Jen co se otevřou dveře mu uši zalehnou tak vysokým tónem, až se mu obličej zkřiví v bolestné grimase.
„Darene!“ skočí mu kolem krku až na pár vteřin překvapeně ztuhne. Tak takové přivítání rozhodně nečekal. Popravdě po tom, co zjistil, že zapomněl na její narozeniny se mu sem nechtělo, ale potřeboval, aby souhlasila s jeho návrhem.
Nakonec udělal ještě jednu neplánovanou zastávku v jedné z bank, kde má bezpečností schránku a vyzvedl z ní kazetu, která tam už pár let ležela.

„Ahoj Bonnie,“ usměje se nakonec a obejme ji. Přece jen je jeho sestra. Je pravda, že si spolu dřív nerozuměli, protože byl každý úplně jiný. Ona je hodně otevřená a každou emoci a myšlenku má potřebu sdílet, kdežto on byl vychovaný tak, aby své emoce skrýval a nedával na sobě nic znát. A to nemluvě o její hlučnosti.
Ani si nedokázal vzpomenout, jak dlouho ji neviděl. Pamatoval si, kdy měla narozeniny, jenže to bylo těsně po tom, co se ujal svého postu a dočista na ně zapomněl. Jak tak pátrá v paměti, bude to už skoro rok. Vypadala krásně. Ostatně stejně jako jejich matka, kterou si nemohla pamatovat, protože zemřela pár let po tom, co se narodila.

„Pojď dál,“ chytne ho za ruku a vtáhne do svého bytu. Působil prostorně, přestože malý. Otec ji přesvědčoval, aby zůstala bydlet u něj, ale ona se chtěla osamostatnit. Usadí ho na pohovku a odběhne do vedlejší místnosti, odkud se za chvíli ozve kávovar.
Vrátí se se dvěma hrnky a jeden mu podá.
„Díky,“ posadí se naproti němu do křesla a s úsměvem si ho prohlíží.
„Začal jsi dělat kulturistiku?“ Ušklíbne se a usrkne ze svého šálku.
„Ne, jen trávím hodně času v posilovně,“ oplatí jí stejný pohled. „Omlouvám se, že jsem zazdil tvé narozeniny,“ rozhodne se přejít hned k omlouvání a zvážní. Ona nad tím jen mávne rukou.
„O nic jsi nepřišel, byla to nuda.“ Překvapuje ho, s jakým klidem to bere. Sáhne do vnitřní kapsy saka a vytáhne kazetu. Na chvíli se na ni zadívá a pak ji natáhne směrem k ní.

„Opožděně, ale všechno nejlepší,“ Bonnie odloží šálek na stůl a natáhne se pro ni. S údivem pootevře ústa, když ji na klíně otevře. Zatřese hlavou a podívá se na něj, jak se usmívá.
„Tohle si nemůžu vzít,“ vydechne a podává mu ji zpět.
„Proč ne? Máma by chtěla, abys to dostala ty. Byly to její oblíbené šperky.“
„U Bohyně! Byly svatební! Byl to dárek od otce,“ znovu se podívá dovnitř a v očích se jí zalesknou slzy. Vyskočí a vrhne se mu kolem krku. „Děkuju.“ Obejme ji a políbí do vlasů.
„Nemáš za co.“ Už dlouho se takhle necítil. Od doby, kdy se ujal své úlohy bydlel sám. Neměl nikoho, kdo by ho chápal. Jen Bonnie a Kyle ho znali celého. Se všemi klady i zápory. Věděli, čím si prošel a chápali to. Celou dobu pro něj byli oporou a on jim za to nikdy nepoděkoval. Nemohl. Byl vychovaný tak, aby mu všichni sloužili a poslouchali jeho příkazy. Nesměl mít žádné slabé stránky. Žádné emoce.

„Ehm, Darene, nechceš mi něco říct?“ odtáhne se od něj na vzdálenost paží a s vytaženým obočím k němu vzhlédne. Nechápavě se zamračí a když se Bonnie nevěřícně podívá k jeho paži, na které se mu povyhrnul rukáv, skloní pohled stejným směrem. Na kůži mu vykukuje jedna ze značek.
„To je,“ vyhrne mu rukáv a otevře doširoka pusu. „Vážně?!“ Vypískne. „Kdy jsi mi to chtěl říct?!“ Pokrčí rameny a povzdechne si.
„Hned po tom, co bych ti navrhnul, jestli se na čas nechceš přestěhovat ke mně,“ Bonnie zalapá po dechu až zvažuje, jestli vůbec správně slyšela, co jí právě navrhl.
„Kdo to je? Jak se jmenuje? Jak se to stalo a kdy?“ Vyhrkne na něj kopu otázek.
„Je to komplikované,“ snaží se to nějak obejít. Je mu jasné, že se to dřív nebo později dozví, ale stačilo mu, že to musel vyprávět Kylovi. Jenomže Bonnie se teatrálně posadí, přehodí nohu přes nohu a zkříží ruce na prsou.

„Já mám času dost,“ nadzvedne jedno obočí. Daren protočí oči a s povzdechem zajede zpět do gauče.
„Jmenuje se Browny. Potkal jsem ji před dvěma měsíci, když jsem smečku, u které žila přijel potrestat. A nevím, jaká je. Neznám ji.“ Sestra ho poslouchá a s každou další informací je víc a víc zmatená.
„To nechápu. Znáš ji dva měsíce a nic o ní nevíš? Vy spolu nemluvíte?“ Ta otázka mu najednou připadá směšná. Kéž by se s ní dalo mluvit.
„Utekla a Terenz ji našel teprve dnes. Co nevidět by měli dorazit. A můžu tě ujistit, že rozhovor spolu nikdy nepovedeme,“ zašklebí se. Teprve když si všimne jejího tázavého pohledu jí sdělí i ten poslední a nejdůležitější poznatek.

„Je hluchoněmá,“ jakoby se mu ta slova lepila na patro. Bonnie zůstane bezhnutě sedět dokonale rozhozená a pak se z ničeho nic začne hlasitě smát. Vůbec její reakci nechápe.
„Tomu se říká osud. Ty, ten co nesnášíš vzdorovité lidí a odmítáš všechno nenormální! Tvá spřízněná duše tě nechce a ke všemu je hluchoněmá!“ směje se jako blázen až jí tečou slzy a má křeče v břiše. „Bohyně má vážně smysl pro humor.“ Podrážděně na ni zavrčí a ona se pokusí uklidnit, ale i tak jí občas ujede uchechtnutí. „Promiň,“ omluví se.

„Tak co? Přestěhuješ se? Přijede i Kyle s Caroline a Damonem.“ Teprve tahle slova ji přinutí reagovat.
„Jasně že ano! Nenechám ti ji napospas. Přijedu zítra na večer,“ přikývne a zvedne se k odchodu. Už teď je vyčerpaný, jako by měl za sebou denní jednání a ne setkání se sourozenci.
A to od teď bude každý den. A do toho ještě ona. To bude moje smrt. Zhluboka se nadechne a zamíří domů. Jen tak tak, aby stihl zkontrolovat, že je vše připravené, než se ozve skřípění brzd a tak zamíří ke dveřím. Nasadí svůj typický kamenný výraz a vyjde vstříc svému osudu.

Než auto zastaví pod schody, už stojí s rukama v kapsách na nejvyšším stupínku s postojem a výrazem, aby v prvním okamžiku pochopila, kdo tady určuje pravidla. Otevřou se jedny dveře, ze kterých vystoupí Terenz. Obejde auto a otevře druhé.
Má jediné štěstí, že to je Terenz, já bych ji vyvlekl za ocas. Odfrkne si a jeho vlk souhlasí, přestože nedočkavě přechází ze strany na stranu. Terenz se nakloní hlouběji do auta. To ji odsud musí tahat, nebo co? Zamračí se ještě víc.

V momentě, kdy se napřímí a on ji konečně uvidí na okamžik přestane dýchat, přestože by si za normálních okolností tuhle reakci nikdy nedovolil. To, co spatřil, vůbec neodpovídalo jeho představě o jejich prvním setkání.
Vlastně ji ani pořádně neviděl. Choulila se v Terenzově náruči zamotaná jen v dece, ze které vykukovala jen chodidla a na druhé straně dlouhé, rozcuchané vlasy. Nedalo se přeslechnout chrčivý namáhavý dech ani to, jak nepravidelně bilo její srdce.

Vlk podrážděně zavrčí a ten zvuk mu zabublá v krku. Pár rychlými kroky je u nich dole. Vezme ji od něj a jen co zalarmuje doktora, ozve se Terenz.
„Je to má vina. Věřil jsem, že z toho srázu do vody neskočí. I když jsem běžel hned za ní, dohnal jsem ji až po několika minutách. Je na tom hodně špatně.“
Oba jdou bok po boku až do místnosti, kterou má vyhrazenou pouze pro lékařské účely a kde na ně už čekal muž středního věku. Nejlepší lékař, jakého kdy kterákoliv smečka měla. Opatrně ji položí na lůžko a poodstoupí, aby mu dal prostor, přestože má sto chutí ji vlastnoručně uškrtit.
Co si kruci myslela, že dělá?! Je to spíš řečnická otázka, protože stejně jako to bylo jasné jemu, i ona si musela být vědoma faktu, že skočit je jistá smrt. A to ho vytáčelo ještě víc. Ta její lehkovážnost.

Jenže když ji teď viděl prakticky polomrtvou v bezvědomí, vztek se proti jeho vůli mísil se strachem. Ať se snažil sebevíc, nedokázal emoce, vzniklé jejich poutem ignorovat a potlačit úplně a přestože by to nahlas nikdy nepřiznal, měl o ni strach. Jen představa, že by to nepřežila, mu bolestně svírala hruď. Zatnul ruce až zapraskaly klouby a on tiše zavrčel.
„Je silně podchlazená. Řekl bych že má zápal plic a to nemluvím o zimnici a tom slabém pulzu. Je to hodně špatné,“ zavrtí vážně hlavou.
„Udělej vše, co můžeš. Jakoby to byla tvá paní. Protože jí je,“ zavrčí chladně.

Lékař střelí pohledem k její paži, kde na světlé kůži černá přímo září a pak se podívá jeho směrem. Bylo to poprvé, kdy od té doby vyšel ze svého pokoje bez trika, jak byl zvyklý dříve, takže jeho znamení nyní viděli všichni. Muž ztěžka polkl a přikývl.
„Udělám všechno co půjde,“ a bez dalších okolků začal ze zásuvek a krabiček vytahovat jehly, stříkačky, dezinfekci a vše si připravovat.
„Jestli potřebuješ pomoc, zavolej si koho chceš. Až skončíš, dej mi vědět,“ naposled se podívá do bledého obličeje s tmavými kruhy pod očima a otočí se k odchodu.

Terenz, který do teď nehnutě stál u dveří mu je otevře a vyjde za ním. Ví, že musí přijmout následky svého rozhodnutí a Daren byl vždycky nevyzpytatelný, co se týkalo trestů, takže buď ho mohl jen napomenout, nebo i zabít. A vzhledem k faktu, že se jednalo o jeho družku, přestože o ni nestál, činilo to jeho trest ještě méně předvídatelný.

Jde v jeho stopách až do pracovny, kde se Daren posadí za stůl a Terenz zůstane stát před ním. Zkříží ruce před sebou a zhluboka se nadechne, připraven přijmout vše, co přijde.
„Poslouchám. Chci vědět všechno,“ opře se do opěradla a s nečitelným výrazem vzhlédne ke svému zástupci.
„Po našem posledním hovoru jsme chytli opět stopu, která se nám na pár hodin ztratila. Objevili jsme ji jak leží ve sněhové závěji, kde si udělala pelech a usnula. Nejdřív jsem si myslel, že je mrtvá, ale jen co jsem se k ní přiblížil, okamžitě začala zase utíkat.
Přeměnil jsem se, jak jste mi radil a pokoušel se vysvětlit, že jí nechci ublížit, že je jedna z nás, jenže jakmile jsem se zmínil o Vás,“ na okamžik se odmlčí a přemýšlí, jestli tohle neměl raději vynechat, „dala se opět na útěk, až skončila na srázu. Zkusil jsem to ještě hrát na city, že pokud ji nepřivedu, bude mě to stát život, ale to také nezabralo a skočila do vody. I když jsem ji hned následoval, peřeje byly tak prudké, že mi trvalo několik minut, než jsem ji dohonil a vytáhl na břeh. To už byla mimo. Věděl jsem, že cestu autem by nezvládla a tak jsem se rozhodl pro letadlo. Známý, který žil nedaleko mi dlužil laskavost a tak jsme mohli dorazit dřív,“ přešlápne a skloní hlavu.

„Jsem připraven přijmout trest za své selhání,“ Daren si ho chvíli měří. Moc dobře věděl, proč si za svého zástupce vybral právě jeho. Přestože nebyli nejlepší přátelé, měl něco, co z něj dělalo nepostradatelného. Oddanost a zodpovědnost.
Přestože si musel být vědom faktu, že její rozhodnutí není jeho chyba, i tak za něj cítil odpovědnost. Vstane a přejde ke stolku, kde vezme dvě sklenice a nalije do nich tmavou tekutinu. Přejde k němu a jednu mu podá.

Terenz ji nejistě přijme a sleduje svého Alfu, jak obejde stůl a posadí se zpět do křesla.
„Nejsem idiot, Terenzi,“ začne pomalu, „kdyby to byl kdokoliv jiný, neváhal bych. Jenže nejsem hlupák, abych se zbavil svého nejvěrnějšího vlka, kvůli jedné umíněné vlčici,“ vzhlédne k němu. Očividně se mu uleví a neujde mu, jak se mu ruce, ve kterých svírá sklenku lehce třesou.
„Naopak, bych ti měl poděkovat. Splnil jsi cos slíbil a udělal vše pro to, aby tady byla co nejdřív,“ vstane a natáhne k němu ruku. Zástupce párkrát zamrká a snaží se zjistit, jestli se mu to jenom nezdá. Ještě nikdy ho neslyšel někomu za něco děkovat. Je to zvláštní pocit.
Dokonce si pomyslí, že se snad jejím příchodem vše změní, že se osamělý život jeho Alfy konečně ustálí a najde řád a klid. Nemá ani ponětí o tom, že právě její příjezd odjistil granát.