Pro Harryho a Draca nastalo konečně období klidu. Byly opět prázdniny, jejich synové měli za sebou úspěšně složené zkoušky, oba s nečekaně výbornými výsledky. Harry byl nejšťastnější ve svém životě. Bydlel teď s Dracem na Malfoy Manor (!!!) a užíval si dovolenou. Ležel vedle Draca v posteli a zasypával celé jeho tělo polibky. Na okamžik se zarazil, když se jeho ústa dotkla jediné části Dracova těla, které se dosud vyhýbal. Byla to levá paže, na níž bylo stále dobře patrné znamení zla. Tentokrát se ale Harry rozhodl pokračovat. Miluje Draca celého, se vším, co k němu patří. Jemně políbil hada, vycházejícího z lebky. Bolest, která mu v tom momentě rozžhavila jizvu na čele, ho téměř paralyzovala.

Draco ho jemně oddálil z onoho prokletého místa. „Harry, to nemusíš..."

Harry se ale nevzdával. Líbal temné znamení znovu a znovu, i když měl pocit, že ho to propálí zaživa. Všiml si totiž malého zázraku – znamení pod jeho polibky více a více bledlo, až některé jeho části zmizely úplně. Trvalo to neskutečně dlouho, nebo mu to aspoň tak připadalo, než byla Dracova paže opět neposkvrněná, bílá, bez jakékoliv stopy něčeho zlého.

Draco se nevěřícně podíval nejprve na svou uzdravenou ruku a pak na Harryho.

„Nevím, jak jsi tohle dokázal, ale nikdy ti nepřestanu bejt vděčnej."

Odhrnul vlasy z Harryho obličeje, aby se mu mohl lépe podívat do očí. „Harry, tvoje jizva – je pryč!" Překvapením strnul.

Harry se nevěřícně zadíval do zrcadla na stěně. Jeho jizva, která ho determinovala skoro stejně jako Draca jeho znamení zla. Jizva, která ho vylučovala z normality a kladla na něj nároky, kterým jen stěží mohl dostát. Jizva, která ho vyčleňovala ze společenství běžných kouzelníků a zavazovala ho k věcem, jimž sám často nerozuměl. Jeho předurčení, osud, závazek, prokletí.

„Teď ještě kdybych se tak zbavil jména Potter a mohl žít jako normální člověk," vzdychl Harry.

Draco se na něj škádlivě podíval. „Věděl bych o jednom řešení, pokud by ti teda nevadilo jmenovat se Malfoy."

Harry se na něj nevěřícně podíval.

„Vezmeš si mě, Harry Pottere?" zeptal se Draco úplně vážně.

Harry konsternovaně mlčel.

„Máš strach, Pottere?" zeptal se Draco se nervózním smíchem.

„Ne, teda ano," koktal Harry. „Nemám strach a vezmu si tě, Draco Malfoyi."

Zpoza dveří od ložnice se ozval přidušený smích dvou chlapců.

„Kdybys teď dal tátovi košem, schytal bys cruciatus."

„Ne, Scorpiusi," oponoval Harry. „Kdybych se teď rozhodl jinak, zasloužil bych si avadu."

Děkuji všem za podporu! Doufám, že se potkáme u dalších příběhů!