Prudce vydechne a nevěřícně zamrká. Má pocit, že snad sní. Browny sedí opřená zády o čelo postele a strhává z rukou všechny hadičky, až přístroje hlasitě protestují. Když k němu konečně vzhlédne, překvapeně nadzvedne obočí a sjede ho zkoumaným pohledem.
„Tomu se říká přivítání mezi živými," lehce se pousměje až má pocit, že tohle ani nemůže být pravda a jen se mu to zdá.
„Sjelevenn?" Vydechne, jakoby se bál, že se snad probudí. Doširoka se na něj usměje a tak se pomalu rozejde k posteli. Nakonec si připustí, že by to mohla být realita a když k němu vztáhne ruce, s dlouhým výdechem ji pevně sevře v náručí. Zavře oči a usměje se. Teprve teď je to tak, jak má být. Žádná bolest, jen radost z jeho sevření.

Rozletí se dveře, když do místnosti vpadne udýchaný Herold.
„Co se -" nedořekne, když je spatří jak se objímají. „Díky Bohyni," uleví se mu. Už se o svého pána vážně začínal bát. Byly to týdny a on nevytáhl paty z pokoje.
Mezi lidmi se opět začínaly šířit klepy a nikomu z jeho nejbližších se to ani trochu nelíbilo. Kyle i Terenz už pár dní vymýšleli, jak mu to opatrně říct, protože v posledních dnech byl jako neřízená střela. Tohle by to všechno mohlo vyřešit. Nakonec taktně vycouvá ze dveří, když si uvědomí, že si ho snad ani nevšimli.

„Vážně se tohle děje?" Pohladí ji po bledých, unavených tvářích a nemůže uvěřit, že se ty nejkrásnější oči na světě na něj znovu dívají. Jakoby po nekonečně dlouhém období sucha, kdy byl k smrti vyprahlý, začalo konečně pršet.
„Tolik jsi mi chyběla," usměje se na něj.
„Ty mně ne. Byl jsi tu pořád se mnou. Děkuju," lehce ji políbí a sevře v objetí.
„Vždycky tu pro tebe budu, sjelevenn."

Ještě ten den se Terenz s opatrností odhodlá mu nastínit realitu okolního světa. Jakoby to snad tušil, nebo prostě jen přeskočil fázi překvapení a vzteku a rovnou začal přemýšlet nad řešením.
„Chci promluvit ke všem našeho druhu. Můžeš to zařídit?" Otočí se od okna k Terenzovi. Tomu trvá jen chvíli, než vymyslí nejlepší způsob a souhlasně přikývne.
„To nebude problém. Jen to bude pár dní trvat, než vše zajistím a aby měli všichni čas se to dozvědět."
„To nevadí. Chci aby u toho byla i Browny a zatím je slabá na to, aby chodila po domě." Kyle, který do teď tiše seděl v druhém křesle se pokusí zamaskovat úsměv, ale Daren si ho všimne. „Co je?" Vybídne ho podrážděně. Nesnáší, když před ním někdo něco tají. Terenz si odkašle a pokrčí rameny.
„Zdá se, že ji dost podceňuješ. Nebo možná nechápeš, jaké utrpení pro ni bylo tak dlouho ležet." Daren se zakaboní ještě víc, jak usilovně přemýšlí jak to myslí, ale jeho bratr se nad ním nakonec slituje, když hlavou pokyne k oknu na druhé straně místnosti. Daren k němu spěšně přejde a zahledí se do rozlehlé zahrady. Pohled mu zakotví na dvou ženských postavách ležících v trávě. Prudce se nadechne a okamžitě se v něm probudí jeho ochranitelský pud. Už už se chystá na ni po vlčí frekvenci vystartovat co tam dělá a proč neodpočívá. Ale pohled na její spokojenou, usměvavou tvář, pomalu nabývající zpět svou růžovou barvu mu ramena poklesnou.
Je spokojená. Nic jí není. Ozve se jeho vlk. Souhlasí s ním.
Máš pravdu. Není dítě, abych ji musel kontrolovat a říkal jí co má dělat. Pokud se na to cítí, jsem rád. Vlk spokojeně zavrní.
Všechno v pořádku, sjelevenn? Neodpustí si aspoň jedno ujištění. Její hlava se natočí směrem k domu, jakmile ho zaslechne. Úsměv se jí rozšíří.
V tom nejlepším.

***

I když jeho staré já občas protestovalo a snažilo se vše kontrolovat, dával jí víc prostoru. To, že se probrala bral jako druhou šanci. Nový začátek. Během jejího bezvědomí měl dost času na přemýšlení a spoustu věcí si uvědomil. Věděl, že změna je nezbytná a možná změní i jejich společnou cestu. Alespoň v to doufal.
V den proslovu vejde do pokoje a už na první pohled je vidět, že je zamyšlený.
„Dnes udělám prohlášení," řekne a posadí se na kraj postele. Dosud jí o něm neřekl. Nechtěl aby vyzvidala. Chtěl, aby se to dozvěděla přede všemi.
„Prohlášení?" Přikývne a na okamžik naposledy zaváhá, jestli je to dobrý nápad, ale když bude s ním, bude to snazší.
„Ano. Půjdeš se mnou? Chci tě tam mít," moc nechápe proč, ale pokud je to pro něj důležité, ráda mu vyhoví. Aspoň odsud vypadne. A to, že bude s ním je jen bonus.

„Moc ráda," vypadá, jakoby se mu ulevilo. Přikývne a odejde do šatny, ze které vyjde s košilí na ramenou. Sleduje ho, jak si zapíná knoflíky, jakoby to byl koncert. Symfonie dokonale ladících pohybů. Teprve pak se zvedne a oblékne se také.
Odvede ji dolů do jedné z návštěvních místností, kde už je připravené světlo, kamera a několik lidí. Posadí se za stůl a Browny se postaví vedle kameramana.
„Můžeme?" Zeptá se ho muž a když přikývne, rozsvítí se červené světlo. Daren se napřímí a zhluboka nadechne, než se tichem místnosti rozezní jeho zvučný hluboký hlas.

„Dámy a pánové, už je to několik týdnů, co jsem se mezi vámi objevil naposledy, za což se omlouvám a jsem si jist, že důvody většina z vás pochopí. Jak většina ví, nebo tuší, někdo se pokusil zabít mou družku," odtrhne pohled od objektivu kamery a podívá se na ni, „mou sjelevenn," dodá a na okamžik se odmlčí, než se opět obrátí zpět. „Tento pokus byl neúspěšný a jeho strůjci budou vypátráni a potrestáni. V první řadě se jedná o útok na mou osobu a nebudu to tolerovat, stejně jakoby nebyl tolerován útok na jakéhokoliv Alfu.
A druhá věc, kterou bych chtěl oznámit je něco, co jsem měl udělat už dávno. Nikdo nemá právo si hrát na boha a rozhodovat, kdo si zaslouží být vlk a kdo ne jen proto, že se narodil hluchý, němý nebo slepý. Tyhle středověké zvyky do dnešní doby nepatří a já je nebudu tolerovat ani přehlížet. Dnešním dnem počínaje je přísně zakázané jakékoliv agresivní a nepřátelské jednání vůči našemu druhu z jakéhokoliv důvodu. Pokud se dozvím, že se někde tyhle zastaralé praktiky objevily, dotyční budou přísně potrestáni."

V místnosti se na okamžik rozhostí ticho. Pak se pohne jeden z mužů a přejde vedle kameramana.
„Pane Hollende, máme ještě pár otázek, pokud dovolíte," Daren jen přikývne a muž přečte první ze svého seznamu.
Browny potichu vycouvá na chodbu a zamyšleně se plouží chodbami.

Ona i její vlčice mají nad čím přemýšlet. Jeho prohlášení ji překvapilo. Ostatně stejně, jako jeho chování od doby, kdy se probrala. Neměla ponětí, že nad něčím takovým přemýšlí a vůbec si neuvědomila, že jeho nepřítomnost a absence u jeho povinností budou mít takové následky. Najednou se cítila provinile, že mu bránila být dobrým vůdcem. Že si ho přivlastnila a měla u sebe celou tu dobu a on se nemohl věnovat ostatním.
Zamíří do zahrady, kde se posadí na lavičku a zadívá mezi stromy. Úplně se ztratí ve svých myšlenkách, že nepostřehne, že ji z povzdálí pozorují pronikavé oči.

***

Spokojeně sleduje jak sedí s nohama pod sebou v tureckém sedu. Vítr si pohrává s tmavými kadeřemi na zádech a jemně hladí tváře, které každou minutou dostávají svou původní barvu.
Očividně se jí venku líbí, což chápe. Miloval vidět ji v přírodě. Má pocit, že patří spíš tam, než do domu a do města. Nezapře svou vlčí podstatu.

Pousměje se a přestože by ji klidně hodiny pozoroval, blíží se čas večeře a je den, kdy večeří všichni společně. Bonnie se těší, až ji konečně opět uvidí, protože ji Daren dosud držel mimo, aby se mohla v klidu zotavit.
Na její námitky že by jí společnost jen prospěla, neřekl ani slovo, ale jeho pohled byl naprosto výmluvný a Bonnie se poté neodvážila už nic namítat.
Jakmile udělal první krok, okamžitě o něm věděla. Zastaví se metr za ní, jakoby jí chtěl dát prosto. Zhluboka se nadechne a teprve poté oči otevře.

„Předpokládám, že večeře je už připravená," jen se usměje. Ani několik týdnů neustálých bolestí a upoutání na lůžko ji nepřipravily o její intuici. Když neodpoví, bere to jako souhlas.
Vstane a bok po boku zamíří k jídelně. Uchopí jeho dlaň a vplete své prsty mezi jeho. Podívá se na něj a když se spokojeně pousměje, přitiskne se k němu blíž. Ani jeden nepromluví až do jídelny.

Jen co otevřou dveře, Bonnie vyskočí a málem ji povalí na zem, jak se na ni vrhne a prudce obejme.
„Tak ráda tě vidím," její nadšení je patrné a všichni ostatní se jen usmívají.
„Jsem rád, že jsi v pořádku," přidá se Kyle a obejme ji. Jen na okamžik, protože se ozve tiché zavrčení až se překvapeně otočí a setká se s rozladěným pohledem, ale neřekne nic. Otočí se zpět k jeho bratrovi a usměje se na něj.

„Já taky. Kdo jiný by ho pak rovnal do latě," všichni se zasmějí a Bonnie vypískne, když ji prudce obejme kolem pasu.
„Ještě se uvidí, kdo koho srovná," zašeptá jí do ucha, když se většina odebírá ke stolu. Povytáhne tázavě obočí a s vyzývavým pohledem se k němu otočí, aniž by své objetí přerušil.
„No, jak říkáš. Pokud si dobře pamatuji, tak po posledním kole vedu," v očích jí zajiskří a Daren se neubrání spokojenému výrazu.
„Záleží na úhlu pohledu," cvrnkne ji do nosu a nechá ji tam stát, když zamíří ke stolu, kde odsune židli a čeká, dokud se neposadí, aby ji mohl zasunout a posadit se vedle ní.

Po jídle sedí v obývacím pokoji. Browny se i přes jeho očividný nesouhlas posadila ke krbu na zem, aby ji oheň hřál na záda. Přiloží sklenku, kterou jí Kyle nalil k ústům a vzhlédne k Darenovi, sedícímu naproti ní v křesle. Zná ho moc dobře, aby poznala jak zuří a ovládá se jen kvůli svým sourozencům.
Mhouří oči a točí sklenicí tak moc, až tmavá tekutina dosahuje téměř okraje sklenice. Pomalu polkne a olízne si rty. Slyší, jak mu v hrdle nebezpečně zabublá, což ji potěší. Vůbec nevnímá o čem se ostatní baví. Natočí se víc k ohni a zadívá se do plamenů, které se téměř hypnoticky pohybují nad poleny, které pomalu a jistě stravují, dokud z nich nezbude jen popel.

„Nejsi unavená?" vyruší ji a tak zamrká a otočí se. Překvapeně se rozhlédne, když si uvědomí, že kromě nich dvou v místnosti nikdo není.
„Kde jsou ostatní?" Nemůže uvěřit tomu, že by se zamyslela na tak dlouho.
„Odešli už před čtvrt hodinou," nakloní hlavu ke straně a dopije zbytek ve své sklenici. Browny se zamračí, ale neřekne nic.
„Půjdeme nahoru?" Zeptá se jinak a když přikývne, vstane, aby jí pomohl. „Měla bys to dopít," ozve se opět, když odkládá téměř nedotčenou sklenici na stolek.
„Pročpak?" Zarazí se.
„Věř mi, budeš to potřebovat," zní tajemně a zároveň výhružně. Zaváhá, ale nakonec třemi loky vypije vše až se otřese. „Hodná," tohle slovo ji přinutí se pousmát, když ruku v ruce zamíří nahoru.

„Pokud si dobře pamatuji, něco ti dlužím, takže bychom to měli napravit," aniž by se na ni podíval se sám pro sebe spokojeně pousměje. Zmateně klopýtá a snaží se vzpomenout, co tím myslí.
Zastaví se až v pokoji, kde se na něj tázavě otočí. Zavře dveře a když se k ní otočí, napřímí se.
„Takže, sjelevenn," pronese vážným hlasem a pomalými kroky zmenšuje vzdálenost mezi nimi, „jak ses rozhodla?" Nepatrně zatřese hlavou. Obejde ji a na chvíli zmizí v šatně, než se vrátí s kravatou v ruce. Je to ta, co mu dala tehdy. Zastaví se před ní a její pohled upřený na kravatu v něm probouzí vzrušení.

„Dlužím ti svlékání a svazování. Řekni mi," odhrne vlasy na záda, když jí to konečně dojde a prudce se nadechne, „jak ses rozhodla? Jako člověk, nebo vlkodlak?" Zvedne k němu doširoka otevřené oči, ve kterých jiskří a jejich tmavě hnědá barva je snad ještě tmavší než před tím.
Ani nemusí nic říkat a pozná odpověď. Je rád, přestože nemůže popřít, že ho tím překvapila.
„Dej mi ruce," zvedne ruku a když mu do něj vloží své, které se třesou, pevně je sváže kravatou. Položí ji na přikrývky a druhý konec zauzluje k čelu postele. Je vidět, že je čím dál víc nervózní, ale ani jednou nezaprotestuje.

Prohlédne si ji, jak se s rukama nad hlavou ošije a nejistě se na něj dívá.
„Tak kdo má teď navrch?" Povytáhne obočí a polovičatě se usměje. To ji lehce uklidní. Pousměje se a pokrčí rameny.
„Nepleť si zdvořilost s výhrou," zatváří se nejistě.
„Cože?" ani on ani vlk to nechápou.
„Vy muži potřebujete mít pořád pravdu, že?" Když to ani teď nevypadá, že by mu to konečně docvaklo, protočí oči. „Každý muž potřebuje cítit, že je vůdce a že všechno řídí. Tak se musím občas obětovat a dopřát ti ten okamžik slávy."

Vztekle si odfrkne a během vteřiny se přemění. Bez jediného zaváhání z ní serve oblečení aby jí ukázal, že s ním si nikdo hrát nebude.
Když jí konečně povolí uzel na zápěstích, unaveně je nechá spadnout na postel vedle hlavy. Je jí jasné, že budou pořádně zarudlé a otlaky budou ještě několik dní patrné.
Překulí se na bok a přitiskne k mohutnému tělu. S úsměvem přejíždí po zarostlé svalnaté hrudi, mezi tím, co oba pomalu dostávají svůj dech pod kontrolu a jejich srdce neustále splašeně buší na poplach.
Teď už se nic pokazit nemůže. Nemůžu být šťastnější. Řekne své vlčici, která jen spokojeně zakňučí.

Víc se mýlit nemohla. Nemá ani ponětí, že se nad jejich hlavami už několik měsíců stahují mraky a blíží se pořádná bouře.