„No tak, vstávej!" Probere ji rána do obličeje. Zaskučí. Chce se za tvář chytit, ale nemůže pohnout dlaněmi ani nohama. Pouta se bolestně zařezávají do zápěstí a kotníků, ale ani tak svou snahu o osvobození nevzdá.
„Nemusíš se namáhat. Ty provazy nepovolí," posměšný tón nejde přeslechnout. Přinutí se otevřít těžké oči a zamrkat. Je v nějakém sklepě a příšerně to tady smrdí plísní.
Co se stalo? Jak jsem se sem dostala? Vůbec tomu nerozumí. Poslední, co si pamatuje je, jak s Lorely nastupuje do auta. A pak nic. Tma.

Otevřou se dveře a v nich se objeví ona.
Takže za tím vším je ona? Ale proč? Nechápe to. Proč by to dělala? Vždyť je jako já?
„Kdo jsi?" Začne pomalu s klidem v hlase a žena před ní se ušklíbne.
‚Na to se ptáš až teď? Není to trochu pozdě?' Zavrčí a znovu zacloumá zápěstími.
„Proč jsem tady?" Pobaveně zatřese hlavou.
‚Nějak moc otázek. Pokud dobře vidím, nejsi v postavení, kdy by sis mohla klást podmínky a vyptávat se.' Pozvedne bradu a zpříma se na ni podívá, aby poznala, že se jí nebojí a rozhodně jí nenahání strach.

Podívá se na ni a s odporem ji sjede pohledem.
‚Co je na tobě tak zvláštního? Proč máš pořád takové štěstí? Proč zrovna ty?' Vůbec její otázky nechápe.
„Kdo sakra jsi?!" zakřičí na ni, ale je jí to úplně k ničemu.
‚Jsem Lorely.' Znakuje s naprostým klidem a očividně se skvěle baví. ‚A slibuju ti, že jsem poslední člověk, kterého ve svém životě uvidíš a uslyšíš.' Tak tohle byla rozhodně výhrůžka.
„Proč? Co jsem ti udělala?" musí se ptát. Chce to pochopit. Má v hlavě jako v úlu. Jedna otázka za druhou a nic nedává smysl.
‚Co jsi udělala? Kde jenom začít. Asi tím, že ses vůbec narodila. To byla tvá první chyba. Hned ta další byla, že ses narodila Veronice.' To jméno neslyšela už celé roky.

„Jak víš, kdo byla má matka?" Skloní se k ní a tak se zadívá do ledových očí. Něco na nich je. Něco co ji zneklidňuje. Je tak bezcitná.
‚Ještě abych to nevěděla.' Tváří se pohrdavě a s takovým odporem, že na okamžik zapochybuje, že její matku opravdu znala. Byla to ta nejmilejší a nejobětavější žena, jakou poznala.
‚Ta mrcha mi zničila život.' Nesouhlasně zatřese hlavou.
„Nikdy by nikomu neublížila!" Brání jedinou osobu, která celé dětství stala při ní.
‚Ale ano. Nebyla tak svatá, jak si myslíš. Bez mrknutí oka mě nechala na pospas mému otci a utekla! Moc dobře věděla, k čemu mě tím odsoudí a i přes to nezaváhala.'
„Jak můžeš něco takového tvrdit?! Kdo jsi?!" Nakloní se k ní ještě blíž až si hledí do očí jen z několika málo centimetrů.
‚No tak. Nepoznáváš mě? Nejsem ti ani trochu povědomá?' Když jen mlčí, napřímí se a přejde ke dveřím. ‚Dám ti čas na přemýšlení. Zatím se můžeš seznámit tady s Gregorem.'

Vůbec nechápe, co se tady děje. Proč je tak nepřátelská? Pootočí hlavu, která je jako střep a vzhlédne do nepřístupné tváře. Už ho určitě někde viděla, ale nedokáže si vybavit kde. Nehodlá se s ním bavit. On není ten, kdo jí může dát odpovědi a rozhodně nevypadá, že by si chtěl povídat.
Sice v místnosti není žádné okno, ale počítala, že uběhlo několik hodin, než se opět ozvaly kroky a následné zaskřípání starých dveří.

‚Tak co, už sis vzpomněla?' Její arogance ji vytáčí.
„Takovou mrchu bych si pamatovala," Lorely se jen zasměje a pokyne muži, stojícímu celou dobu za ní. Udeří ji do čelisti až se jí zatmí před očima. Cítí krev, stékající z roztrženého rtu. Dokud ji bije do obličeje, je to jedno.
‚Očividně jsi spoustu věcí zapomněla, takže ti budu muset osvěžit paměť.' Vezme z rohu židli a posadí se před ni.

‚Vzhledem k tomu, že nemáš ponětí kdo jsem, nemá ani cenu se tě ptát, jestli si pamatuješ otce.' Zamračí se.
„Znáš mého otce?"
‚Bohyně. Vážně jsi tak natvrdlá? Předpokládám, že ti nic neříká jméno Lilly.' Povytáhne obočí. Nemá nejmenší tušení, o čem to mluví. Protočí oči a poposedne si.
‚Tak to máme před sebou ještě spoustu zábavy.' V očích se jí zablýskne tak, až Browny po zádech přeběhne mráz.

„Tak co kdybys začala tím, kdo jsi?" pokusí se využít její náladu mluvit. Řekla by, že její záměr prokoukla, ale nevadí jí to.
‚Jsem ráda, že se těšíš, protože já si to rozhodně užiju.' Na to neřekne nic. Její ironie a arogance, s jakou vždy vstoupila dovnitř, ji už nechávaly zcela chladnou. Nemohla už být více politováníhodná. Vážně jí ji bylo líto.

‚Když jsem byla dítě, matce došlo, že jsem hluchá a tak se rozhodla utéct. Otec byl surovec a vychovávaný ve starých tradicích, takže věděla, že přestože ji možná v hloubi duše miluje, jeho zakořeněné předsudky vůči takovým jako jsem já jsou daleko silnější. Rozhodla se utéct, ale on nebyl hlupák. Přišel na to a pronásledoval ji. A ona, místo toho aby bojovala za obě své děti, vzala jedno a to druhé nechala za sebou. Jako návnadu.' Zašklebí se a na chvíli se odmlčí.

„To mě mrzí," vydechne a myslí to vážně.
‚Ani nevíš, jak směšně to od tebe zní.'
„Proč? Soucit není slabost," zatřese nesouhlasně hlavou. Lorely se jen zasměje.
‚Soucit je přesně ten důvod, proč jsi tady.'

***

Když je zrovna sama, pokud nepočítá Gregora, přemýšlí nad těmi fotkami. Dlouho zvažuje, jestli se jí na ně zeptat, protože neví, jestli to chce vůbec vědět. Byly falešné, nebo prvé? A co přesně by znamenalo, pokud jí říkal pravdu? Nakonec už to nevydrží a tak když opět přijde, musí se zeptat.
„Ty fotky, cos mi ukázala. Byla to pravda, nebo jen trik, jak mě dostat do auta?" Lorely se usměje a posadí na svou židli přímo před ní.
‚To je na tom poutu spřízněných duší ten největší problém. I když toho druhého pohřbíš, pořád doufáš a chystáš se každého stébla.' Čeká, jestli jí hodlá odpovědět, nebo chce, aby zase prosila, ale tentokrát si to užívá snad víc než doposud.
‚To se nikdy nedozvíš. Zemřeš aniž bys znala pravdu a o to to bude zábavnější.' Je vážně krutá. Co se člověku musí stát, aby skončil takhle?

„Dobře. Víš jak to bylo dál s tvou matkou a sourozencem?" Snaží se alespoň zjistit to, co jí říct chce. Už potřebuje vědět, s kým a čím má tu čest.
‚Jistě. Utekla do vzdálené smečky, kde ještě pár let žily, než matka zemřela. Pak mou sestru, Lilly, dohnala minulost a konečně trpěla alespoň z části tolik, jako já, i když se to ani zdaleka nepřiblížilo tomu, co jsem prožívala celé dětství a dospívání. Nemáš ani ponětí, co mi ten parchant prováděl.'

„To nemám, ale také jsem kvůli tomu trpěla." Pokusí se o empatii, ale ona se jen zasměje.
‚Ty jsi trpěla? Myslíš těch pár šrámů co máš na zádech? Urážky a pár ran? Tomu říkáš trpět?! Poprvé mě znásilnili, když mi bylo sedm! Můj vlastní otec! Prodával mě jako kus masa! Nemáš ani ponětí, jak zvrhlí a krutí někteří muži jsou. Kdybych se mu nepostavila, do teď bych byla jen hračka.. A věř mi, že nemám žádné výčitky, že jsem toho bastarda zabila.' Nasucho polkne. Lorelyin pohled potemní a nakloní se k ní blíž.

‚Přísahala jsem si, že udělám cokoliv, abych svou sestru, dvojče našla a ona věděla, jak moc jí pohrdám a nenávidím za štěstí, které měla. Celé roky jsem žila jen pro to. A pak? Ses objevila ty! Jako blesk z čistého nebe. Máme toho společného víc, než si myslíš, sestřičko.'

***

Už hodnou chvíli zírá na kovové dveře a neví, co si o tom, co řekla ta žena, která si myslí že jsou sestry myslet. Ona přeci nemá sestru! A už vůbec ne dvojče. Jasně že nemusí být stejné, ale ony dvě jsou naprosto odlišné tak, že víc už to snad ani nejde. Ale jak by mohla znát jméno její matky? Jak by mohla vědět to všechno?

Z přemýšlení ji vytrhne až skřípění rezavých pantů. Lorely vejde dovnitř a v ruce točí s nůžkami. Poposedne si, protože z ní má strach. Kdo by taky neměl z někoho, kdo se přizná, že zabil vlastního rodiče a v jeho podání to zní, jakoby na to byl  hrdý.
‚Víš, je až komické, jak přes to, že jsme o sobě vůbec nevěděli, se naše cesty už setkaly.' Vezme do ruky její dlouhé, neupravené vlasy a chvíli si je prohlíží.
‚Každý muž má něco, co ho na ženách přitahuje a u Darena to vždy byly dlouhé vlasy. Tedy jedna z věcí. Souhlasíš?' V očích se jí posměšně zajiskří, když si všimne jejího vyplašeného výrazu.

Jak by to mohla vědět? Vzpomene si, jak jí vždy po vlasech hladil, jak se kolikrát nad nimi rozplýval a říkal jí, jak je krásná. Dlouze vydechne a srdce bolestně zrychlí.
‚Zajímá tě, jak to vím? Znám Darena déle než ty. A taky vím, co v posteli potřebuje. Byla jsem v ní tu noc, co se tehdy vrátil po tom, co tě poznal. Vážně to s jazykem a prsty umí, co?' Zamrká a přestože se snaží nebrat vše, co řekne vážně, bodne ji u srdce. Žárlí? Na mrtvého? To je komické.
Pak si ale uvědomí, že znala jeho minulost a nikdy jí to nevadilo. Po tom, co poznala jeho potřeby si uvědomila, že musel mít několik milenek, aby uspokojil své tělo. To, jaký život vedl před ní ji netrápilo. Není to žárlivost, to co cítí. Je to smutek, vztek a lítost, protože ví, že už nikdy to, co zažila a cítila jen s ním nepozná. Už nikdy nebude mít ten nádherný pocit, který jí vždy proudil v těle, když ho měla u sebe.

Vidění se jí rozostří slzami, ale to Lorely nezajímá. Vstane a přejde k ní. Vezme jeden z pramenů a ustřihne ho. Jeden po druhém padají k zemi, až je se svým výtvorem spokojená. Snaží se vyprostit z pout, ale je to zbytečné. Do očí se jí chtě nechtě derou slzy. Poodstoupí a při pohledu na zlomenou ženu před sebou se ušklíbne.

Nenávidí ji. Bere a ničí vše, co milovala. Dohání ji na samý okraj snesitelnosti. Přesně to místo, kde se zdravý rozum a naděje setkávají s šílenstvím a naprostou ztrátou jakékoliv snahy o udržení si byť jen nepatrné jiskřičky odhodlání k přežití. A a to si myslela, že horší už to být nemůže, když přišla o Darena. Zavře oči a zhluboka se nadechne.
Ne. Nebudu jako ona. Já mám pro co žít. A přestože už tady není, aby to viděl, budu žít tak, abych se mu jednou, mohla s hrdostí podívat do očí. Aby až se po smrti opět potkáme mohl být pyšný na své dítě, na to, jaký člověk z něj vyrostl.

Od té doby s mlčením a vyrovnaností snáší všechny urážky i rány a snaží se najít příležitost, jak by utekla, ale její únosci jsou až příliš ostražití.

Poslouchá Lorelyiny každodenní urážky, když se na chodbě ozvou další kroky, které postřehne i ona a s úsměvem vstane. Otočí se ke dveřím, které se otevřou a dovnitř vstoupí muž.

Neubrání se překvapenému výrazu, když jí dojde, kdo to je a jakmile mu Lorely skočí kolem krku a políbí ho, vytřeští oči ještě víc. Teprve poté se muž podívá za ni přímo do Browniny tváře.
Co ten tady sakra...? Vlčice zavrčí, když ji k sobě přitáhne a společně si užívají pohled na Browny, jak svázaná na ně zírá a absolutně nechápe to, co vidí.

„Vypadáte vážně překvapeně, paní Hollendová," Karrigan se ušklíbne a Lorely potlačí úsměv.

„Já to nechápu," vydechne. Karrigan se tváří potěšeně.
„To mě nepřekvapuje. Vy očividně nemáte ponětí o ničem, co se kolem vás děje. Jen nevím, jestli jste tak naivní, nebo tak hloupá. A upřímně jsem čekal, že Daren bude chytřejší, ale," pokrčí rameny, „víme kam ho to dovedlo." Má nutkání ho praštit, kdyby mohla. Oči se jí změní na vlčí, vycení na něj zuby a zavrčí. Jen se její reakci pousměje.

Vzpomene si na jejich rozhovor, když jí říkal, že jako jeho sjelevenn je teď v nebezpečí. Nevěřila mu. Byla tak hloupá. A to proroctví! Četla ho tolikrát a nedošlo jí to. Bohyně. Chtěla by to všechno vrátit zpět.
Tolik věcí by udělala jinak. Tolik věcí by řekla jinak. Tolika rozhodnutí lituje. Ale čas nejde vrátit zpět a všechny naše rozhodnutí se sčítají a my musíme nést následky za své činy.

Pár dní na to, se jí konečně naskytne příležitost. Rozváží ji, aby se mohla umýt a nechají ji samotnou. Slyší, jak kroky utichají a tak se potichu pokusí otevřít dveře, které hlasitě zavrzají, ale zkusit to musí. Neslyší nic. Podívá se na chodbu, kde nikdo není. Co nejtišeji vyjde ven a pomalu se rozejde ke schodům. Pomalé kroky se zrychlují a zastaví se až venku.
Nemůže tomu uvěřit. Všude kolem je jen les. Neslyší žádná auta, nic, co by naznačovalo, že jsou v blízkosti civilizace. Takhle se daleko nedostane. Rozhlédne se a uvidí za rohem stát auto. Bez zaváhání se k němu rozběhne a s modlitbou vezme za kliku. Je otevřené. Nasedne a na okamžik zaváhá. Už je to hodně dlouho, co řídila, ale nemá na výběr.

Jen co naskočí motor, uslyší v domě hluk. Šlápne na plyn a zamíří mezi stromy. Ozve se rána a auto se stává neovladatelné. Určitě prostřelená pneumatika. Jen sleduje, jak v rychlosti míří přímo na strom a vzápětí do něj narazí. Airbag vybouchne a udeří ji do obličeje. Otevře dveře a vypadne na zem. Odplazí se několik metrů, než uslyší kroky.
Lorely s několika svými gorilami jde k ní. Už podle výrazu pozná, že tohle bude hodně špatné. Pro ni.

‚Myslím, že nastal čas, abych přestala jen vyhrožovat.' Nastaví ruku a jeden z mužů jí podá něco dlouhého a ostrého. Vypadá to jako hodně velký hřebík.
‚Slíbila jsem ti, že jsem poslední, koho uslyšíš. No, bude to spíš tvůj vlastní křik, ale chápeš.' Zatřese hlavou a snaží se couvat od ní pryč.
„To neuděláš," vydechne zděšeně, ale její výraz nenasvědčuje tomu, že by měla v plánu přestat. Jeden z jejích mužů hrubě chytí vzpouzející se hlavu a natočí ji ke straně.
‚Vážně tomu věříš?'