Všechno nejlepší k narozeninám, womiska , spoustu fanfikcí, Luciuse, Draca, Severuse, štěstí, zdraví, lásky, ale hlavně kakaa!❤

„Vidím na tobě, že se přímo královsky bavíš,“ protáhl posměšným hlasem Lucius Malfoy, když po boku Severuse Snapea, učitele lektvarů na zdejší škole, kráčel po klikaté pěšině mezi růžovými keři, jež je obklopovaly. V pravidelných rozestupech mezi nimi byly umístěny vysoké kamenné sochy a barevné lampionky všude kolem se třpytily a mihotavě mžikaly. Jelikož jeho společník nebyl moc výřečný, Lucius, jenž se často zamyšleně vracel ke svým starostem, jako kulisu poslouchal tiché cákání vody, jež šuměla v nedaleké kašně s vodotryskem.

Severus cosi zamumlal a svýma bystrýma černýma očima se rozhlížel všude kolem, zda je někdo nepozoruje. Luciusovi se koutky rtů zvlnily v pobaveném úsměvu a na okamžik se zastavil, hledě na měsíc a tančící hvězdy. „Jsi sdílný jako vždycky. Osobně se divím, že naše přátelství stále ještě funguje.“

„Proč jsi přišel, Luciusi?“ zeptal se ho ostře Severus a zastavil se naproti němu. Ruce měl za zády, tyčil se proti němu a v očích mu svítila zvědavost. „Vždy jsi mě jako první vyhledal jen proto, že jsi ode mě něco potřeboval. Nebudeme přece chodit kolem horké kaše a hrát si na nejlepší přátele. O co jde tentokrát?“

Lucius se krátce zasmál, přestože mu do smíchu vůbec nebylo. V očích mu střídavě probleskovala panika a nejistota a vypadal jako štvané zvíře, přestože to dlouhé měsíce obdivuhodně skrýval. Pevně v dlani sevřel hadí hlavu na své vycházkové holi, a zatímco přemýšlel, jak svou starost podat tak, aby to nevyznělo, že je vyděšený, palcem kroužil podél chladné a hladké hadí hlavy.

„To se mi na tobě líbí, Severusi. Jsi upřímný za každých okolností,“ blýskl po něm úsměvem, ale jeho společník nehnul ani brvou, přestože mu srdce udělalo rychlý přemet. Nedal na sobě nic znát a Lucius si povzdechl, načež uhnul pohledem, aby mu Severus nemohl přečíst myšlenky. Koneckonců, neovládal nitrobranu tak dokonale jako on. „Naše Znamení, Severusi. Tmavne,“ vysvětlil zachmuřeně. „Toho sis přece musel všimnout.“

Severus se ušklíbl. „Samozřejmě, že jsem si toho všimnul, nejde jej přehlédnout. Nač si ale dělat starosti? Oba dva moc dobře víme, že Temný pán té noci nezemřel a jednou se vrátí v plné síle. Já se koneckonců nemám čeho obávat. Naopak si myslím, že ze zpráv, jež mu přinesu, bude nadšený. Čeho se ale bojíš ty, Luciusi?“ zajímal se a všiml si, jak druhý muž znervózněl a celé tělo se mu napjalo. „Bojíš se toho, že Pán Zla zjistí, že jsi jej nehledal a po jeho pádu jsi tvrdil, že jsi byl pod vlivem Imperia? Myslím, že na Mistrovství světa ve famfrpálu jsi nebyl tak vyděšený, když jste se s několika dalšími Smrtijedy podíleli na mučení mudlů.“

„To... to bylo něco jiného,“ odvětil a nejistě přešlápl z nohy na nohu. „Chtěli jsme jen ostatním připomenout, že Pán Zla –“

„Nebo jste se spíš chtěli jen pobavit a využili jste k tomu Znamení Zla,“ řekl svůj názor suše Severus a otočil se na patě, aby se vrátil zpátky do hradu. „Myslím, že je zbytečné se návratu Pána Zla obávat. Pokud ovšem nemáš co skrývat. Vlastně nejsi jediný, kdo se toho bojí. I Igor Karkarov mne několikrát vyhledal.“

„Pochop, já a Narcissa si jen děláme starosti o Draca. Za pár měsíců mu už bude patnáct, a jestliže se Temný pán navrátí, jak předpokládáš, jsem si jistý, že bude chtít, aby se k němu můj syn připojil. Narcissa s tím samozřejmě nesouhlasí a já si nejsem jistý, zda by ve službách u Pána Zla uspěl. Je to ještě dítě.“

„Netvrď mi tady, že se bojíš o svého syna, až přijme Znamení. Vidím na tobě, že se bojíš jeho a toho, že tě potrestá, když jsi jej nehledal. Opravdu si myslíš, že by Temný pán stál o to mít mezi svými stoupenci dítě? Poslat dítě do války je hloupost; nadělají vlastní straně víc škody než užitku. I my jsme byli takoví, Luciusi, tolik chyb jsme v mládí udělali a byli jsme za ně potrestáni. Zkrátka přijmi svůj trest z jeho rukou jako tehdy.“

„Vysvětlím mu to. Stále přece stojím za jeho názory, souhlasím s nimi a podporuji je. Nikdy jsem s tím nepřestal... Ale dobrá, ukončeme tuto konverzaci a vraťme se zpátky do hradu. Chci si ještě promluvit s Dracem, jen díky němu jsem směl do Bradavic přijet.“

Severus se ušklíbl, ale neřekl na to nic. Cestou zpátky mlčeli, oba dva byli zahloubaní ve svých myšlenkách. Lucius stále přemýšlel o pomyslném návratu Pána Zla; co když jej umučí k smrti, jakmile znovu získá tělo? Co když si bude myslet, že jej zradil a definitivně přešel na stranu dobra? Nemohli přece vědět, že se jednoho dne vrátí, v novém těle a v plné síle...

Severusovi v hlavě proudily úplně jiné myšlenky. Nezajímal se o to, co bude, co bylo, Brumbál vždycky tvrdil, že lord Voldemort nezmizel navždycky a že jednoho dne se znovu objeví; a přestože Luciusovi tvrdil, že neměl co skrývat, pravda to ale nebyla. Naopak, být ve Voldemortových službách bude ještě náročnější a rizikovější než předtím; skrýval před ním ohromné tajemství a hrál na obě dvě strany, a kdo ví, zda mu poté Temný pán uvěří, když mu bude tvrdit, že je jeho špehem a že jeho loajalita patří jen a jen jemu... Na tom teď ale nezáleželo, už Merlin ví kolik měsíců měl plán, v němž se nesmí stát ani jedna chybička, jinak se sesype jako domeček z karet a bude obtížné se do jeho kolejí znovu vrátit, aniž by Voldemort pojal podezření.

To teď ale bylo jedno a Severus věděl, že bude mít ještě dost času o tom přemýšlet. Teď se chtěl plně poddat kráse okamžiku, kdy po jeho boku kráčel blonďatý aristokrat s dokonalými rysy, s tak nádhernou tváří, již dokázali vytesat snad jen andělé, a k němuž už dlouhé roky hořel spalující touhou a hlubokou láskou, jež mu hořela v nitru a ničila jej pokaždé, když na muže jen pomyslel, nedej Merline se s ním rovnou setkal jako teď...

„Brumbál si myslí, že jsi změnil názor a stojíš teď na jeho straně, je to tak?“ zeptal se ještě Lucius, než prošli hlavní branou, aby se vrátili zpátky do Velké síně, z níž se linuly pomalé tóny jakési melodie, jež by vás dokázala ukolébat ke spánku.

Severus tiše zavrčel a ostražitě se rozhlédl kolem. V jednom z tmavých koutů zahlédl dvojici v těsném a vášnivém objetí, kterak ústy pohlcují vzdechy toho druhého a pod jmelím si vzájemně kradou polibky. Protentokrát se to rozhodl neřešit, jen znechuceně pokroutil hlavou a zadíval se na Luciuse, který s povytaženým obočím čekal na svou odpověď.

„Ano, přesně to si myslí. A teď bych byl opravdu rád, kdybychom toto téma alespoň pro dnešní večer uzavřeli. Salazar mě chraň, ať mne ještě dnes nevyhledá Karkarov; to bych už asi nepřežil,“ poznamenal chladně. Lucius se na něj lehce usmál a krátce mu položil dlaň na rameno, jež poté stiskl. Severus ucítil příjemné mravenčení, jež se vzápětí rozeběhlo celým jeho tělem, než Lucius ruku stáhl a on jen stěží zabránil zklamanému povzdechu, jelikož dotek okamžitě začal postrádat. V přítomnosti tohoto muže by se celá jeho kamenná maska dokázala jako mávnutím kouzelného proutku zbořit a všechny potlačované emoce by naráz vybuchly jako ohňostroj a snažily by se konečně dostat ven. Musí si dávat pozor.

„Tak tedy pojďme. Snad nás nikdo neviděl, jak se spolu procházíme po těch úžasně vyzdobených pozemcích, jejichž cestičky a růžové keříčky jsou nejspíš určené pro mladé zamilované páry,“ uchechtl se Lucius pobaveně a kdyby se Severus usmíval, nejspíš by mu úsměv z tváře po jeho prohlášení okamžitě zmizel.

A co jsi čekal? ptal se sám sebe rozhněvaně v duchu. Že by k tobě přece jenom něco cítil? Taková hloupost, vždyť ty sám moc dobře víš, jak velký nesmysl to je! Lucius má manželku a syna a i kdyby ho přitahovalo stejné pohlaví, proč by se zakoukal právě do tebe?

Vrátili se tedy zpátky do Velké síně, na jejíchž stěnách se třpytila stříbrná jinovatka a strop posetý hvězdami křižovaly nesčetné girlandy z břečťanu a jmelí. Velké stoly patřící jednotlivým kolejím pro dnešní večer zmizely; nahradila je snad stovka menších, ozářených lampičkami, a stály u stěn, aby uprostřed síně bylo volné prostranství k tanci. Podél pravé stěny stálo zvýšené pódium, kde zpívaly Sudičky.

„Omluvíš mne na chvilku?“ řekl Lucius a aniž by čekal na odpověď, odpojil se od Severuse a vydal se k jednomu ze stolků, u něhož seděl jeho syn Draco a o něčem diskutoval se svou zřejmě naštvanou partnerkou, která v růžových šatech vypadala velice půvabně. Lektvarista chvíli sledoval, jak Lucius s Dracem hovoří, a chlapci nejspíš vůbec nevadilo, že jej právě vyrušil uprostřed rozhovoru. Pansy si odfrkla, ladně vstala a odkráčela od mladšího Malfoye pryč.

Severus přemítal, že se vypaří k sobě do sklepení a pokusí se z Luciusovy nečekané návštěvy uklidnit při vaření lektvarů; koneckonců, profesorů i studentů zde už moc nebylo, a jaký mělo smysl zůstávat, když on sám neměl partnerku k tanci? A vyzvat McGonagallovou nebo Prýtovou, nebo nedej Merline, aby mu do náruče padla Trelawneyová se svými omámenými smysly po několika lahvích sherry...

Chtěl se zrovna otočit a odkráčet pryč, když v tu chvíli mu nad hlavou prolétl Protiva, bradavické strašidlo, které si prakticky ze všech a ze všeho tropilo jen samé legrácky. Byl to malý mužíček oděný do barevného kostýmku s velkými knoflíky, kolem krku měl bílý límec a velkou růžovou mašli. Vlasy měl rozcuchané a modrozelené a zorničky jeho očí neměly stejnou barvu; jedno oko bylo zelené, druhé oranžové. Jakmile profesora lektvarů spatřil, začal se bláznivě chechtat. Severus zavrčel, Protivův smích mu drásal uši, ale vzápětí úplně ztuhnul, když si všiml, co to svírá ve svých hubených prstech.

„Protivo, kde jsi to vzal?“ zeptal se ho přísně a snažil se potlačit nervózní podtón. Zdálo se, že to strašidlo pobavilo ještě víc; Protiva udělal ve vzduchu kotrmelec a se širokým úšklebkem se posadil do tureckého sedu tak vysoko, aby na něj Severus nemohl dosáhnout.

„Snad mi nechceš tvrdit, že to není tvoje? Copak to náš geniální lektvarista vytvořil? Lektvárek lásky, hmmm! Kohopak jsi chtěl omámit svými čáry máry?“ posmíval se mu Protiva a provokativně si pohrával s lahvičkou, v níž se třpytila růžová tekutina. „Řekneš mi to, co? Řekneš? Když ano, tak ti ji vrátím... Tvoje hloupost, tvoje hloupost, měl sis zkontrolovat kabinet! Cha cha chá!“ smál se Protiva a plazil na něj jazyk. Severus zatínal ruce v pěst a pak vklouzl pravačkou do kapsy, aby vytáhl hůlku. „Takhle ne, takhle to nepůjde! Co se takhle trochu pobavit? Pá pá!“ rozloučil se s ním Protiva, s hlasitým prásknutím zmizel kdovíkam a Severus se bezradně rozhlédl.

Rychlým pohledem přejel celou Velkou síň a děkoval Merlinovi, že v ní nebylo tolik studentů. Když ale Protivu našel, s ďábelským úšklebkem se vznášel nad stolkem, kde stály skleničky s punčem, a odhazoval prázdnou lahvičku kamsi za sebe. Ucítil na sobě lektvaristův zamračený pohled, a tak se na něj zadíval, než mu poslal vzdušnou pusu a zase zmizel.

Severus se rychle rozešel směrem k onomu stolku. Zatracený Protiva! Nesmí nikomu dovolit, aby se toho punče napil, jinak to dopadne katastrofálně. Merlin ví, do kolika sklenic to rozlil...

Jenže k jeho smůle ke stolu zrovna přišel Potter, který se tvářil docela nakrknutě, a po jedné skleničce hmátl. Severus už už otevíral ústa, že mu něco řekne, ale cožpak mu mohl zakázat se napít? A navíc ucítil dotek na svém předloktí; když se otočil, zjistil, že je to Lucius, který se docela křečovitě usmíval.

„Ale no tak, Severusi, přece si nebudeme kazit večer,“ řekl Lucius tak hlasitě, že to zaslechl i Harry, který se ohlédl a při pohledu na Malfoye a Snapea se zamračil. Severus viděl, jak pevně stiskl svou sklenku a v duchu se modlil, aby ten kluk odešel a nechal punč být. „Pan Potter. Rád vás vidím.“

„Kéž bych to samé mohl říct i já o vás, pane Malfoyi,“ řekl hořce Harry a přeměřoval si ho pohledem. Lucius se krátce zasmál a také si vzal do ruky sklenku. Severus se zděsil, a přestože uvnitř sebe doslova ječel, ať ani jeden z nich nepije, neřekl nic. Vždyť by mu to neuvěřili.

„Nebuďte drzý, Pottere,“ zavrčel místo nějakého varování.

„To je v pořádku, Severusi... Slyšel jsem, že jste si při prvním úkolu vedl velice dobře, pane Pottere. Smím vám popřát hodně štěstí i u těch dalších dvou? Všichni přece chceme, aby Bradavice zvítězily,“ usmál se a pozvedl sklenku. Harry střelil pohledem po Dracovi, který je k jeho překvapení pozoroval.

„Aha,“ řekl pomalu a zamračil se. „Draco se zřejmě pochlubil, že?“

„Říkal o vás jen samou chválu,“ ujistil ho Lucius a Severus si tiše odfrkl. Tvrdit něco takového bylo stejné jako říct, že James Potter měl Severuse rád. „Tak? Smím si na vás připít?“

Ne! křičel Severus uvnitř sebe, ale i kdyby chtěl, z úst by se mu nedokázala vydrat ani hláska. Byl jako paralyzovaný, dokázal jen přihlížet tomu, jak se Lucius na Pottera usmívá a nebelvír si s ním následně váhavě přiťukává.

A pak se napili.

Severus na okamžik zadoufal, že při něm stála štěstěna a ti dva si vzali sklenice, v jejichž obsahu lektvar lásky nalitý nebyl. Sotva rty smočili ve studeném nápoji a několikrát si lokli, výraz jejich tváře se začal měnit. Harry vytřeštil oči a málem se polil, a jelikož Lucius byl první člověk, jehož viděl, lektvar lásky zapůsobil a jeho zelené oči se ještě víc rozzářily a objevily se v nich rošťácké ohníčky. Severus by si býval nejraději nafackoval.

Lucius naproti tomu zaraženě zamrkal, než sklenku odtáhl z dosahu svých rtů a pomalu ji položil zpět na stůl. Sotva stihl pohlédnout před sebe a střetnout se pohledem s tím, již mu tu takzvanou lásku měl alespoň na pár hodin opětovat, málem se podlomil pod jeho vahou, když mu mladík naprosto nečekaně skočil kolem krku a jeho střapaté vlasy jej zašimraly na bradě.

„Harry, myslím, že bychom -“ zaslechl Severus náhle Weasleyho hlas, jenž se ale zarazil uprostřed věty. Pihami posetý obličej mu náhle zbledl, když viděl, jak se jeho nejlepší přítel tiskne k otci Draca a vášnivě jej líbá. „Co se to tady sakra děje?!“

„Nechtějte to vědět,“ zamumlal trpce Severus a sám se podivil, když mu neodpověděl nějakou jízlivou poznámkou. Ron na dvojici jen nevěřícně třeštil oči.

„Panebože, jak jen jsem si to nemohl neuvědomit dřív? Bože, Luciusi, ty jsi tak dokonalý, tak nádherný, a tak božsky voníš, úplně jako slunce,“ zamumlal omámeně Harry do Luciusova krku. „Já tě miluju.“

„Co?! Děláte si srandu? Co to má být? Harry, jdeme do nebelvírské věže!“ řekl Ron a vyděšeně sledoval, jak Harry vrtí hlavou a nechce Luciuse pustit.

„Ne, my dnes s Luciusem strávíme noc v Komnatě Nejvyšší potřeby... Už bez něj nepřežiju ani hodinu...“ vzdychl zasněně Harry a propletl si se svým vyvoleným prsty, a Lucius na něj zamilovaně koukal.

„Co? Jaký Lucius?! Vždyť je to Malfoy, je na tebe starej a je to otec Draca! Harry, co je to s tebou? Snědl jsi něco špatnýho?“ Vypil, řekl v duchu trpce Severus. „Tohle mi nedělej! Nejdřív Hermiona s Krumem, teď ty s Malfoyem! Cožpak se celý svět úplně zbláznil?!“ Jenže jeho nejlepší kamarád mu neodpověděl. S Luciusem se totiž vydali pryč z Velké síně a Severus jen bezmocně přihlížel tomu, jak odcházejí, a jak blonďatý aristokrat obtáčí svou paži kolem Potterova pasu a majetnicky si jej přitahuje blíž k sobě.

„Mohl by mi někdo vysvětlit, proč otec odešel s Potterem někam do pryč a tvářili se u toho, jako kdyby byli pár?“ ozval se náhle Draco, který se k nim připojil. Severus v duchu zasténal a všiml si, jak si oba chlapci vyměnili bezbranný pohled.

„Protiva jim nalil do pití lektvar lásky,“ dostal nakonec s obtížemi ze sebe a Malfoy s Weasleym na něj vytřeštili oči.

„A to jste tomu nemohl nějak zabránit?!“ zařval Ron a frustrovaně si vjel rukama do vlasů.

„Jste přece lektvarista,“ rozhodil rukama zoufale Draco a zavrtěl hlavou. „Až se to dozví matka, zabije ho.“

Harry a Lucius mezitím dospěli do sedmého patra, zatímco si cestou věnovali spoustu něžných slovíček a lehoučkých doteků. Oba dva byli nedočkaví, až budou konečně sami a budou se moci věnovat tomu, po čem toužili a co jejich oči ztmavlé touhou prozrazovaly.

O chvíli později se ve zdi objevily dveře, jež Harry otevřel, popadl Luciuse za ruku a s rošťáckým úsměvem ho zatáhl dovnitř, načež za nimi zavřel. Místnost byla spoře osvětlená a nacházela se tu jen velká postel s černými polštáři a přikrývkou.

„Och,“ usmál se Lucius, když si místnost prohlédl a pohled poté přesunul zpět na Harryho, který ho hladově pozoroval. „Ty skutečně myslíš na všechno.“

A pak konečně vzal mladíkovu tvář do dlaní, naléhavě přitiskl své rty na ty jeho, než zažádal o vstup do jeho úst, přičemž mu Harry s radostí vyhověl, zatímco mu prsty odpínal sponu hábitu. Lucius vklouzl jazykem do vlhka jeho úst a okamžitě se setkal s druhým svalem ve vášnivém tanci, jenž snad nikdy neměl skončit. S horlivostí prozkoumával jeho ústa a zatímco se vášnivě a hluboce líbali, snažili se zbavit svého oblečení.

Harry cítil, jak mu divoce buší srdce a uvnitř jej spaluje nekonečný žár a obrovská touha. Prsty něžně přejížděl podél Luciusovy páteře, mezitím co s ním muž couval k posteli a svými rty laskal jeho krk.

Zatímco se v Harryho nitru rozbouřil hurikán emocí, sotva jejich nahá a touhou rozpálená těla dopadla do chladivých saténových přikrývek, vytěsnil z hlavy všechny nesmyslné žvásty o lásce a celý se poddal bouřlivým emocím a Luciusovým polibkům a dotekům.

•••

„Severusi, já... netušil jsem, co ke mně cítíš,“ řekl Lucius po dlouhé odmlce poté, co jej jeho přítel jen velmi neochotně vpustil k sobě do sklepení. Severus nedal nijak najevo, že by ho slyšel, jen dál pokračoval v míchání lektvaru. „A já přece nemohu za to, že jsem se napil lektvaru lásky.“

„Jako kdyby ti to vadilo,“ odfrkl si Severus a věnoval mu krátký chladný pohled. I přesto si Lucius mohl všimnout těžce potlačované bolesti v jeho hlubokých černých očích.

„No, to máš pravdu, nevadilo mi to, Harry byl -“

„Nemluv o tom!“ vyštěkl Severus dřív, než se stihl zarazit. „Já... nechci nic slyšet. Nezajímá mě to. Je mi jedno, jestli tě Narcissa opustila, je mi jedno, že tě Draco nesnáší a už vůbec mě nezajímají tvoje city k Potterovi a podrobnosti ohledně noci strávené s ním! Odejdi, Luciusi.“

„Severusi, to přece -“

„Odejdi! Mám práci!“

Lucius se nadechoval, že ještě něco řekne, ale nakonec pokroutil hlavou a raději to nechal být. Odešel z jeho kabinetu a zatímco procházel bradavickými chodbami, na mysl se mu draly vzpomínky z předvánoční noci.

Harryho hlasité vzdechy... vášnivé polibky, jež pohlcovaly jejich vzájemné steny a kradly jim dech... dravá kousnutí na krku... horký dech proti potem orosené kůži... prsty klouzající po hebké pokožce... opojná skořicová vůně... jejich vztyčená mužství otírající se o sebe... a ty zelené oči ztmavlé touhou...

Co teď měl zatraceně dělat?

•••

„Luciusi...“ uvítal ho okamžitě vysoký chladný hlas, který mu způsoboval husí kůži po celém těle. Hluboce se před svým pánem uklonil.

„Volal jste mne, můj pane?“

„Ano, Luciusi, volal... je to sotva pár dnů, co jsem získal nové tělo a co jsme se po dlouhých třinácti letech zase setkali, můj milý Luciusi. Ale té noci na hřbitově ses mi nepochlubil, že našeho malého brýlatého přítele znáš. Podle této fotografie a ještě peprnějšího článku bych si dovolil tvrdit, že jej znáš víc než dokonale.“

Lucius nechápavě povytáhl obočí, a tak mu Pán Zla s úšklebkem na své hadí tváři podal několik měsíců staré vydání Denního Věštce. To už Malfoy pochopil, přesně takový výtisk po něm hned druhý den po Vánočním plese hodila manželka. Tu fotografii, jež zaplňovala prakticky celou stranu, měl ve své mysli vykreslenou velmi živě.

Byl na ní on a Harry, jak se k sobě pevně tisknou a vzájemně se propalují toužebným pohledem, než se k sobě jejich obličeje přiblíží a rty se setkají ve vášnivém polibku. Na okamžik zavřel oči. Jedna jediná fotografie, jeden jediný hloupý žertík od ještě hloupějšího bradavického strašidla... zničil toho tolik. Ale té noci s Harrym by se nevzdal ani za nic... ani kdyby tušil, kolik problémů odstartuje. Všechno bylo příliš krásné a on na to zkrátka nechtěl zapomenout. Vypili sice lektvar lásky a naplňovala je převážně touha, která druhý den vyprchala, ale Lucius si po nějaké době uvědomil, že jeho city k onomu mladíkovi jsou skutečné a velmi hluboké.

„Přiveď mi toho kluka, Luciusi.“