Omlouvám se, že jsem nevydala v úterý, ale večer jsem z intru jela domů kvůli nemocnému potkanovi, takže jsem se o něj starala a stále starám, takže nemám na opravování a ani na nic jiného čas. Takže tady máte úterní díl a pokud se mi to povede, tak přidám ještě dnešní. Teď si ale snad užijete tento ^^

Protože jsem šel spát brzo, brzo jsem se také probudil. Když jsem se ale chtěl přetočit, pevně jsem zatnul zuby. "Sakra..." zaskučel jsem. Ah, ty namožené svaly. Proto jsem zůstal ještě chvíli ležet, ale protože mě to opravdu silně nebavilo, skousl jsem tu bolest a začal vylézat z postele.

Ráno mi zazvonil budík. Vypnul jsem ho a šel udělat snídani, ale rovnou i oběd, aby na mě pak nemusel pan Christopher čekat. Na snídani jsem udělal jednoduchý salát. Ale výborný. A hned na to jsem se pustil do oběda. Rozhodl jsem se pro rýží s omáčkou a kuřecím masem.

Vylezl jsem na chodbu a po ní se pomalu doploužil do kuchyně, kde jak bylo slyšet, bylo již poměrně rušno. "Dobré." broukl jsem.

"Dobré ráno pane." broukl jsem a natáhl se pro mísu se salátem. "Dáte si ke snídani salát?" Zeptal jsem se radši než jsem mu nandal.

"Jo... jo, dám." přikývl jsem a posadil se ke stolu, což se neobešlo bez menšího zamručení kvůli protestu svalů.

Nemohl jsem si nevšimnout, jak zamručel. Lehce jsem se uchechtl a položil před něj misku salátu. "Hádám, že jste to trochu přehnal, že?" Posadil jsem se naproti i se svou porcí.

Nejdřív jsem jeho poznámku nepochopil a musel se na okamžik zamyslet, o čem mluví, ale rychle mi to došlo, když jsem si v hlavě udělal menší rekapitulaci. "Jo, trochu." Prohrábl jsem si vlasy a začal jíst.

Jen jsem se usmíval a v klidu dojedl. Odnesl jsem po sobě nádobí do dřezu a promíchal omáčku, která se celou dobu vařila. "Budete něco potřebovat, než odjedu pane?" broukl jsem a při tom i zkontroloval kuře v troubě.

"Ne, asi ne." zavrtěl jsem hlavou a dál jedl. Zase jsem měl docela chuť k jídlu, jen nevím, jestli to stále byl následek včerejšího dne.

"Dobrá. Na oběd bude v troubě kuře. Stehýnka, křidýlka... a na sporáku nechám hrnec s omáčkou a rýží. Už to stačí jen ohřát. Já se vrátím asi nejpozději kolem čtvrté hodiny." obeznámil jsem ho rychle s chodem věcí a vzal si na sebe mikinu, kterou už jsem měl připravenou.

Znovu jsem přikývl. "Dobře, ale nemusíš kvůli mně spěchat." ujistil jsem ho ještě, aby to zbytečně nehrotil. "Tak si to hlavně užij."

"Děkuju. Taky se tady nějak zábavné pane. A buďte opatrný." broukl jsem a už odešel. Oblékl jsem se, obul a během chvilky seděl v autě.

"No jo, no jo." mávl jsem nad tím rukou, ale to už s největší pravděpodobností neviděl a nejspíš ani neslyšel, protože jsem slyšel již vzdalující se kroky. Pomalu a v klidu jsem tedy dojedl a misku s vidličkou opláchl. Při zvedání jsem tedy musel lehce zatnout zuby, protože svaly nadále protestovaly.

Pomalu jsem vjížděl už do sousedního města a uculoval se. Kimi... Jak se jí asi daří? Dost dlouho jsme se neviděli. Uuuh~ Třeba už někoho má! To by bylo hezký.

Udělal jsem těch několik pár kroků ke dřezu, kde jsem začal umývat nádobí. Původně jsem ho chtěl rovnou utřít a uklidit, ale utěrka mi spadla na zem a ve svém stavu se mi zrovna dvakrát pro ni ohýbat se nechtělo, tak jsem to nechal být a nádobí dal prostě na odkapávač. Pak ho uklidím, když si vzpomenu. Co ale teď budu dělat? Ah, toť otázka, kterou si v poslední době pokládám nějak často...

Dojel jsem ke známému domu a zazvonil. Po chvilce mi otevřela Kim, ale její vzhled mě dost překvapil. Dříve dlouhé blond vlasy měla teď ostříhané dost na krátko a obarvené na červeno. Její modré oči k té barvě ale seděly.
"Ahoj! Tebe jsem dlouho neviděla!" rozzářila se a objala mě.
"Ahoj! Teda, já nečekal takovou změnu. Sluší ti to." pochválil jsem jí vzhled a objetí jí oplatil.

Možnosti jsem měl opravdu hodně omezené. Tedy, když si tak uvědomím, tak na mou činnost to stejně moc velký dopad nemá, protože normálně bych si stejně šel třeba lehnout a poslouchat muziku, popřípadě něco v podobném duchu. Nyní jsem se tedy rozhodl přemístit se do obývacího pokoje na gauč. Pustil jsem si televizi a jako obvykle si našel zprávy. Nic moc jiného ani by asi nemělo pro mě smysl.

Nakonec jsme skončili v jejím obýváku, kde... měla docela bordel... ale pracovní bordel. Všude byly komínky z cédéček a knih."Páni. Vidím, že pilně pracuješ." uchechtl jsem se a ona taky."No jo. Zkus si celý den nahlas a zřetelně číst knihy." vydechla a donesla nám čaj."Ne, děkuju. Máš už nějakého frajera?" broukl jsem a upil čaje."Ani ne. To víš, knihy nejsou žádný sexappeal." odpověděla.

Nakonec jsem si na gauči lehl, protože to bylo zkrátka pohodlnější. Pořádně jsem se uvelebil, dal si přes oči předloktí a jen poslouchal zprávy.

Uchechtl jsem se. "Jo to je fakt." Pak mě ale... vlastně něco napadlo. "Kimiiii?? Doporučila by jsi mi nějaké knihy, které bych u tebe mohl koupit??" uculil jsem se a ona mi tedy začala složitě vše popisovat. Byl jsem ale vděčný.

Připadalo mi, jako bych tam ležel už celou věčnost. Hlad jsem ale ještě neměl, takže nemohlo být ještě moc hodin. Tedy, ne že bych měl důvod mít hlad, když jsem zase nic nedělal. Opravdu bych rád věděl, kolik je hodin, ale vstávat a jít kvůli tomu až do ložnice se mi skutečně nechtělo.

"No, to jsou asi ty nejlepší kousky, které jsem nahrála. Proč vlastně chceš audio knihy?" usmála se a na gauči se položila, takže měla nohy přes ty moje.
"Starám se o mladého muže, který přišel o zrak. Skoro vůbec nemluví, když nemusí. Trochu doufám, že bych s ním mohl mít aspoň kamarádský vztah. Vždyť mě znáš. Jsem prostě přátelský tvor." Upil jsem čaje a ona do mě drcla. "Mh... co je?" Koukl jsem na ni a trochu mě děsilo, že se usmívá od ucha k uchu.
"Začervenal ses. Že on se ti líbí??" vydechla nadšeně.
"Co? Ne! Jo.... Teda ne!! Je to můj zaměstnavatel... Nemůžu si s ním nic začínat. Navíc to je vzhledově ten typ, po kterém holky letí." odvrátil jsem od ní svou rudou tvář.
"Jasone, takhle si nikoho normálního nenajdeš. Seznamky ti opravdu nepomůžou. Víš přece, jak to dopadlo posledně s Karouem." zamračila se na mě. Přejel mi mráz po zádech z té vzpomínky.
"Prosím, nepřipomínej mi ho..." šeptl jsem a prohrábl si vlasy.

V televizi namísto zpráv běžel již nějaký seriál, ale já přes to dál nehnutě ležel. Ani přepnout na něco pro mě více užitečného se mi nechtělo.

"Ahoj." pozdravil mě energeticky Eric, jehož příchod jsem díky své zaneprázdněnosti přeslechl."Ahoj." oplatil jsem mu, ale k ničemu dalšímu jsem se moc nenamáhal."Páni, ty jsi dnes neobvykle výřečný." neodpustil si svou poznámku, ale aniž by počkal na mou reakci, pokračoval. "Zvýšil jsem Jasonovi ten plat, jak jsi chtěl. Kde vlastně je?" zeptal se lehce zmateně."Jel navštívit kamarádku." odvětil jsem bez většího zájmu a chvíli bylo ticho. "Neřekl bych, že tohle je to, za co ho platíš." pravil s lehkou rozhořčeností, načež jsem si povzdechl."Nevadí mi to. Nejsem nemohoucí a udělal jídlo i na oběd." Pokusil jsem se znít více sebejistě, ale to úplně ignoroval a naopak ještě přitvrdil."Jistě. Samozřejmě, že ti to nevadí, protože kdyby to bylo na tobě, nebyl by tady vůbec." Tento tón uplatňoval na mě především v případech, kdy mě chtěl umlčet, což zabíralo, protože moc dobře věděl, že než abych se hádal, raději na jeho slova přistoupím. Toto ale nebyl ten případ. Tentokrát se nenechám tak snadno odbýt. Navíc mi něco říkalo, že mu ani tak nejde o to, že tu Jason není, ale právě o to, že já jsem snad dokonce rád."Fajn, měl jsi pravdu, že jsem nějakou tu pomoc potřeboval. Ale rozhodně nepotřebuju, aby nade mnou měl někdo dohled dvacet čtyři hodin denně. Ale fajn, jestli to fakt chceš slyšet, tak prosím. Jsem rád, že tady je." rozhodil jsem naštvaně ruce, přičemž opět silně zaprotestovaly mé svaly, ale tentokrát jsem si toho nevšímal. Eric byl opět chvíli zticha. Předpokládám, že jsem ho trochu překvapil."No a dáváš mu to nějak najevo?" pronesl nakonec opět klidným hlasem.

"Promiň, ale ty víš, že to nemyslím zle. Pojď, vypálím ti ta cédéčka, aby jsi mohl co nejdřív zpět. Navíc nemám dnes moc času. Kdyby jsi mi ale dal vědět, udělala bych si ho." broukla a odvedla mě k počítači.
"To je v pořádku. Stejně bych se neměl zdržet moc dlouho... i když jemu by to nevadilo." Poslední větu jsem spíš šeptl. Zatímco se cédéčka vypalovala, my jsme si povídali.

Tohle zarazilo zase pro změnu docela mě a moc jsem nevěděl, jak odpovědět.

"Co? Jak... jako?" zeptal jsem se nechápavě."Třeba gestem, nebo mu to prostě řekni." odvětil prostě a já na něj dál nechápavě zíral."Máme dobrý vztah." odbydu ho, ale jeho povzdechnutí mi napovídá, že to není dostatečná odpověď."Promiň, ale jsi introvert, takže pochybuji, že ten VZTAH by stál vůbec za nějakou zmíňku.""Nejsem introvert." namítnu, ale do toho mi okamžitě zase skočí."Ale nemáš od něj daleko." řekl přísně a pokračoval. "Uvědom si, že tohle je relativně dost stresové zaměstnání a pokud ho aspoň občas nepodpoříš a neukážeš mu, že si ho ceníš, tak jednoduše po nějaké době odejde." Na chvíli se odmlčel, čehož jsem chtěl využít a něco namítnout, ale jelikož mě měl dokonale přečteného, raději rychle pokračoval. "Tím chci říct, aby ses čas od času přemohl a třeba ho pochválil, sám se s ním začal bavit. Zkrátka aby neměl dojem, že je tady snad navíc." dokončil ten svůj motivační proslov. I já mlčel, protože na tohle jsem neměl co říct."Už musím zase jít, tak... čau." rozloučil se se mnou a ještě mě povzbudivě poplácal po rameni.