Jasněnka si už asi po dvacáté poposedla. Věděla, že lovení její mamince bude trvat dlouho, protože je přece jenom pořád konec sněžného období a i když je ve vzduchu cítit kořist, pořád ji není moc vidět.
Ale i tak by to mohla urychlit. Pomyslela si Jasněnka. Už měla docela velký hlad.
Vtom se za náhrobky mihl stín. Jasněnka ztuhla. Stín se mihl o trochu blíž

  ,,Ma-mami?" klepal se jí hlas.
    Vtom ji něco podrbalo na hlavě, přičemž Jasněnka okamžitě jak se jí to dotklo začala vřískat hrůzou. Pootočila hlavou a zjistila že tam stojí lidské mládě a dospělý člověk.
   ,,Tyvole já jsem ale posera," musela si ulevit Jasněnka. Prostě na pohled kotě, duší už téměř puberťák.
  Lidé se jí ale už nedotýkali a to jí vyhovovalo. Ještě pro jistotu zašermovala ve vzduchu drápky a zavrčela na ně aby vypadala nebezpečně, i když ve skutečnosti neuměla nic. Vždyť si vlastně ani pořádně nevšimla že k ní ty lidi jdou. Jen těch stínu, ale to vůbec nemuseli být oni ale třeba jen ježek.
   
   Konečně, konečně slyšela mňoukání svojí mamky. Když však maminku zahlédla, viděla vedle ní kráčet želvovinového kocoura, vedle něhož se krčil kocourek asi tak jejího věku, jen o něco málo větší.
  Ten velký kocour, hned jak zastavil řekl:

,,Jestli vás ještě někdy uvidím pobíhat na mém území, nebo tam jen ucítím váš pach, nepřejete si vědět co se stane." A to bylo všechno co řekl. Otočil se a šel pryč.
   Jasněnka se ušklíbla na adresu ,,toho většího " jak mu začala přezdívat. Ten menší si toho všiml a schovívavě se na ni usmál což ve světě mladých znamenalo asi tak totivysvetlimpotomchces?. Hraběnka, která se na to celou dobu koukala si myslela že to znamená že ji tu právě oznamuje kdo je tu ten lepší, ale Jasněnka jen zavrtěla hlavou, protože mu nevěřila. Ten se ušklíbl a doběhl toho většího.

                              ~[-]~
 
  Čas ubíhal a Hraběnka se rozhodla že se pokusí Jasněnku zasvětit do bojového umění. Pokusí je pro to nejlepší slovo, protože to skončilo tím že Jasněnka práskla packou o zem, odešla k jednomu z nejbližších náhrobků a trucovala tam až do dalšího dne ráno.
   Důvodem bylo, že Hraběnka pro ní nalovila výbornou snídani. Jasněnka totiž totálně ujížděla na syslech, ale ti tady v týhle krajině téměř nebyly, takže nemělo smysl dál trucovat, protože k snídani byl sysel.
  Po snídani ale začala být Hraběnka trochu ostrá a hned spustila :

   ,, Hele Jasněnko, já ti sice nechci nijak zavářet, ale prostě já ti věčně nebudu lovit potravu a chránit tě, prostě ty budeš jednou dospělá. No a proto jsem se rozhodla, že si zkusíš, jaké je to žít sama a jak máš přežít. Neboj, bude to jen na týden a je tě budu chodit kontrolovat, ale tak, aby jsi si mě nevšimla. Uvidíš že ti to prospěje. A až ten týden skončí, dostaneš nové jméno. Už nebudeš malé kotě, už budeš dospělá kočka. Když si vzpomenu, že ještě před měsícem jsi opravdu takovým koťátkem, co chce příběhy, ale teď, teď už jsi prostě jednoznačnej puberťák. To je vše, co jsem ti chtěla říct."
   Jasněnce spadla čelist. Tak tohle jako reálně nečekala.
  ,,A kdy to jako začne?" Zeptala se opatrně.

,,Nu, třeba hned teď," pokrčila rameny Hraběnka, ,, takže mi nezbývá nic jiného než se s tebou rozloučit. Tak, naviděnou za týden," pokračovala a o opravdu se otočila směrem od Jasněnky a pomalu odcházela.
   ,,Tak čau?" Pořád nechtěla Jasněnka uvěřit, že bude muset týden přežívat sama! Hraběnka se naposledy otočila a nadobro zmizela.

,,To není možný!!!!" Vztekle zavřískala. Hned na to začala dupat do země nohama. Když se vyčerpala sesunula se na zem a snažila se zadržet slzy, ale potom si řekla že kdo ji stejně bude sledovat a prostě se rozbulela.
   Když po nějaké té době své nářky ukončila, zaslechla nějaké šustění od malého svahu porostlého keři na kraji hřbitova. Že by mamka? Blesklo jí hlavou. Ani nepřemýšlela, že by to mohl být někdo jinej a prostě se tam rozběhla.
    ,,Jauvajs!" Zaskučelo to najednou v křoví. Hned na to se odtamtud vykutálel ,,ten menší" kocourek, kterého viděla tak před měsícem.
  ,,Co tu chceš?" Zasyčela na něj.
,,Nic"
    ,,Tak proč tu jsi?"
,,Mhm"
    ,, Tak mluv nebo kakej písmena, doprkvančic!" už se opravdu hodně naštvala Jasněnka.

,,No tak dobře, tak se ti přiznám ó velevážená paní chytrá," ušklíbl se. ,,Jsem učedník lesního klanu a jmenuju se Rychlý drápek. Jestli si pamatuješ, už jsme se viděli asi tak před měsí..."
 
,,Na to si pamatuju moc dobře," řekla odměrným tónem Jasněnka, ,,a jestli si chceš zachovat ten tvůj hnědej kožich, tak ti doporučuju odtud hned vypadnout, je ti to jasný?!"
   Drápek se na ni nejprv podíval takovým tím pohledem sidělášprdelne? Potom se rozesmál na celé kolo.
 
,,Tak zaprvý,"řekl ještě se smíchem, ,,nemáš důvod být na mě nepříčetná a zadruhý vím že umíš hovno. Si nemysli že jsem tě nesledoval když na tebe tvoje máma vyjela s tím že máš být tejden sama."
 
,,Ty šmíráku!"křikla na něj Jasněnka.

,,Klídeček. Ještě ses mi ani nepředstavila."
    Jasněnka chvíli přemýšlela a potom si vzpomněla na to, jak se její mamka vrátila z lovu s doprovodem.
  ,,Dobře, představím se ti, když mi ty řekneš, proč jste doprovázeli mojí mamku z lovu a proč byl ten druhej tak nepříjemnej"

    Drápek se na ni zamračil, ale zároveň se i usmál. ,, Kvůli tomu jsem sem vlastně přišel. Ten týpek se jmenuje Tichý měsíc je to můj učitel a je docela přísnej. A přísnej není jen na mě, ale snad na celej svět. Jo a co se týče toho ,,výprasku" když budete našemu klanu krást kořist, tak to vás prostě třikrát škrábne, ale jen mělce a potom to posype něčím štiplavým. Potom je propustí. To je všechno. A řekneš mi teda to tvoje jméno?"
 
,,Jsem Jasněnka a bydlím tady s mamkou na hřbitově."

   Rychlý Drápek se několikrát zhluboka nadechl a nakonec spustil: ,, já bych ti moc rád s tím týdnem tady o samotě pomohl"

Jasněnka překvapeně zamrkala. Chvíli o nabídce přemýšlela, ale nakonec svolila. Proč ne? Stejně by to určitě sama nezvládla a navíc, ten kocour se jí zamlouval. 

  Tak a konečně je tady nová kapitola!🥳🎉 No možná budou kapitoly vycházet trochu déle po sobě než jak jsem si myslela v 1.kapitole...
  Doufám že se líbilo a budu ráda za případný koment nebo hvězdičku ⭐