Bonnie se z nějakého důvodu už dlouho nevrací a tak se Browny omluví, že je unavená a vrátí se zpět do pokoje. Kyle byl moc milý a zábavný. Jde se s ním dorozumívat beze slov, takže se můžou bavit i o věcech, o kterých by se jinak mluvit bál, aby ho náhodou Daren neslyšel.
Také možná proto k ní je ze všech nejotevřenější a rozumí si s ním. Bonnie, na druhou stranu působí jako hurikán emocí, na což není zvyklá, ale rozhodně je jí sympatická. Oba se jí snažili povzbudit a naznačit, že Daren není takový, jak si myslí, což jí přijde směšné. Jak můžou vědět, co si myslí? I když je fakt, že její chování o tom dost vypovídá.

Vejde do koupelny a rozhodne si dát sprchu. Postaví se pod horkou vodu a unaveně vydechne. Dnes toho bylo až příliš.
A zítra to nebude o nic lepší. Připomene vlčice. Znovu si povzdechne a nastaví tvář proudu vody a nechá ho promáčet neposedné vlasy. Bonnie slíbila, že ji před slavností přijde připravit, za což jí je vděčná, protože neměla ponětí, co má čekat. Jen doufala, že vzhledem k tomu, že se pak už nevrátila, na to nezapomene.
Postaví se před zrcadlo a dlaní setře páru, která se na něm uchytila a zamlžila ho. Zadívá se na sebe a do očí se jí derou slzy.
Proč zrovna my? Proč nemůže být alespoň jedna věc v našem životě normální? Říká sama sobě. Při únavě se tenhle stav dostavoval vždy. Propadala sebelítosti a nesnášela se za to. Ale aspoň na okamžik mohla odložit všechnu tu výzbroj, kterou se naučila nosit a která byla tak těžká.

Její handicap z ní už od dětství dělal terč posměšků a cíl, který rádi využívali ostatní chudáci, aby si dokázali, jak dobří jsou. Svou minulost uzavřela a odmítala se k ní vracet. Nebylo v ní nic, co by stálo za zapamatování. Jen bolest, zklamání a ponižování, které vygradovalo až v boj o holý život.
Přejede prsty po jizvách, které začínají na paži a táhnou se až na záda. Zachvěje se. Jakoby k nim přišla včera. Tehdy si myslela, že je mrtvá. Takovou bolest za svůj život nikdy nepocítila až do doby, kdy se rozhodla raději zemřít, než se stát družkou nejbezcitnějšího Alfy v zemi.
Povzdechne si a přetáhne přes hlavu jeho triko, které je jím stále načichlé. Vypadá v něm směšně, ale nic lepšího nemá a tak se vrátí do pokoje, kde už se dávno setmělo. Posadí se do výklenku a sleduje kapky, dopadající na tabuli skla. Dotkne se jí prsty a vnímá jemné vibrace, které způsobují.
Tolik by si přála ten koncert slyšet. Ten zvuk dopadající vody, šumění listí ve větru, zurčící potok, zpěv ptáků i zuřící bouři. Nikdy nepochopila, jak jí může chybět něco, co nikdy nepoznala a neslyšela a přesto jen pomyšlení na fakt, že jí všechno zůstane do konce života zapovězeno bolelo jako nůž v hrudi.

Já bych nejvíc chtěla slyšet, jaký má hlas. Vloží se jí do myšlenek vlčice. Otevře oči a podívá se do tmy.
Pokud by to znamenalo moct slyšet všechno ostatní,… nechá myšlenku nedokončenou, ona moc dobře ví, jak to bolí.
Po několika hodinách je tak unavená, že se přemění ve vlčici a uvelebí na dece a polštářích. Ještě chvíli se dívá z okna, než vyčerpaná a posmutnělá usne.

Spí tak tvrdě, že ji neprobudí, když se o hodinu později otevřou dveře a Daren vejde dovnitř. Když si všimne, že je postel ustlaná, začne panikařit, že se zase pokouší utéct, ale jeho vlk ho upozorní na drobnou chlupatou kouli spící u okna.
Přejde k ní a chvíli se na ni dívá. Vypadá menší než odpoledne. Povzdechne si a zamíří do koupelny. Po krátké sprše se zastaví u zrcadla. Co se to s ním děje?! Tohle přeci není on. Takhle ho nevychovali. Nemůže začat dělat ústupky a polevovat ve svých rozhodnutích.
Zatřese hlavou a vrátí se do pokoje. Rozestele postel a přejde k oknu. Jeho vlk se od chvíle, kdy ji spatřil ve vlčí podobě snaží dostat ke kormidlu.
Jen tentokrát. Tohle je naposledy. Řekne mu a pustí ho ven. Nohy se mu prodlouží, tělo zmohutní a poroste srstí. Hlava se změní na vlčí a už ve své zvířecí podobě se k ní skloní a přičichne. Ta vůně ho přinutí zakňučet. Opatrně ji zvedne do mohutných tlap a odnese k posteli. Pomalu, aby ji neprobudil položí na jedno z lůžek a sám si lehne vedle ní.
Ještě jednou přiblíží svůj čenich k jejímu, přivře oči a nasaje pach, který mu už dva měsíce nedává spát a její přítomnost ho těší a děsí současně. Položí hlavu na polštář naproti její a sleduje, jak klidně oddechuje.
Jen dnešek. Víc nemám. Od zítra budu zase Nejvyšší. Bez ústupků a kompromisů. Nikdo si se mnou hrát nebude.
Pravidelný tep a dech ho nakonec uspí.

Procitne. Přemění se, aby se mohla protáhnout. Pootevře oči a zamžourá. Spala krátce a odpočatá se rozhodně necítí. Podívá se do okna na druhé straně místnosti, kde pomalu vychází slunce a přitáhne si přikrývku blíž k tělu.
Tak moment. Teprve teď si uvědomí, že určitě usínala u okna ve vlčí podobě. Za sebou ucítí pohyb. Polkne a co nejpomaleji se otočí.

Na druhé straně postele, nebo spíš přes zbylé dvě třetiny, leží mohutné stvoření. Hlavu má v její úrovni a zbytek těla stočené až pod ni, aby se na postel vešel celý. Je téměř dvakrát větší než ona. Mezitím, co ona je z toho pohledu zaskočená, její vlčice se tetelí blahem a spokojeně vrní.
Nikdy v životě lykantropa neviděla. Slyšela o nich, ale to, co právě vidí se úplně vymyká všemu, co si myslela a představovala. Je obrovský! Vypadá nebezpečně a uvolněně současně, což vůbec nedává smysl. Mohutné tlapy s drápy ostrými jako nože, tělo porostlé srstí a velká vlčí hlava jsou dokonalý nástroj k zabíjení a přesto, se necítí v ohrožení.

Co nejopatrněji vstane a ještě ve dveřích do koupelny se otočí, aby se ujistila, že spí. Potichu za sebou zavře a chvíli váhá, jestli si dát sprchu, ale nakonec nad tím mávne rukou. Ona tu vodu neplatí. Nakonec je z rychlé sprchy téměř třičtvrtě hodiny.
Když se vrací do pokoje, její pohled nejprve zamíří k posteli, která je ovšem prázdná. Podle intenzity pachu, který už není tak silný ozná, že odešel přibližně před půl hodinou, ale je jí to jedno. Aspoň bude mít klid.

Ten ovšem netrvá dlouho, protože do pokoje vpadne Bonnie. Čeká její příval energie a slov, ale už při prvním pohledu na ni pozná, že se něco stalo.
„Dobré ráno,“ pozdraví ji s úsměvem a ukáže na tašku v ruce, „přinesla jsem ti nějaké své oblečení, než ti koupíme vlastní.“ Vděčně ho od ní přijme, vysype na postel a hned si vybere kalhoty a svetr, se kterými zamíří do koupelny, aby se převlékla z trika věčně čpícího Darenem.
Vrátí se do pokoje a posadí na své oblíbené místo u okna. Vezme do rukou papír a tužku.
-Moc děkuju! A teď ty.-
Bonnie si vzkaz přečte a nechápavě se na ni podívá. Jen se pousměje a opět napíše:
-Jsem hluchá a němá, ale ne slepá. Něco se včera stalo. Vypadáš dnes jinak.-
Poznámku, že je cítit i někým jiným si taktně nechá pro sebe. Bonnie zrudnou tváře a na okamžik sklopí pohled.

„Jak jsem včera šla do Darenovy pracovny, abych ho přemluvila, abych na nákupy mohla s vámi,“ začne a zastrčí si vlasy za ucho, „někoho jsem tam potkala,“ vzhlédne k ní. Browny chvíli přemýšlí a první, kdo ji napadne je Terenz. To by dávalo smysl. Ten pach by mu odpovídal. Napíše jeho jméno a když přikývne, a zčervená ještě víc. Vůbec nechápe, co se děje.
Ještě včera si nedovedla představit, že by ji někdo musel pobízet aby mluvila a teď z ní není schopná dostat kloudnou větu.

„On… on je má sjelevenn,“ řekne nakonec a Browny na ni vytřeští oči.
-Vážně? Tys ho ještě nikdy neviděla?-
Bonnie zatřese hlavou.
„Ne, po tom, co se z Darena stal Nejvyšší, jsme se moc nevídali a když přišel, tak vždy sám.“ Chvíli si ji prohlíží, než se odhodlá napsat otázku, která ji pálí nejvíc.
-A jsi šťastná?-
Bonnie se na ni podívá a doširoka se usměje.
„Jasně! Je úžasný! Celou noc jsme si povídali a …“ zarazí se a zčervená až ke kořínkům vlasů. Browny se na ni chápavě usměje a tak se trochu uvolní a najednou jakoby se částečně vrátila ta její upovídaná povaha.
„Je tak pozorný a rozvážný. Přesný opak mě. Můžu ti něco říct?“ Sotva stihne přikývnout, už pokračuje dál, jakoby to byla spíš řečnická otázka. „Do včerejška jsem ještě nikdy nebyla s mužem a měla jsem z toho hrozný strach, ale bylo to to nejkrásnější, co jsem v životě zažila. Byl tak ohleduplný a něžný. Přesto jak vypadá se mě dotýkal, jako by se bál, abych se nerozplynula,…“
Bonnie pokračuje ve svém barvitém líčení a ona ji pozorně poslouchá. Je její přítelkyně a ty si naslouchají. Potom se vrhnou do příprav na slavnost, protože jak jí Bonnie oznámí, je několik rituálů, které před ní musí podstoupit.

Jako první je na řadě pořádná koupel v horké vodě s květinovými oleji. Následuje líčení, které má také svá pravidla a postupy a na závěr neuvěřitelně dlouhý proces česání vlasů. Ne, že by to nebylo příjemné, ale ke konci už v důsledku krátkého nočního spánku, začínala usínat.
Když Bonnie skončila, postavila ji před zrcadlo. Vlasy se jí leskly a vypadaly o dost delší, než je měla běžně, protože teď byly téměř rovné. Na tváři má nanesený decentní make-up a přes levou stranu obličeje rovnou červenou linku vedoucí od čela až na krk.
Vzpamatuje se v okamžiku, kdy jí podává karmínově rudé šaty.
„Tyhle nosila máma,“ řekne a pomůže jí do nich, „jen jsme je museli upravit pro družku Nejvyššího,“ utáhne šněrování na zádech a přehodí jí vlasy. Podívá se na ni do zrcadla.
„Jsi nádherná.“ Browny si tím ale moc jistá není. Polkne a natočí se na stranu. Jakoby Bonnie přesně věděla, na co myslí.
„Neboj, pokud budeš mít vlasy na zádech, nikdo je neuvidí,“ ujistí ji a tak jen přikývne. Tenká ramínka se postupně rozšiřují a tvoří výstřih do tvaru V, přes pas je látka stažena šněrováním na zádech a na bocích se opět rozšiřuje a volně splývá až na zem. Jednoduché a decentní. Díky Bohyni.
„Takže. Půjdeš jako první,“ začne jí objasňovat průběh, „zastavíš se pod schody před Nejvyšším. Úkon slibu poslušnosti je vynechán, o to se Daren postaral, ale i tak musíš počkat, dokud tě nevyzve, abys k němu přišla. Postavíš se po jeho pravé straně a vlci budou postupně slibovat oddanost. Pak společně odejdete,“ snaží se zapamatovat každé slovo.
Nezní to moc složitě. Ozve se vlčice.
Ne. Naštěstí pro mě, protože i tak jsem nervózní. Uhladí si látku šatů a vyjde za Bonnie, která ji odvede.

Daren už stojí na vrcholku před stovkou vlků. Všichni jako sochy čekají na ni. Jde pomalu a připadá si, jako beránek vedený na porážku. Když má konečně šanci si ho pořádně prohlédnout, zvedne pohled.
Stojí ve své zvířecí podobě s kalhotami stejné barvy jako její šaty. Bez hnutí ji sleduje, dokud se nezastaví pod ním a čeká na jeho vyzvání.
Odfrkne si a ještě jednou ji sjede pohledem. Poznal matčiny šaty. Dovolil Bonnie jí je dát, protože to byla tradice, ale vypadaly jinak, než si je pamatoval. Nemohl popřít, že jí sluší a zvýrazňují její přednosti. Na okamžik se zadívá na paži, kde začínají jizvy a zaváhá. Ale jen na chvíli.
Napřímí se a zhluboka nadechne, než promluví tak hlasitě, aby ho slyšel i ten nejposlednější vlk.
„Ty první, mezi všemi. Je na tobě, abys slíbila oddanost svému pánu a druhovi.“