Browny s Bonnie sedí na mostu v lese, jako poslední dobou každý den.
„Bonnie, je všechno v pořádku?" zeptá se nejistě. Daren je čím dál víc zaneprázdněn povinnostmi. Odchází brzy ráno a vrací se unavený a zachmuřený. Nechce vyzvídat a když po několika pokusech vždy jen něco zabručí a odvede pozornost, už ho nevyslýchá.
Je těžké vidět ho tak ustaraného, ale kdyby ji to chtěl říct, ví, že může. Že je zde pro něho každou minutu každého dne, když to bude potřebovat.

„Jistě, promiň, jen jsem se zamyslela," Bonnie se pokusí o úsměv, ale rozhodně není důvěryhodný.
„Mají tvé starosti něco společného s Terenzem a jejich prací?" Ne, že by chtěla Darena obcházet, ale ona by mohla vědět, co se děje. Bonnie se pousměje a zatřese hlavou.
„Ne, tohle je osobní," zadívá se do vody pod sebou a na okamžik se odmlčí, „jsem těhotná," překvapeně na ni vytřeští oči, aniž by si uvědomila jak to vypadá.
„Vážně? Gratuluji! Ale nevypadáš šťastně," Bonnie se zasměje a přikývne.
„Jsem, jasně že jsem, ale celou dobu to bylo jen plánování a představování si, jaké to bude a teď, když je to realita, jsem se začala bát," přikývne.

„A co na to Terenz?" Nadzvedne obočí a pátravě se na ni zadívá.
„Ten byl radostí bez sebe, jenže on si neuvědomuje všechny důsledky. Muži to nevidí jako my, ani to neberou tak vážně," povzbudivě se na ni usměje.
„A nebo, to přijímá tak, jak to přichází. Teď bys měla být nadšená, že se tvůj sen splnil. Proč se stresovat něčím, co ještě měsíce nebudeš muset řešit? Užívej si přítomnost. Nebudeš na to sama. Máš Terenze a máš mě a Darena a Kyla s Caroline," povzdechne si a přikývne.
„Asi máš opravdu." Obejme ji a úplně zapomene na skutečnost, že chtěla vyzvídat. Tohle bylo důležitější a Bonnie očividně potřebovala někoho, kdo ji chápe a vyslechne.

Odpoledne zajede do města do knihkupectví a když po večeři sedí všichni u krbu, podá Bonnie knihu, zabalenou v nádherném stříbrném papíru.
„Co je to?" otáčí ho v ruce.
„Takový malý dárek," sleduje ji, jak roztrhne papír a vytáhne barevnou, nádherně ilustrovanou knížku.
„To abys mohla všechno zaznamenávat hned od začátku," vysvětlí. Bonnie s Terenzem se na sebe s úsměvem podívají.
„Co je to?" Daren i Kyle natahují zvědavě krky. Bonnie knihu otočí aby si mohli přečíst nápis na deskách.
„Dětský deník?" Kyle se nechápavě zamračí.

Browny vytřeští oči a podívá se na pobavenou Bonnie, jak sleduje své bratry, kterým to v hlavách šrotuje.
„Oni to neví?" s potlačovaným úsměvem zatřese hlavou.
„Promiň, to jsem nevěděla," jen se na ni usměje a mávne rukou.
„Tenhle pohled je daleko lepší," zasměje se.
„Jakože dítěte? Čí?" Teprve teď to Kylovi docvakne.
„Jsi těhotná?" řeknou oba současně a všechny ženy se sborově zasmějí. Ty jejich nevěřící výrazy jsou vážně k popukání.

Čemu se směješ? Zabručí na ni a pevně sevře paže kolem jejího pasu. Pokrčí rameny a pootočí na něj hlavu.
Málem se ti kouřilo z hlavy. Moc jim to přeji. Otočí se na Bonnie a Terenze, kteří se objímají. Vím, jak moc po tom Bonnie toužila. Pousměje se při pohledu na šťastný pár.
A ty? Vyruší ji z myšlenek.
Co já? Dělá že nechápe.
Víš, jak to myslím. Neulehčí jí to. Povzdechne si a podívá se do těch nejuhrančivějších očí, jaké kdy poznala. Vím, že si teď asi naběhnu, ale změnilo se něco? Nebo pořád děti nechceš? Znovu se zadívá na Bonnie a pak Caroline.
Najednou si připadá nejistě. Byla ráda, že neotěhotněla, protože byli natolik ovlivnění silou pouta, že ani jednoho nenapadlo řešit ochranu. Ale teď? Jak je možné, že ostatní jsou tak šťastní? Ať už děti mají, nebo je čekají.

Já nevím. Neví co má říct. Má v sobě takový zmatek, že nedokáže jednoznačně říct, jestli je chce nebo ne.
Dobře.
Já nevím. Zopakuje, jakoby ho neslyšela a do očí se jí derou slzy.
Nic se neděje, nemusíš se teď rozhodovat. Pokusí se ji uklidnit, ale marně. Vstane a vyběhne ven.

Proběhne chodbou a zastaví se až v knihovně. Ani neví, proč vlastně šla sem. Možná proto, že se zde vždy cítila v bezpečí. Nikým neohrožovaná. Bylo to její útočiště. Moci se schovat za všechna ta krásná a výstižná slova plné jistoty. A ona sama teď tápe a neví co má dělat.
Sveze se na zem do nejzazšího koutu. Nenávidí samu sebe. Jak mohla být tak naivní? Vlčice se cítí úplně stejně i když je trochu víc optimistická jako vždy.

„Sjelevenn, jsi v pořádku?" spěšně si otře slzy, aby je neviděl, ale je to zbytečné. Z očí se řinou další a další a nejde je zastavit. Posadí se vedle ní a chvíli přemýšlí, jak začít.
„Nechtěl jsem tě do ničeho tlačit." Začne opatrně, ale nenechá ho pokračovat.
„Byla jsem tak hloupá," zavzlyká, „já si myslela, že když jsi řekl, že i když nezměním svůj názor, přijmeš to, že je to pravda. Ale ty jsi to nepřijal. Pořád doufáš, že svůj názor změním. Nic se nezměnilo." Smutně se pousměje.

Nadechne se, aby něco namítl, ale má pravdu. Je si toho vědom stejně jako ona.
„Sjelevenn, to že pořád doufám nic nemění na tom, že pokud si to nerozmyslíš, budu tě pořád milovat." Zatřese hlavou.
„Jenže tohle já nedokážu. Nedokážu se tvářit, že je vše v pořádku. Vím, že ti svým postojem ničím život a braním v tom být šťastný. A to nechci. To si nezasloužíš," vstane a chce odejít. Najednou si připadá, jakoby mu byla přítěží. Překážkou, které se nemůže zbavit.

Než stihne udělat dva kroky, zastaví ji, když ji chytne za zápěstí a otočí k sobě zpět.
„Ať tě to ani nenapadne," zašeptá se zachmuřeným výrazem a přitáhne si ji proti její vůli do náruče, „opovaž se říct, že pro mě nejsi dost dobrá. Že s tebou nebudu šťastný," zavrčí.
„Vždyť je to pravda!" znovu se ji do očí derou slzy a nedokáže se na něj podívat. Uchopí její bradu mezi dva prsty a přinutí ji k němu vzhlédnout. Rozhodně zatřese hlavou.
„Není. Když budu muset volit mezi tebou a čímkoliv a kýmkoliv, vždy si vyberu tebe. Ty jsi na prvním místě bez ohledu na to, co bych si přál. Ty jsi ta jediná, která mě dělá nejšťastnějším na světě a to se nikdy nezmění." Třese hlavou a odmítá si to připustit.

Povzdechne si a opře své čelo o její.
„Tomu neutečeš, sjelevenn," zašeptá, „mě se nikdy nezbavíš. Budu s tebou až do smrti a mé poslední myšlenky budou patřit jenom tobě."