34✔️
Otevře oči a zahledí se do stropu. Zhluboka se nadechne a znovu oči zavře, když se jí do nich derou slzy. Musí být pořádně mimo. Pořád ho cítí. I po těch měsících. A ta bolest se nemenší. Pořád ho cítí ve své blízkosti, jakoby nikdy neodešel.
Ležet v jejich posteli a vzpomínat na všechno, co spolu prožili je bolestné a zároveň se cítí šťastná. Je vděčná za každou minutu, za každý společný den. Nemá cenu se utápět v tom, co by mohlo být. Je lepší se dívat na minulost tak jak je a brát ji tak.
Tak moment! Naše postel?! Co tady dělám?! Otevře oči a najednou je úplně vzhůru. Je zmatená. Poslední, co si vybavuje je ta příšerná bolest a její sestra, jak jí ubližuje. Jak se dostala sem?
Prudce vydechne a bodne ji u srdce. To ticho. Už dlouho ho nezažila a překvapivě jí chybělo. Všechny ty zvuky byly příjemné, ale v tichu se cítila doma. Sama sebou. Znovu otevře oči a namáhavě se posadí. Rozhlédne se dokola, když u postele spatří stojan s infuzí, vedoucí do její levé ruky a pod ním monitor, napojený na dva senzory, připevněné k břichu. Poznala co to je a částečně se jí uleví, že je miminko v pořádku.
Položí ruku na břicho a zhluboka se nadechne a vydechne.
Jsi neskutečně silný. Jsem na tebe tolik pyšná. Po tváři jí steče slza. Je tak vyčerpaná a zmatená, že vůbec nepostřehla, že se otevřely dveře od koupelny a Daren vešel dovnitř. Stojí mezi dveřmi a nedokáže se pohnout. Vidět ji živou bylo něco, co mu k bytí stačilo.
Opře se o zárubeňa pozoruje ji, jak dlaní přejíždí po bříšku. Neubrání se otázce, jestli je ráda, že o dítě nepřišla, nebo by byla raději, kdyby ano. Stále fakt, že zvažovala potrat nevstřebal.
Vlčice ji upozorní, že nejsou samy. Musí opět začat používat své staré schopnosti. Dřív by už na schodech věděla, že někdo jde, ne až když stojí ve dveřích koupelny.
Koupelny?! Vždyť ta je na opačné straně dveří z chodby! Jak mohla nechat někoho bez povšimnutí přejít celý pokoj?! Vzhlédne a střet s tím nejuhrančivějším pohledem, jaký kdy viděla ji připraví o schopnost dýchat i myslet a celá místnost se s ní zatočí.
Lehce se pousměje, což jí způsobí, že se srdce rozběhne maraton a dech se zúží. Odlepí se ode dveří a pomalu se rozejde jejím směrem až začne panikařit.
Vyskočí z postele a začne před ním couvat bez ohledu na to že shodí stojan s infuzí, monitory z břicha jí spadnou a kanyla z ruky se začne vysunovat a z pod ní teče krev. Místností se rozezní pískání a houkání přístrojů, ale ani jeden z nich ho nevnímá. Ona nemůže a jediné, co zajímá Darena je fakt, že se ho očividně bojí.
„Sjelevenn," vztáhne k ní ruce, ale nemá to vůbec žádný účinek. Narazí zády do stěny a panika se čím dál víc stupňuje. Rozhlédne se a ze stolku vezme první věc, která jí přijde pod ruku. Kovový tác i se vším co na něm bylo letí vzduchem a nakonec s zařinčením dopadne pár metrů za něj. Do poslední chvíle nevěřil, že by ho po něm doopravdy hodila.
Zamračí se a je rád, že se na chodbě ozvou rychlé kroky. Bonnie vpadne dovnitř s vyděšeným výrazem.
„Co se tady u Bohyně děje?!" podívá se na Browny krčící se v roku a pak na svého bratra. „Zlato, jsi v pořádku?" Jde k ní a její zděšení stále nemizí. Zatřese hlavu a vrhne téměř smrtelný pohled na Darena. Bonnie se na něj podívá s nechápavým pohledem a rozhodí rukama.
„Cos jí udělal?" Zasyčí na něj. On jen nechápavě zatřese hlavou.
„Ty... ty ho vidíš?" hlas se jí třese a je nakřáplý. Zamračí se a přikývne.
„Jasně že ho vidím. Tys jí to ještě neřekl?" Znovu se na něj káravě povídá.
„A kdy? Sotva si všimla, že jsem tady," zavrčí na ni.
„Co se tady kruci děje?!" Zakřičí a v hlavě jí hučí tak, až zavře oči a zatřese s ní. Opře se o stěnu, aby zabránila tomu, že ztratí rovnováhu. Daren se instinktivně pohne jejím směrem, aby ji chytil. Zmateně otevře oči a sleduje jeho paže, které jí bezpečně objímají a jeho vůně téměř podlamuje kolena, ale vztek je silnější.
Vymaní se ze sevření a odstrčí ho od sebe, ale pořád to není dost. Napřáhne se a vztekle mu vrazí facku, až se mu hlava otočí na stranu. Tvář začne okamžitě rudnout a oči má vytřeštěné překvapením. Takovou reakci vážně nečekal.
Obejde ho a zabouchne za sebou dveře v koupelně. Opře se o umyvadlo a zhluboka oddechuje.
Tohle nemůže být pravda. Vlčice je stejně zmatená jako ona. Jenom se mi to zdá. Lorely mě něčím nadrogovala a tohle je jen výplod mojí hlavy.
Zatřese hlavou a zhluboka oddechuje, aby se vzpamatovala. Umyvadlo je mokré. Na okraji leží holení a kolínská.
„Tak tohle jsem nečekala," Bonnie potlačuje úsměv, i když neúspěšně. Daren na ni zavrčí, ale nevadí mu ta facka. Vadí mu, že se ho bojí.
„Ona se mě bojí," vydechne a při tom ho bodne u srdce.
„Mám tady zůstat?" Zeptá se ho už vážným hlasem. Povzdechne si a zatřese hlavou.
„Ne, tohle musím zvládnout sám," je těžké si to přiznat, ale má strach. Čekal cokoliv. Že bude křičet, nadávat, vyčítat i házet věcmi, ale rozhodně ne, že se ho bude bát. Tohle bolí daleko víc.
Musí jí dát prostor. Sice by raději konfrontaci, ale nehodlá ji do ničeho nutit. Pokud potřebuje čas a prostor, dá jí ho, kolik bude potřebovat. A když už asi hodinu teče voda, jen bezmocně sedí v křesle zírajíc na dveře.
Rozletí se dveře a když se střetne pohledem s Haroldem, který se nejprve zamračí na prázdnou postel, odfrkne si.
„Co tady děláš?" Nechápe jeho přítomnost.
„Volala mě," řekne jen a vzápětí se otočí ke dveřím do koupelny, jako by ho volala po vlčí frekvenci. Než vstane, Harold už je u dveří. Když Harold konečně ustoupí, aby viděl, sevře se mu celá hruď.
Stojí opřená o umyvadlo, ještě mokrá a přes sebe přehozenou košili. Bílé obklady na zemi barví rudá, stejně jako její nohy a třesoucí se ruce.
Vzhlédne k nim a z očí jí tečou slzy. Harold ji jen zběžně prohlédne, než rozhodně zavelí:
„Do ordinace. Hned!" Vzhledem k tomu, že to řekne otočený k Darenovi, neslyšela ho, takže teprve ve dveřích si všimne, že se ani nepohnula. To potvrdilo jeho domněnku, že o sluch přišla. Vrátí se tedy k ní, položí ruku na rameno, aby se na něj podívala a zopakuje ji to.
„Musíte do ordinace. Ihned," přikývne a chce se rozejít, ale jakmile se pustí, všechno se s ní točí. Daren její stav odhadne a pomalu ji zvedne do náruče, přestože je vidět, že s tím nesouhlasí. Nemá na výběr. Pokud se tam chce dostat co nejdříve, musí si nechat pomoci.
Jen co ji položí, se Harold otočí k Darenovi.
„Měl byste počkat venku," nesouhlasně se podívá na Browny, která má odvrácený obličej a stále pláče. Rozhodně zatřese hlavou.
„Ne, zůstanu tady."
Už nikam nepůjdu. Najednou se k němu otočí s tak prázdným pohledem až ho napadne proč, ale podle výrazu, který se tam následně usídlí mu to dojde. Ironie, smutek, bolest, pochyby. Slyšela ho. Přestože neslyší, jejich vlčí frekvence zůstala.
Prosím, dovol mi zůstat. Nic neřekne, jen se znovu odvrátí. Posadí se na postel a Harold na stolek položí připravené nástroje.
Zkontroluje tlak, ozvy a podívá se i na dítě. Jeho výraz nepředvídá nic příjemného.
Jak je na tom? Zeptá se ho během vyšetření.
Není to nejhorší, ale ani nic dobrého. Odloží nástroje a umyje si ruce.
Co to znamená? Jediné, co si v ten moment přeje je, aby bylo dítě v pořádku.
Hrdlo je stále uzavřené, ale ztenčuje se. Musíte hodně odpočívat a nestresovat se. Tomu se musí zasmát.
A jak to mám asi udělat? Rozumí jí, ale tady jde o zdraví.
Chápu, že je to těžké, ale buď budete tvrdohlavá a můžete potratit, nebo se nad to povznesete a s pomocí Bohyně budete mít zdravé dítě. Jeho přímost ji přiměje se nad tím zamyslet. Harold ji nechá svým myšlenkám a odpovídá na Darenovo vyzvídání na její stav.
Je jí jedno, co si myslí on. Je vyčerpaná, zlomená a zrazená. Poslední měsíce byly jako horská dráha. Zjištění těhotenství, Darenova smrt, únos, šok že je naživu a že zase neslyší. Je to k zbláznění!
Ten neskutečný vír emocí jí naprosto sebral dech i schopnost být sama sebou. Jakoby se probrala po dlouhých letech a neměla ponětí, kdo vlastně je. Cítila tolik emocí a nevěděla, jak má reagovat!
Dny plynou. Snaží se dodržovat Haroldovo doporučení a hodně odpočívat, přestože je to občas těžké a i přes jeho doporučení si udělá procházku. Po pár dnech odmítá trávit celé dny zavřená v pokoji. Vezme si deku, rozloží ji doprostřed zahrady a celé hodiny tam jen leží se zavřenýma očima, nebo knihou.
Haroldovu radu se rozhodla uposlechnout jen částečně. Nebude tvrdohlavá. Prostě toho lháře bude úplně ignorovat. Za celou dobu co byl zpět mu neřekla ani slovo. Nic, čím by jeho přítomnost vzala na vědomí. Vlastně tím jeho radu dohnala až do extrému. Rozhodla se necítit vůbec nic.
Bonnie se jí několikrát snažila přesvědčit k tomu, aby mu dala šanci to vysvětlit, ale co chtěl vysvětlovat? Lhal jí. Nechal ji samotnou s tím, že čeká dítě. Jediný důvod, proč na to přistoupila byl jeho slib, porušil.
Celé hodiny opět cvičila své schopnosti, které za dobu, co slyšela, dost otupily. S dlaněmi na trávě vnímala každé auto, které přijelo a odjelo. Každého, kdo prošel kolem a podle intenzity vůně určit vzdálenost a o koho se jedná.
Povzdechne si, když zaznamená rázné, rychle se blížící kroky. Takhle pochoduje jediný člověk. Bonnie. Otevře oči v okamžiku, kdy se zastaví u ní. Posadí se, aby nemusela mžourat do slunce.
„Musíme si promluvit," založí ruce na prsou a rozhodně vystrčí bradu dopředu na znamení, že bez toho, aniž by souhlasila s jejím návrhem neodejde. Neřekne nic a tak to bere jako souhlas s tím, že může spustit.
„Zítra je večírek s odhalením pohlaví našeho miminka," přejede si dlaní po břiše, „a ty," ukáže na ni, „tam půjdeš, ale před tím, si necháš upravit vlasy," teď se zamračí. Počítala s tím, že tam bude muset jít, ale že by se měla nechat ostříhat se jí ani trochu nelíbí.
„Chápu, že jsi ke svým vlasům měla vztah a je to šok, ale to my všichni ostatní se na tebe musíme každý den dívat. A taky bys konečně mohla dostat rozum a promluvit si s Darenem."
Dobře, půjdu tam. A pokud to pro tebe tolik znamená, nechám se ostříhat. Chvíli to vypadá, že do ní bude dál hučet i kvůli Darenovi, ale nakonec jen spokojeně přikývne.
„Fajn, takže si uděláme holčičí den jako kdysi," nadšeně zatleská. Neubrání se letmému úsměvu, když si vzpomene na to, jak to vypadalo.
Podívá se na ni a všimne si Darena, stojícího u okna v domě. Určitě je pozoroval a řekla by, že to s Bonnie naplánoval.
Doufám, že naplánovali i co si obleču, protože na tohle vážně nemám náladu.
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro