Zběžně se ohlédne přes rameno, ale nedovolí si zastavit. Není hloupá. Musí pokračovat dál, přestože tlapy neskutečně bolí. Každou chvíli se některý z přepínaných svalů bolestivě stáhne v křeči a od zimy je už téměř necítí. Nezastaví. Čím déle poběží, tím déle si pak bude moci dopřát odpočinek a to je momentálně to, k čemu se upíná její unavená mysl. Potřebuje si odpočinout. Už běží dva dny v kuse a síly po téměř dvou měsících klesly pod míru snesitelnosti.

Když ho uviděla a uvědomila si, kdo to je, nemohla uvěřit vlastním očím. Jak se u Bohyně mohlo stát, že on, ten nejbezcitnější a nejarogantnější vlk na celém světě je její spřízněná duše?!
Nenáviděla ho od chvíle, kdy se o něm poprvé doslechla. Neměl absolutně žádné slitování. Neznal soucit ani milost. Vraždil nevinné bez mrknutí oka a neštítil se ani těch největších zvrhlostí. Na jeho rukou byla nevinná krev a ona ho z hlouby duše nenáviděla.
Jeho pohrdání všemi ostatními z něj tehdy přímo čišelo, když na ně shlížel. Jakmile se jejich pohledy setkaly, došlo jí, že je ještě horší, než si myslela. Ledové, nelítostné oči chladné stejně jako jejich modř. Šla z něj hrůza a přes to jí v tom momentě po zádech přeběhl mráz a její vlčice okamžitě zbystřila.
Když sklonil pohled, věděla, co bude následovat. Její duchapřítomnost a zdravý rozum velel okamžitě utéct. Zmizet co nejdřív. Když bude mít štěstí, nechá ji jít, až mu dojde, že o něj nestojí.
Pár dní musela snášet přesvědčování vlčice, která říkala že třeba není tak špatný a že by se měly vrátit, ale bylo jí jasné, že pokud nezmizí teď, už nebude mít žádnou příležitost. Nakonec s přemlouváním rezignovala po argumentu, že někdo jako on bude chtít spíš družku, která je jako on, nebo nějakou, co bude poslouchat na slovo a ona rozhodně není ani jedno.

Pár hodin to vypadalo, že se jí povedlo utéct a že nikdo nepostrádá obyčejnou hluchoněmou vlčici, která ani nebyla plnohodnotným členem smečky. Ale k její smůle po pár hodinách chytili stopu. Nevěděla jak, když se snažila co nejlíp své stopy maskovat, ale nakonec to víc než útěk připomínalo hon na štvanou zvěř. Nejprve utíkala, aniž by přemýšlela kam, ale když si uvědomila směr, kterým míří, okamžitě stočila kroky na sever. S trochou štěstí se jí podaří své pronásledovatele setřást ve vánici a neumrznout. Bylo jich hodně a ona bez možnosti řádného odpočinku ztrácela rychlost a sílu.
Utíkala několik dní, kdy se nepřeměnila do lidské podoby, jenže zima byla snesitelnější na čtyřech s kožichem. I když za normálních okolností by cítila potřebu se alespoň na hodinu protáhnout, v současné situaci si tenhle luxus nemohla dovolit.
Střídala se s vlčicí v kontrole nad tělem, aby si alespoň trochu odpočinula, ale nestačilo to a obě to moc dobře věděly.

Schová se za mohutný strom do závětří a zrychleně oddechuje. Půda je sice zmrzlá, ale naštěstí není napadaný sníh. Přemění se, přestože jí bude zima, ale jako člověk má citlivější hmat.
Položí třesoucí se dlaň na zem a zavře oči. Chvíli se soustředí, ale pak ucítí jemné vibrace.
Je jich kolem deseti. Tlapy v pravidelných intervalech dopadající na zem způsobují otřesy, které jsou čím dál hlasitější, takže se přibližují. Jsou blíž než tušila. Nespokojeně ohrne horní ret, ale z úst nevyjde žádný zvuk.
Zastavili se. Zhluboka nasaje chladný vzduch, který k ní přinese směsici pachů. Takže jsou tady. Opatrně se nakloní. Přibližně třicet metrů od stromu, kde se schovává stojí skupina vlků.

Je jich jedenáct. V čele stojí bílo hnědý vlk a hned vedle něj šedý. Zbytek je následuje. Šedý vlk se skloní a začmuchá. Najednou se ten bílo hnědý přemění. Je to muž o něco starší než ona. Nervózně přešlápne a pak vezme telefon, který začal zvonit.

„Ano?“ následuje ticho. Tohle neměla ráda. Když neviděla na rty, nedokázala říct, kdo co říká a i kdyby dotyčný v telefonu mluvil tak nahlas, že by to mohla slyšet, měla smůlu. A jak měla vědět, co si vlci říkají mezi sebou? Časem se se svým handicapem naučila nějak žít. Dokonce si vypěstovala i jisté vlastnosti, kterými si sluch nahrazovala, ale stále byla oproti ostatním v nevýhodě.
Šedý vlk se k muži otočí a ten se na něj podívá.
„Dimitri říká, že nemůže být daleko. Vím, že se čas krátí a udělám všechno pro to, abych ji našel.“ Nemusí ani hádat, s kým mluví. Je jí to naprosto jasné. Proč ji prostě nenechá na pokoji? Ani jeden z toho není nadšený, tak proč to ztěžovat?

Tak moment. Řekl Dimitri? Podívá se na vlka, který větří. TEN Dimitri?! Její vlčice se nepříjemně ošije.
Musíme vypadnout. Po dlouhé době s ní musí souhlasit. Stopař toho tyrana byl obávaný. Obzvlášť u uprchlíků. Dokázal najít prakticky kohokoliv a kdekoliv. Teď už chápala, jak ji mohli tak rychle najít. Zas tak dobrá v mizení nebyla.
Otočí se a přemění. Co nejtišeji se odplazí z dohledu a pak se dá opět do běhu. Tentokrát má ale motivaci. Ví, proti komu stojí a nemá v plánu se nechat chytit za žádných okolností.

Očividně byl stopař impulz který potřebovala, aby se vybičovala ještě k rychlejšímu běhu. Uplynul téměř další týden od doby, kdy je viděla. Jenomže už je tak daleko na severu, že se brodí ve sněhu a tlapy bolestně zebou. Poslední zbytky sil definitivně dochází a ani vlčice už nemá z čeho brát. Potřebuje si odpočinout a tak si v závěji vyšlape kolo, do kterého se stočí a schová hlavu pod ocas.
Aspoň na pár minut. Během vteřiny usíná. Z hlubokého spánku ji vytrhne nečekaný dotek. Nemá tušení jak dlouho spala, ale jen co otevře oči ví, že rozhodně déle než by měla.
Nad ní se sklání vlk, který čenichem zkouší, jestli žije. Vyskočí na nohy a výhružně na něj vycení zuby. Bez toho, aniž by čekala co udělají se rozběhne jediným směrem, kudy má možnost úniku. Protože všichni stojí na jedné straně za svým vůdcem, automaticky se rozběhne na tu opačnou.

Útěk však netrvá dlouho. Prudce zastaví, když pár metrů před sebou uvidí, že zem končí. Otočí se a ztěžka polkne. Všichni ji dohnali. V předu jde ten, co je vede a ostatní po obou jeho stranách bok po boku. Jako armáda. Najednou se přemění a zvedne ruce v gestu, že se ho nemusí bát.
Přikrčí se a nahrbí, aby pochopil, že mu ani náhodou nevěří.

„Nechci ti ublížit,“ snaží se Terenz artikulovat co nejlíp, aby měl jistotu, že mu bude rozumět, „prosím, už neutíkej, nemáš kam.“ Vycení na něj zuby a kdyby mohla, zavrčela by. Má pravdu a ona si toho je moc dobře vědoma.
„Browny, jsi jedna z nás. Patříš k nám. Dovol mi tě odvést domů. Alfa na tebe čeká.“ Odfrkne si, aby pochopil, kam si to všechno může strčit. Svěsí ruce a pokrčí rameny.
„Pokud tě nepřivedu, jsem mrtvý. Dal jsem slib, že se vrátím s tebou. Pokud neuspěji, je po mně a je jedno, že jsem jeho zástupce.“
To má smůlu. Vlčice s ní souhlasí. Proč dělá zástupce někomu, kdo ho klidně zabije? Přitom vypadá vcelku slušně a paktuje se s takovým monstrem.

„Prosím, neztěžuj to sobě ani nám,“ přelétne pohledem všechny vlky, kteří stojí v půlkruhu a obezřetně ji sledují.
Co má teď dělat?! Nenechá se chytit. Otočí se a doběhne až ke srázu, kde se zastaví. Z pohledu dolů na divokou vodu se jí zatočí hlava. Kohokoliv jiného by to pravděpodobně nerozházelo, ale ona nesnášela výšky a přestože to bylo jen přibližně pět, deset metrů, zvedl se jí žaludek. Vyděšeně se otočí za sebe, kde muž jde pomalu k ní. Ve tváři mu jasně čte strach. Ale z čeho? Bojí se, že neuspěje? Nebo že ona zemře?
Je to jedno. Živou ji nedostanou. Raději zemře jako svobodná, než žít s takovou zrůdou.
„Prosím, nedělej to,“ pokusí se ji naposled zastavit. Chvíli na něho hledí a doufá, že její nevyřčenou omluvu pochopí. Pak se otočí a po dvou rychlých krocích už jen padá.

***

Darren uklidí rozsypanou výplň boxovacího pytle a zamíří do svého pokoje. Potřebuje sprchu. Unaveně se odplouží do koupelny a pustí horkou vodu. Je absolutně vyřízený. Celé dny obstarává jen nejnutnější záležitosti a všechen čas tráví v posilovně, kde zpravidla vyřídí jeden boxovací pytel.
Sice to trvalo, ale nakonec se k jeho vzteku připojil i vlk a udobřili se. Už ji neobhajoval, ale dal mu zapravdu a cítil to stejně jako on, za což byl rád, protože ty jejich hádky ho unavovaly a vytáčely.

Vezme osušku a omotá ji kolem pasu. Zrovna zastrkuje roh za lem, aby držel, když se z vedlejší místnosti ozve telefon. Slavnost se blíží a on s každým zazvoněním doufá, že je to Terenz se zprávou, že ji našli. Spěšně vyjde z koupelny a popadne telefon ležící na posteli.
„Ano?“ V duchu se modlí k Bohyni aby měl dobré zprávy.
„Alfo, máme ji. Za čtyři hodiny jsme doma.“ Ozve se spokojeně. Nejprve se mu nesmírně uleví, než mu dojde, co právě řekl.
„Čtyři hodiny?“ z místa, kde se nacházeli by to mělo být autem minimálně dvanáct.
„Přiletíme letadlem. Můj známý nám ho půjčí. Zbytek vysvětlím pak, musíme nasedat,“ přikývne a spokojeně se usměje.
„Dobře, vše připravím.“ Na okamžik se spokojeně usměje že vyhrál, ale pak mu vlk připomene, že mají málo času na to, aby všechno zařídili a připravili.

V první řadě si nechal zavolat Merry a Karlose. Merry se starala o kuchyni a chod domácnosti a Karlos byl komorník, který měl na starost všechen personál.
„Všichni, kdo jsou postradatelní odejdou. Zůstane jen nejužší kruh personálu. Prozatím. Nikdo nevejde ani neodejde bez mého vědomí a svolení,“ oba přikývnou bez jakéhokoliv náznaku otázky. Viděli a zažili zde už spoustu podivností a hlavně se naučili na nic neptat, což byla jejich velká přednost.
„Merry, přichystejte prosím apartmány v druhé části domu.“ Žena přikývne a když je po několika dalších instrukcích propustí, oblékne se a zamíří k autu. Teď ho čeká ta obtížnější část, na kterou se vážně netěšil.

***

Chvíli stojí přede dveřmi, ale nakonec se odhodlá a zaklepe. Otevře muž o přibližně pět let mladší a zůstane na něj udiveně zírat. Pak beze slova ustoupí a naznačí mu, aby šel dál. Mlčky dojdou až do obývacího pokoje, kde se hostitel posadí do křesla, kde zřejmě seděl a popíjel, než byl vyrušen.
„Čím posloužím, Nejvyšší?“ řekne odměřeně a sleduje sklenici ve své ruce. Daren si zastrčí ruce do kapes a stiskne čelisti.
„Ahoj Kyle,“ muž se uchechtne a lokne si skotské.
„Ještě si pamatuješ, jak se jmenuju?“ povytáhne obočí a otočí se na něj.
„Ale no tak. Moc dobře víš, kolik mám práce.“ Kyle zatřese pobaveně hlavou.
„Tolik, že jsi nemohl přijít na oslavu narození mého syna ani na oslavu třicátých narozenin své vlastní sestry?“ Vstane a přejde ke stolku, kde si nalije sklenku.
Vážně? Ozve se vlk udiveně.
Jak to mám u Bohyně vědět?! Odsekne.
„Omlouvám se, poslední dobou je toho na mě moc,“ řekne tiše. Kyle se na něj překvapeně podívá.
„Ty se omlouváš? Ty? Tak to musíš zopakovat, abych to mohl nahrát, protože to mi nikdo neuvěří,“ zasměje se, nalije druhou sklenku a podá mu ji.
„Jak se jmenuje?“ zeptá se po chvíli. Kyle se usměje a chvíli mlčí.
„Trvalo mi Caroline přesvědčit, ale nakonec jsem vyhrál a přestože mě štveš, dostal jméno Damon Josh Hollend.“ Daren překvapeně povytáhne obočí až tím Kyle rozesměje. „Teď by ses měl vidět.“
„Pojmenoval jsi ho po mně a po otci?“ nemůže tomu uvěřit.
„Proč ne? Aspoň si na něj nebude nikdo dovolovat a každý bude vědět, kdo je jeho strýc,“ mrkne na něj.

„Ale vážně,“ přimhouří oči a pátravě se na něj zadívá, „proč jsi tady?“ Daren se zamračí a zvažuje jak začít.
„Potřebuji tvou pomoc,“ Kyle vytřeští oči.
„Mou pomoc?“ Zopakuje, jako by špatně slyšel. Daren neodpoví. „S čím?“ pobídne ho nakonec.
„Potřebuju, aby jste se na nějakou dobu přestěhovali ke mně. Potřebuji pomoc s tlumočením.“ Odloží sklenici a snaží se vstřebat, co mu tady říká.
„Tlumočením?“ zopakuje. Darren přikývne a zpříma se na něj podívá.
„Potřebuji pomoc s jednou hluchoněmou vlčicí,“ k jeho překvapení se Kyle hlasitě rozesměje.
„Tak to jsou jen dvě možná vysvětlení. Buď si chceš vrznout, nebo-“ při pohledu na svého bratra se zarazí. Doširoka otevře oči, které mu téměř okamžitě střelí k jeho paži. Než stihne zareagovat, nadzvedne mu rukáv a potvrdí si svou domněnku. „No ty vole,“ vydechne překvapeně a pak se podívá na Darena, který se ale rozhodně nebaví. Jen se mračí a tiskne čelisti.

„Jak dlouho?“ nemůže uvěřit, že se to k němu ještě nedoneslo.
„Dva měsíce,“ odpoví s klidem a napije se.
„Dva měsíce? A do teď jste se u Bohyně dorozumívali jak? Jestli jste teda vůbec mluvili,“ zasměje se, ale při pohledu na svého bratra ho smích rychle přejde. Darren ze začátku nechtěl zabíhat do detailů, ale nakonec mu řekne úplně všechno.

Oba mlčky sedí v křeslech. Daren zadumaně zírá do ohně a Kyle ho udiveně pozoruje. Tak jeho bratr konečně našel svou spřízněnou duši. Tolik let na tenhle okamžik čekal, ale nevypadal spokojeně ani nadšeně.
Tušil, co mu tolik vadí. Jeho největší problém byly předsudky a to, jak ho otec vychoval. Od dětství mu vtloukali, že všechno bude tak, jak chce on a najednou se objeví něco, co nemá možnost ovlivnit. Bohyně jakoby se rozhodla vyzkoušet jeho víru v její rozhodnutí.
Bylo mu víc než jasné, že bude potřebovat pomoc. Ne jen on, ale i jeho družka, protože už to, že od něj hned utekla jasně vypovídalo o tom, jak se k němu staví. Tohle bude chtít prostředníka a přestože on bude tlumočit, chce to i ženský element.

„Plánuješ to říct i Bonnie?“ prolomí nakonec ticho a otočí se na Darena. Ten si povzdechne a přikývne.
„Pojedu k ní hned odsud. Chci, aby přijela taky,“ podívá se na svého bratra, jakoby čekal, jestli jeho nápad posvětí. Kyle je překvapený, že jeho samotného tohle napadlo a nemusel to nadhazovat, protože ti dva spolu dřív moc nevycházeli, ale neřekne nic, jen souhlasně přikývne a pokusí se celou situaci trochu odlehčit.
„Tak hodně štěstí. Doufám, že ji zastihneš v dobré náladě,“ oba se zasmějí a dopijí sklenice.