V den, kdy se konal Harryho rozvod s Ginny, bylo paradoxně krásné letní počasí, což jen umocňovalo Harryho sklíčenost a pocity zmaru. Měl pocit, že je absolutní lúzr. Poslední dobou se mu nedařilo ani v práci; starosti z domova nedokázal vytěsnit z hlavy a celé dny byl roztržitý, podrážděný a dopouštěl se mnoha zbytečných chyb z nepozornosti, což mohlo mít pro bystrozora katastrofální následky. Snížení jeho výkonnosti pravděpodobně zaregistrovali i jeho kolegové, protože Harry nyní pracoval na samých méně důležitých případech, vhodných tak pro začátečníka, takže si připadal navíc ještě nekompetentně.

Když mu Ginny před několika měsíci sdělila, že se chce rozvést, byl sice konsternovaný, ale musel si přiznat, že pocítil jistou úlevu. Už několik let vedle sebe žili jen jako přátelé, tedy, z Harryho strany se vlastně vždy jednalo spíš o přátelství a vděčnost, ale jelikož nikdy nic jiného nepoznal, přišlo mu to normální. Viděl, že vztah jeho nejlepšího kamaráda Rona s Hermionou je vášnivější a hlubší, než měl se svou ženou on, ale přikládal to své nešťastné neromantické povaze a traumatům, kterými si musel v minulosti projít. Ginny mu vždy stála věrně po boku, dala mu tři nádherné děti, starala se o něj a dávala mu pocit bezpečí. Nedovedl si představit, že by se někdy mělo něco změnit. Teď, když byl postaven před úplně nové výzvy, připadal si naprosto ztracený. Nezlobil se na svou ženu, že už nechtěla setrvávat v nefunkčním vztahu, a slíbil, že mezi nimi zůstane pevné přátelství. Přesto si připadal odkopnutý a nepotřebný, hlavně proto, že Ginny nezapírala, že má nového přítele, zatímco on se musel vystěhovat, najít si nové bydlení, začít se starat sám o sebe. A pak tu byl ještě další problém, obrovský problém, se kterým si vůbec nevěděl rady. Albus, jeho prostřední syn, teď už šestnáctiletý, se rozhodl nastěhovat k němu, zatímco obě další děti zůstanou z Ginny. Nechápal tuto volbu, celý život se hádali a Harry měl často pocit, že ho Albus nenávidí. Sám svému synovi moc nerozuměl, a ač se snažil se s ním aspoň trochu sblížit, jeho snahy najít s ním společnou řeč opakovaně ztroskotávaly. Albus byl vzpurný, uzavřený, často se urážel a Harry s ním evidentně neměl dostatek trpělivosti. Byl by býval raději, kdyby všechny tři děti zůstaly u Ginny, a když mu Albus řekl, že se chce přestěhovat k němu, nejprve to odmítl. Měl z tohoto rozhodnutí trochu výčitky svědomí, ale snažil se sám sebe přesvědčit, že to takto bude lepší. Neuměl vychovávat někoho tak komplikovaného. Albus se ale nevzdal a Ginny zaujala nekompromisní stanovisko, že si ho Harry k sobě vezme. Chtěl celou věc naposled probrat s Albusem a přímo se ho zeptal, proč trvá na tom, že bude u něj. Synova odpověď ho naprosto odzbrojila.

„Tati, nechci, abys byl sám. Budu na tebe dávat pozor. Budu se o tebe starat." Vzhledem k tomu, že byl v domácnosti ještě bezradnější než Harry, znělo to trochu úsměvně; Harryho to ale dojalo natolik, že nakonec souhlasil.

Rozvodové stání proběhlo naprosto bez komplikací, bez hádek a vzájemného obviňování. Na Harryho pak čekali jeho přátelé Ron a Hermiona, kteří ho přišli morálně podpořit. Ron se na svoji sestru trochu zlobil, že Harryho opouští, a představil si sebe v jeho situaci. Kdyby ho opustila Hermiona, snad by to vůbec nepřežil, nebo si to aspoň myslel; proto nechápal, že je jeho kamarád tak klidný. Zašli na máslový ležák, aspoň na chvíli, protože Harry se musel vrátit domů – tedy do svého nového provizorního domova – za Albusem.

„Co máš na dnes v plánu?" zeptal se ho Ron.

„Stěhování a zařizování," odpověděl Harry bez nadšení. Nechtělo se mu vůbec nic, na nic se netěšil, všechno mu přišlo únavné, nudné nebo to v něm přímo vyvolávalo úzkost. Dnes bude poprvé sám s Albusem, musí mu – vlastně jim oběma – připravit večeři. Mohl by si pořídit domácího skřítka, ale už si zvykl na jisté soukromí, Ginny se o vše dokázala postarat sama, a tak ho to ani nenapadlo, dokud nebyl postaven před nutnost problém řešit. Uklidňoval se myšlenkou, že léto za chvíli skončí a Albus se vrátí na internátní kouzelnickou školu do Bradavic a on bude bydlet sice sám, ale nebude mít za nikoho zodpovědnost.

„Jestli chceš, můžu ti pomoct s tím stěhováním, Harry," nabídl mu Ron a Harry velmi ochotně souhlasil.

Celé odpoledne pak probíhalo v nuceně veselé náladě, ale Harry pomoc kamaráda ocenil. To, čeho se bál, tedy že bude sám se synem v tichém, neznámém bytě, se odložilo o jeden den. Už tak to bude náročné, protože Harry si vzal na zbytek prázdnin volno a neměl sebemenší plán, jak celé dlouhé dny strávit. Ron jeho starosti dokázal svým prvoplánovým humorem rozptýlit. Večer se s Ronem přiopili a Harry si ani nevšiml, že Albus s nimi není. Neměl ponětí, kde je a co dělá. Někdy kolem půlnoci si to (opět s nutnou dávkou výčitek svědomí) uvědomil a vydal se ho hledat. Nepamatoval si, že by jim Albus popřál dobrou noc.

„Albusi! Albusi!" volal a procházel celým bytem, ve kterém se ještě vůbec nevyznal. Nevěděl, kam odložil hůlku, a tak potmě jen narážel do věcí a působil naprosto ztraceně. Z dálky k němu dolehlo Ronovo chrápání. Konečně zahlédl světlo, vycházející z přivřených dveří synova pokoje.

Otevřel je, ostré světlo ho praštilo do očí, chvíli mu trvalo, než zaostřil a uvědomil si, co Albus celou dobu dělal.

„Prohlížíš si školní fotky?" zeptal se nevěřícně.

Albus trochu zahanbeně přikývl.

„Stýská se ti po škole?" zeptal se Harry mírně ironicky. Albus nebyl zrovna vzorný student.

„Po Scorpiusovi," odpověděl Albus překvapivě přímo. „Dlouho jsem ho neviděl, moc mi nepsal..." dlouze vzdychl.

„Máš o něj strach?" zeptal se Harry skoro empaticky. Po tom všem, co dnes večer vypil, dokázal se synem mluvit v klidu a spontánně, čehož Albus hned využil.

„Spíš nevím, jestli se se mnou ještě bude chtít bavit, jestli si někoho nenašel..."

Albus vypadal jako hromádka neštěstí.

„Přátelství přece nezmizí přes prázdniny," řekl Harry. „Podívej se na mě, Rona a Hermionu. Vždycky tady pro mě byli, a i když jsme se někdy dlouho neviděli, věděl jsem, že se na ně můžu spolehnout. Nebejt Rona, neměli bysme dneska ani večeři."

Albus přikývl. Jak má svému otci vysvětlit, že paralela mezi ním a Scorpiusem na jedné straně a Harrym a Ronem na straně druhé není tak úplně přesná? Sám se v sobě nevyznal, jen věděl, že si Scorpiuse pro sebe nárokuje až příliš. Na konci minulého ročníku s ním chtěl trávit téměř všechen čas, ničilo ho, když viděl kamaráda v blízkém kontaktu s dívkami, žárlil na každého, kdo se ocitl v jeho blízkosti. Koncem školního roku se k němu sám choval zbytečně chladně, aby neprozradil nic ze svých pocitů, a teď si to vyčítal. Do odjezdu do Bradavic zbývalo osmnáct dní a Albusovi bylo psychicky čím dál tím hůř.

Harry se na syna povzbudivě usmál. „To bude v pořádku, uvidíš." Krátce svého syna objal.

„Tak a teď mi pomoz najít mou hůlku, než se tady v tom bytě přerazím."

Potterové všech generací si zaslouží lásku :-)

Já si hrdiny příběhu představuju jako v úžasném videu na youtube od Paquim: Draco & Harry | Albus & Scorpius