Pokračování je konečně tuuuu x3 

Nic jsem nenamítal a sám se vydal do svého pokoje, abych se převlékl do domácího. Nijak extra jsem nespěchal, takže když jsem přišel do kuchyně, Jason už tam byl. "Tak... co mám dělat?" zeptal jsem se a jednou rukou se opřel o linku.

Usmál jsem se, když přišel. Už jsem měl vše nachystané. "Budete šlehat bílek. Potom míchat dva druhy těsta a asi spolu připravíme náplň. Co vy na to?" broukl jsem a oddělil poslední bílek od žloutku.

"Ty jsi tu šéf." souhlasil jsem s ním a když mi přisunul misku s bílky, začal jsem je šlehat, jak řekl. Vlastně jsem docela zvědavý, jaká buchta z toho vznikne, ale to se nechám překvapit.

Zatím co on šlehal, já připravil do misky vše na první druh těsta. Doufám, že se nám to povede. Protože pokud ano, tak to bude dobrota.

Protože zrakem jsem nemohl rozpoznat, jestli to už je hotové a tak jsem to jen odhadoval. "Stačí to?" zeptal jsem se, když už jsem si myslel, že by to mohlo být.

Podíval jsem se na jeho výtvor a usmál se. "Jste naprostý talent. Je to perfektní." pochválil jsem jeho práci. "Můžu Vám předat misku na těsto?" ujistil jsem se raději.

Jeho slova mě zvláštně potěšila a zahřála u srdce. Bylo to u mě dost neobvyklé, ale ani tak jsem tomu nevěnoval velkou pozornost. Za to to ve mě probudilo... jakousi vzpomínku? Ani nevím, každopádně mi to nasadilo brouka do hlavy. "Určitě." souhlasil jsem a jakmile mi misku přisunul, začal jsem veškeré ingredience poctivě promíchávat, dokud se z nich nezačalo stávat těsto.

Usmíval jsem se a nechal ho vytvářet těsto, zatím co já uklízel věci, které už nebudou potřeba.

Podle toho, jak se mi již těžce míchalo jsem usoudil, že by mohlo být těsto hotové a tak jsem těsto jen ještě párkrát převrátil a misku k němu o kousek přisunul. "Dobrý?" ujišťoval jsem se ještě pro větší jistotu.

Prostě jsem žasl. "Je to skvělý. Vy to snad umíte líp, jak já." uchechtl jsem se. "A ještě je tady jeden druh těsta." usmál jsem se a opatrně mu přenechal práci. Já zatím rozšlehaný bílek smíchal s tím prvním těstem.

Nikdy jsem na chválu moc nebyl, nepotřeboval jsem ji, ale z nějakého důvodu mě to tentokrát tak nějak... naplňovalo. Bylo to čím dál tím zvláštnější. A do toho ještě ten brouk v hlavě. Nic jsem ale neříkal a místo toho začal opět tvořit těsto.

V klidu jsme pracovali a já už zapnul troubu, aby se předehřála. Nemohl jsem si pomoct, pořád jsem po něm koukal. Už jsem moc dobře věděl, že i když to sám neví, má mě ve své pasti. Prostě... jsem se zabouchl do šéfa. Ale to, co nikdo neví, nikoho nebolí. Nebo aspoň doufám.

Už jsem dodělal i druhé těsto a tak jsem se oběma rukama opřel o linku a pohled stočil k Jasonovi, tedy přesněji k jeho rukám, jako bych tím chtěl zjistit, co právě dělá. Věděl jsem, že je to nemožné, ale já se spíše jen zahleděl a zamyslel se. "Ještě něco?" zeptal jsem se ale jen nakonec, když jsem své myšlenky opět hodil za hlavu a podíval se mu do očí.

Usmál jsem se a zamyslel se. Oh! Já málem zapomněl. "Vlastně ano. Ještě jablečnou náplň." uchechtl jsem se s vytáhl pár jablek. Nebylo třeba moc. Ta chuť je dost výrazná. Jablka jsem rychle zbavil stopek a semínek. Zbytek mohl pan Christopher rozmixovat.

Trpělivě jsem počkal a pak už s menší Jasonovou pomocí rozmixoval jablka, ze kterých se během chvilky stalo pyré. Předpokládal jsem tedy, že už nejspíš pro mě bude hotovo.

"Chcete dát také těsto do plechu? Jen tak na hrubo ho tam dostat i do rohů?" usmál jsem se a první těsto v podobě velké koule dal na plech.

Ah, další milé překvapení v podobě úkolu. "Klidně." neváhal jsem s odpovědí a práce se okamžitě chopil. Těsto jsem začal pečlivě roztahovat po celém plechu a dával si pozor, aby někde nebylo zbytečně moc tenké a jinde naopak moc tlusté.

Zatím co on roztahoval těsto, já ještě trošku zpracoval to druhé, aby se s ním dalo dobře pracovat. Když bylo první těsto v plechu, pomazal jsem ho vrstvou jablečné náplně. "Teď můžete rozválet to druhé těsto. Je jedno, jak to bude vypadat. Stačí jen trefit přibližně velikost plechu. To, co bude přesahovat se sroluje do krajů." seznámil jsem ho s dalším možným úkolem.

Jen jsem přikývl a chopil se válečku, který jsem nahmatal na lince. Těsto jsem začal válet do všech stran, aby bylo dostatečně velké na plech, ale také všude stejně tlusté.

Když bylo těsto dost velké, přendal jsem ho na plech a okraje opět nechal na panu Christopherovi. Šlo nám to spolu docela rychle a teď už stačilo jen počkat, až se buchta upeče.

Na urychlení upečení samotné buchty jsme už nic udělat nemohli a tak jsme se posadili k menšímu stolku. Opřel jsem si loket o stůl a podepřel si hlavu. S přivřenýma očima jsem byl zahleděný před sebe a přemýšlel. O všem. O tom, co bylo, o tom, co proběhlo během uplynulých dní a také o tom, co asi bude. To jsem si tedy moc představit neuměl a tak mi hlavou probíhaly spíše různé obavy.

Seděli jsme u stolu a bylo ticho. Pozoroval jsem ho. Sledoval jeho tvář a v duchu si nadával. Musím se toho pocitu zbavit. Nemůžu takhle ani přemýšlet.

"Děkuju..." řekl jsem trochu tišeji, ale tak, že mě zřetelně slyšel a tím opět prolomil to ticho mezi námi. Vím, že jsem mu už několikrát děkoval, ale vždy to bylo za nějakou konkrétní věc. Navíc díky ohromnému snobství mé rodiny, především matky, jsem nikdy nikomu děkovat nemusel. Co nemusel, nesměl, pouze výše postaveným osobám. Proto jsem dost dlouho nevěděl a do dnes s tím mám trochu problém, kdy a za co se odvděčit alespoň prostým 'díky'. A protože nechci být jako má matka, nebo nechci, aby si o mně někdo myslel to samé, co o matce, raději se snažím tímto slovem nešetřit.

Najednou prolomil to ticho. Trochu mě to překvapilo a... vlastně jsem ani nevěděl za co děkuje. "Ehm... to, není za co." broukl jsem a podrbal se ve vlasech. "Vlastně ani nevím za co děkujete." přiznal jsem a lehce se uchechtl. Bylo to zvláštní a já se cítil napjatě.

Z jeho hlasu jsem zaslechl jakousi podivnou nervozitu, jako bych ho snad uváděl do nepříjemné situace, což jsem samozřejmě nechtěl. "Za všechno. To, co pro mě děláš... že mě zaměstnáváš... to není tvůj popis práce." Paradox je to, že přesně to, za co mu teď děkuju, jsem ze začátku nechtěl. Chtěl jsem, aby udělal jen ten úplný základ, vyprat, uklidit, případně uvařit. Nic víc. A teď jsem vděčný za každou aktivitu, kterou mi umožní dělat.

Usmál jsem se a vlastně se i uvolnil. "To nestojí za řeč, pane. Jsme lidi a já nejsem nějaký krkovička, abych dělal jen to, co mám v popisu práce. Navíc mě to prostě baví." Pokrčil jsem rameny, jakoby to nic nebylo, ale i přes to mě to příjemně hřálo u srdce.

Zavrtěl jsem lehce hlavou na nesouhlas. "To na tom nic nemění." Trochu jsem se zapřemýšlel, jestli mám říct i ta další slova, která mě napadla. Nikdy jsem totiž nebyl na žádná svěřování. Ale nakonec jsem usoudil, že to patří spíše k tomu uznání jeho osoby a odvedení dobré práce. "Navíc se po tom všem cítím mnohem líp."

Překvapeně jsem se na něj podíval a na mé tváři se roztáhl spokojený úsměv. "To jsem moc rád, pane. Kdybych pro Vás mohl cokoliv udělat, nebojte se mi říct." ujistil jsem ho.

Byl chvíli zticha, tak jsem moc nevěděl, co si mám myslet. V okamžiku se mi ale zase ulevilo, když promluvil a z hlasu byl znát úsměv. "Popravdě... děláš už i to, co by mě nenapadlo..." pravil jsem lehce pobaveně. Nebo by mě to možná napadlo, ale nenapadlo by mě o to požádat. Nevím proč. Možná kvůli jakési skryté a hlavně přebytečné hrdosti, kterou v sobě chtě nechtě nosím.

"Oh. No, snažím se. Chci, aby to bylo co nejlepší pro nás oba." broukl jsem a prohrábl si vlasy, abych je... v rámci možností upravil.

Na to jsem už nic neříkal, nebylo co. No, to bych ale asi opravdu nebyl já, kdybych k tomuto závěru nedošel a naopak pokračoval v konverzaci dál. Na druhou stranu to je ohromný pokrok. Ah, Eric by na mě byl jistě pyšný.