ti něco říct," zašeptal. Znělo to vážně.

Harry se na syna tázavě podíval. „Poslouchám."

Albus se nadechl, ale hlas ho zradil, nedostal ze sebe ani hlásku. Harry mu položil ruku na rameno. „Můžeš se mi svěřit s čímkoliv, nebudu tě odsuzovat."

Albus přikývl. Skoro neslyšně zašeptal: „Já jsem... já jsem... Do Scorpiuse strčil a on..."

Harry těžce polkl.

„Takže ze schodů jsi ho shodil ty?" Znělo to neuvěřitelně tvrdě a zbytečně hlasitě. Harry si ihned uvědomil, že měl raději mlčet.

„Já jsem přece nechtěl!" vykřikl Albus a zhroutil se na křeslo tak zoufale, že Harry pocítil touhu ho obejmout. Na to už ale neměl čas. Dveře vedoucí z nemocniční místnosti do chodby se prudce rozrazily a v nich stál Draco s šíleným výrazem.

„Jestli umře, tak tě zabiju!" Chytil Albuse pod krkem a prudce s ním zacloumal. „Nenávidím tě, nenávidím celou potterovskou famílii, vždycky jste mi přinesli jen neštěstí!"

Draco smýkl Albusem o stěnu a namířil na něj hůlkou. Celý se třásl a nebyl schopen ze sebe vydat slovo, jen ztěžka dýchal, zcela paralyzovaný.

Harry se raději neodvažoval přemýšlet o tom, kterou kletbu na jeho syna Draco zamýšlel seslat.

„To by stačilo! Expelliarmus!" Harry rychlým zásahem Draca odzbrojil. Draco ztratil poslední zbytky sebeovládání, sesunul se do křesla a Harry s Albusem si nevěřícně uvědomili, že podivné zvuky, které slyší, jsou tlumené vzlykání.

Draco k Harrymu na několik vteřin otočil slzami zmáčenou tvář. „Co čumíš, vypadni, Pottere! Oba dva vypadněte!"

Albus pobídku urychleně poslechl, vklouzl do Scorpiusova pokoje a chvatně vykřikl: „Colloportus," namířil hůlkou na dveře a ty se za ním pevně zavřely. Konečně byl u svého přítele.

„Ahoj, Scorpiusi. Chyběl jsi mi. Já nevím, jestli mě teď slyšíš a jestli se na mě nezlobíš... Je mi moc líto, co jsem ti udělal. Prosím tě vrať se ke mně. Prosím tě vrať se ke mně. Prosím."

Políbil ležícího chlapce na čelo a pak lehce na ústa.

„Dal bych všechno za to, abys byl zase v pořádku. Budu tady s tebou a budu si s tebou povídat, dokud se neprobudíš. A už nikdy neudělám nic, co by ti ublížilo, nikdy."

Vzal do své ruky bezvládnou bílou ruku a přitiskl si ji na hrudník.

„Slyšíš moje srdce? Bije jen pro tebe. Poslouchej."

Albus jednou četl v mudlovském populárně vědeckém časopise, kterých měl Draco spoustu, že se má na lidi v bezvědomí mluvit. Říkali tomu metoda bazální stimulace. Existuje předpoklad, že pacient částečně vnímá, co se kolem děje, a je potřeba mu vytvořit příjemné a bezpečné prostředí a stimulovat ho různými smyslovými vjemy. Albus tedy mluvil na svého nejdražšího přítele tichým, příjemným hlasem a jemně ho hladil po vlasech.

„Já nedovolím, abys mi umřel. Budu tady čekat, než se probudíš. Slib mi, že se vrátíš. Dej mi najevo, že jsi tu se mnou."

Měl pocit, že zachytil malý záchvěv očních víček.

„Dobře, jsi tady se mnou," pochválil Scorpiuse jako malé dítě. „Seš skvělej, víš to? A já tě moc miluju a budu ti to říkat tak dlouho, dokud se neuzdravíš."

Už jste Albusovi odpustili? Když ho tam takhle vidím sedět oddaně u Scorpiusovy postele, nemůžu se na něj zlobit.