Stojí nad postelí a nemůže se přinutit jít. Nechce ji budit, potřebuje si odpočinout a pohled, který se mu naskytuje na její spící tělo zmožené jejich nočním milováním mu to nedovoluje. Je to dokonalé. Ona je dokonalá. Povzdechne si a opatrně se skloní, aby ji jemně políbil do vlasů, než se otočí a vyjde před dům.
Terenz už čeká u nastartovaného auta.
„Můžeme?" Naposled se otočí k domu a přikývne.
„Můžeme," nasedne na stranu spolujezdce a auto během pár vteřin mizí z dohledu.

Když se probudí, podle pachu pozná, že je pryč už pár hodin, přestože je jeho vůně stále silná. Přetočí se na druhý bok a ještě hodnou chvíli jen zírá do stěny s připitomělým úsměvem. Až hlad ji přinutí vstát, osprchovat se a sejít do kuchyně.
Je naprosto mimo. Těžko říct, jestli je to tím, že celou noc nespala, tím, že ji příjemně bolí každý sval v těle, nebo tím, že se nemůže přinutit přestat myslet na to, co dělali. Připadá si jako puberťák, který měl poprvé sex a teď nemyslí na nic jiného.

Zamíří do knihovny, kde na stole leží její rozečtená kniha a tak ji sebere a posadí se k oknu.
„Tady jsi," vyruší ji Bonnie, která vypadá, jakoby celý den běhala po schodech. Udýchaně se sveze do křesla. „Kde celý den jsi? Hledala jsem tě snad úplně všude. Chtěla jsem tě vzít na ultrazvuk, ale nikdo nevěděl kde jsi." Pokrčí rameny a zavře knihu.
„Vstávala jsme teprve před hodinou," Bonnie vědoucně přikývne a pousměje se.
„To znám, dřív jsme taky pokaždé, když Terenz odjížděl na delší dobu celou noc nespali." Nechápavě zatřese hlavou.
„Nevím, co tím myslíš," sklopí pohled, ale koutky jí zacukají.
„Jasně," zasměje se.

„A jak dopadlo vyšetření?" To bylo přesně to, na co Bonnie čekala.
„Všechno je v pořádku. Dokonce mám i fotku," podá jí malý papírek, „poslouchala jsem jak mu bije srdíčko a celou dobu si cucalo paleček! ..." Po pár větách ji přestane poslouchat a prohlíží si černobílý obrázek.
Čekala, že to s ní nic neudělá, ale zase se přistihla, jak si představuje, jak bude těhotná. Jak na to Daren bude reagovat? Chtěl by raději holku, nebo kluka?
Čekala, že bude víc vystrašená, ale když ji ujistil, že na to nebude sama, nemá strach. Cítí, že s ním zvládne všechno. Těhotenství, porod, nevyspání, pubertu a všechno, co mít děti obnáší. A fakt, že udělal prohlášení, kdy zakázal všechno to, čím si musela projít ona ji uklidňovalo, když ji napadly myšlenky na to, že její děti budou mít stejný handicap jako ona.
Tak trochu ho podezírala, že to udělal hlavně kvůli tomu, aby si to rozmyslela, což mu v podstatě vyšlo.
„... Slib mi, že budeme každý den chodit na procházky, jinak by mi doma samotné asi přeskočilo. Je super mít vlastní dům a soukromí, ale být tam sama? Mám pocit, že mi přeskočí." S tím mile ráda souhlasí. Bude fajn si mít s kým popovídat a netrávit celé dny sama s Merry a Karlosem.
Večer se pokojem rozezní telefon. Nadšeně vyskočí na postel, když si uvědomí, že je to Daren.
„Ahoj," s úsměvem si skousne ret.
„Ahoj krásko, jak to, že ti tak dlouho trvalo to vzít?" Protočí oči.
„Protože jsem byla ve sprše," zabručí a na okamžik se odmlčí.
„Ještě chvíli pokračuj a budu první člověk, co prolezl telefonem." Zasměje se, ale jen na chvíli.

„Dojeli jste dobře?" Už zní tak, jak se cítí.
„Před pár minutami. Jsem rozlámaný a zítra nás čeká začátek vyjednávání. Snad to půjde dobře a budeme brzy doma."
„To taky doufám. Chybíš mi," rozhlédne se po prázdném pokoji.
„Ty mně taky. Ale neboj, brzo už budu zase u tebe," pousměje se, ale jen na chvíli.
„Běž si odpočinout. Miluju tě, Darene."
„Já tebe taky, sjelevenn."

Dny plynou. Je to už čtvrtý den, co je pryč a druhý, co se neslyšeli, protože na místě, kde jsou není signál. Bylo to ubíjející. Neustále telefon nosí u sebe, kdyby náhodou volal. Pořád čeká na zprávu, že se vrací. Naštěstí Bonnie ji dokáže rozptýlit a na pár hodin zvednout náladu a zapomenout.
Zrovna sedí na zahradě a Bonnie jí předčítá seznam jmen, která má vybraná. Najednou se zarazí a pak prudce otočí. Podívá se stejným směrem a když zpoza rohu vyjde Terenz, s výkřikem vyskočí a rozběhne se k němu, aby ho objala.

Browny vstane a s úsměvem jde k nim. Pořád vyhlíží Darena, kdy se objeví. Bonnie se na něj podívá a úsměv jí z tváře zmizí.
„Terenzi," pozdraví ho, „kde je Daren?" Znovu se ohlédne k rohu domu. Terenz se na ni podívá a teprve teď si všimne jeho ran. Jeho výraz jí zmrazí úsměv na tváři. Okamžitě jí dojde, že je něco špatně.
„Kde je Daren?" Vydechne a jeho jméno jí uvázne v krku.
„Browny... Je mi to líto," skloní hlavu a Bonnie si přikryje ústa dlaní.
„Kde je Daren?" Zopakuje a do očí se jí derou slzy.
Tohle je jen zlý sen. Tohle není pravda.
„On... Zachránil mi život."  Prudce vydechne a když se na ni podívá, zalapá po dechu. Zatřese hlavou a o krok ustoupí.
„Ne," zašeptá a když se ji Bonnie pokusí obejmout, zvedne ruce a ustoupí o další dva kroky.

„Browny, mrzí mě to," Bonnie se opět pokusí k ní přiblížit, ale nedovolí jí to.
„Jak?"  Má pocit, že se jí snad země hýbe pod nohama a vzduch řídne.
„Jeli jsme na místo setkání. Neočekávali jsme žádné komplikace, takže nás ani nenapadlo, že by se mohlo jednat to past. Byli v přesile a my se snažili, ale marně. Srazili mě na zem a věděl jsem, že je konec, ale Daren mě zachránil. Obětoval se."

Třese hlavou a odmítá tomu uvěřit. Je to absurdní. Přeci by jí řekl, kdyby to bylo nebezpečné, nebo by měl o čemkoliv pochyby! Určitě by jí to řekl! Otočí se a rozběhne do domu. Vpadne do pokoje a vztekle rozhází všechny věci, které jí přijdou pod ruku. Oči má zamlžené slzami a připadá si jako šílená. Jakoby ji někdo, nebo něco trhalo zevnitř. Tak příšerně to bolí.
Nakonec vpadne do šatny a rozpláče se naplno, když jí do hlavy vtrhne jeho vůně, která je cítit ze všeho oblečení. Zjištění, že už ho nikdy neuvidí a neucítí, jí podlomí kolena. Nedokáže se smířit s vědomím, že už ho nikdy nebude moci políbit, obejmout a říct mu, že ho miluje. Najednou lituje každého dne, kdy s ním bojovala, kdy před ním utíkala.

Kdyby se líp skrývala, kdyby ho nikdy nepotkala, možná by události nabraly jiný směr a on teď mohl žít. Byl by šťastný a třeba si časem našel někoho, kdo by mu dal děti, aniž by ji musel měsíce přesvědčovat a doufat v to, že změní názor. A ona by dál žila svůj dosavadní život, jaký znávala. Všechno tohle je jen její vina. Za všechno může ona. Teď bude muset do smrti žít s vědomím, že zabila svou spřízněnou duši.

Namáhavě vstane a začne všechno jeho oblečení sundávat z ramínek a vytahovat ze šuplíků a hází je na hromadu. Při sundávání poslední košile se zastaví. Chvíli na ni hledí a pak si ji oblékne.
V pokoji shodí peřiny do rohu místnosti a na ně nahází všechno jeho oblečení.

Trhne sebou, když venku zahřmí a teprve teď si uvědomí, že tam prší. Přejde k oknu a pootevře ho. Zavře oči a poslouchá kapky, dopadající na parapet, okno a trávu za domem.
Najednou má pocit, že se v domě dusí. Vyběhne z pokoje a zastaví se až před domem a s trhaným nádechem zakloní hlavu, když studené kapky začnou dopadat na její kůži.

Potřebuje si vyčistit hlavu. Být chvíli sama.
Co se děje? Zeptá se vlčice, když se rozhodne přeměnit, ale nic se nestane. Zkusí to ještě jednou, ale opět se nestane vůbec nic.
Co se to kruci děje?! Prohrábne si mokré vlasy.
Nevím. Nemůžu převzít kontrolu. Zamračí se a snaží se přijít na důvod.
Proč to nejde? Je jen jeden důvod, proč by to nešlo, ale ... dlouze vydechne a zavrávorá.
To nemůže být pravda. Znovu se jí do očí derou slzy.
Vrátí se do pokoje a ani se neobtěžuje svléknout mokrou košili. Zamíří k rohu, kde dala všechno jeho oblečení. Lehne si doprostřed a stočí se do klubíčka.
Proč? Zavzlyká a jedno z jeho triček si přitiskne k nosu.
Proč by mi to neřekl? Proč mi lhal? Vždyť slíbil, že na to nebudu sama a teď?! Jak mohl! Vlčice se stočí do klubíčka a bolestně kňučí.

O dva dny později ji Bonnie téměř přinutí, aby s nimi povečeřela. Celé dny je buď zavřená v pokoji, nebo někde v lese. Vyhýbá se jim jak jen může.
„Za týden bude obřad smutku," řekne Bonnie během jídla, když naprosto ignoruje jakoukoliv její snahu z ní dostat alespoň jedno slovo. Příbor, kterým se spíš přehrabuje v talíři, než že by jedla se při těch slovech zastaví.
Ztěžka polkne a vzhlédne k ní. Zatřese hlavou, protože přestože nevyřkla tu otázku, četla jí ji v očích. Bonnie si povzdechne a otočí se na Kyla.
„Browny, měla bys tam jít. Je mi jasné, že ti chybí, ale –" znovu zatřese hlavou, tentokrát razantněji.

„Nemůžu tam jít," hlas se jí chvěje a oči se zalévají slzami. Obřad smutku je pouze vlčí záležitost. Nikdo v lidské podobě tam nemá přístup. Je to považováno za urážku.
„Chybí nám úplně stejně, ale měla by ses rozloučit. Zaslouží si to." Bonnie to stále nevzdává. Zhluboka se nadechne a zpříma se jí podívá do očí.
„Nemůžu tam jít. Nedokážu se přeměnit," poslední slova téměř zašeptá. Všichni pár vteřin přemýšlejí, než jim dojdou souvislosti. Jako první se vzpamatuje Bonnie. Smutně se na ni pousměje a vstane, aby ji objala.
„Browny, to je –" vyskočí od stolu a vyběhne na chodbu. Nezvládne poslouchat o tom, jak jsou šťastní a jak by na ni byl hrdý a podobné kecy.

Uběhnou téměř tři týdny, ale pro ni je to jako věčnost. Dny splývají v jednu velkou bolestnou louži a jediná připomínka toho, jak čas běží je mizející vůně z jeho oblečení a jejího nynějšího lůžka. Odmítá spát na posteli. Je jí fuk, že vypadá jako blázen, prostě to nedokáže.

Blíží se večer, když se rozhodne vydat do lesa na procházku, aby se úplně vyřídila. Dojde až nad Ďáblovu rokli a několik dlouhých minut jen sedí, dokud není znovu schopná popadnout dech.
Teprve pak se vydá na cestu zpět. Bolí ji nohy a plíce pálí, jak prudce oddechuje. Nechápe to, nikdy ji nestála chůze tolik námahy jako teď, ale byla za to ráda. Alespoň bude dřív unavená.

Zastaví se, když poblíž silnice uslyší šramot. Rozhlédne se a když se mezi stromy objeví postava, zastaví se, jakoby si jí také všimla teprve teď.
„Tebe znám," řekne po chvíli. Žena se na ni usměje a popojde k ní.
‚Ráda vás opět vidím.' Znakuje a Browny pátrá v paměti, jak se jmenuje.
„Lorely, že?" jen se usměje a přikývne.
‚Co zde děláte tak pozdě?' Pokrčí rameny.
„Nemůžu spát, tak chodím po lese," přikývne a pátravě se na ni zadívá.
‚Stalo se něco?' Zeptá se po chvíli. Přemýšlí, jestli jí to říkat, většinou to všichni ví, ale není to nic tajného.
„Daren, on... zemřel," je to poprvé, co to řekla nahlas a bolí to snad ještě víc.

Lorely se zamračí a chvíli přemýšlí.
‚To je zvláštní. Přísahala bych, že jsem viděla pár dní staré fotky, na kterých byl.' Zaloví v tašce a vytáhne telefon. Otočí ho k ní a přestože si celou dobu říkala, že to nemůže být pravda, přísahala by, že je to on.
Vezme ho do rukou a projíždí fotky, které mají časový formát jen pár dní zpět. Daren je zarostlý, neupravený, v košili a kalhotách u nějakého srubu. Když se dostane až na poslední fotku, zarazí se. Měla datum dne, kdy se vrátil Terenz. Byli na ní oba u toho samého domu. Daren hodně zbitý, ale živý. Byla přesvědčená o tom, že je to podvod, ale pak si všimne, že má Terenz přesně ty samé rány, se kterými přijel. I oblečení.
„To nemůže být pravda," vydechne. „Kde je to focené?" Jedna její část potřebuje jistotu, že je opravdu mrtvý. Sebemenší jiskřička naděje by ji mučila do konce života.
‚Asi hodinu odsud, poblíž vesnice, kam mám namířeno. Chcete svést?' Vlčice i její racionální stránka ji varují, ale tohle nejde přehlížet. Musí to vědět.
‚Na silnici mám auto.' Jde za ní a v duchu prosí Bohyni, aby byl živý. Alespoň do té doby, dokud s ním neskončí ona.