Daren nervózně přechází po pokoji sem a tam, mezi tím, co se Harold pokouší přijít na příčinu jejího stavu.
„Tak zatraceně co se děje?!" Nevydrží to a vyjede na něj. Harold se k němu otočí a jeho zamračená tvář nevěstí nic dobrého.
„Nechápu to. Tohle jsem ještě nikdy neviděl. Očividně není v bezvědomí, její tělo stále bojuje s něčím, co je uvnitř. Co dnes jedla a pila? Mohl ji někdo na večírku otrávit?" Zamračí se a zapřemýšlí.
„Nevím. Téměř celou dobu byla se mnou a pila to, co všichni ostatní." Harold se zamyslí.
„Musím udělat několik testů, abych aspoň věděl, čím začít," tohle se mu ani trochu nelíbí, ale věří mu. Ví co dělá. Pokud jí někdo pomůže, tak jedině on.

Vyruší je rychlé kroky a když dovnitř vpadne Bonnie a za ní i Kyle a Terenz, je mu jasné, že v tomhle domě i stěny mají uši.
„U Bohyně," vydechne Bonnie, když svou přítelkyni uvidí bledou s tváří staženou bolestí, „co se stalo?" Daren pohlédne na lékaře, který naplnil poslední zkumavku krví a s poklonou vyjde z místnosti.
„To nevím. Vypadala unaveně, ale tohle," zatřese hlavou a podívá se na ni. Hruď se mu svírá, když ví, že trpí a nemůže udělat nic, aby jí pomohl.
„Uvidíš že Harold na to přijde. Je přeci nejlepší lékař v zemi," řekne Kyle nahlas to, čím se celou dobu uklidňuje. Povzdechne si a přejde k posteli, kde se posadí vedle bezvládného těla a opatrně uchopí ležící dlaň do svých.

„Kdybys cokoliv potřeboval, víš, že se na nám můžeš obrátit. Jsme tady pro tebe," ozve se Terenz. Pootočí se k němu.
„Budu potřebovat, abys -" jeho hlas je úplně jiný. Jakoby ztratil jakoukoliv naději.
„Tě zastoupil. To je mi jasné. S tím si nedělej starosti," dokončí za něj a jen přikývne.
Bonnie svého druha pohladí po paži a i beze slov pochopí, že by měli odejít. Nechají ho samotného se svým zoufalstvím a naprostou bezmocí.
Na takové pocity ani situace není zvyklý. Je to něco, co dosud nezažil a ani v nejmenším se mu to nelíbí. Vždy dostal co chtěl a najednou mohl jen bezmocně přihlížet, jak trpí někdo, koho nesmírně miluje a sám sobě si přísahal, že ji ochrání. A on zklamal.

Uběhne několik dlouhých hodin, kdy sedí vedle ní, drží ji za ruku a snaží se nepodlehnout zoufalství, ale je to čím dál těžší.
Ví, že ho slyší a musí vědět, že udělá cokoliv, aby tahle noční můra skončila. Pokud podlehne beznaději, jak by pak mohla ona bojovat, když on sám to vzdá?
„Jsem tady, sjelevenn," zašeptá a políbí na hřbet dlaně, „bude to dobré, uvidíš," hlas se mu zlomí a do očí mu vhrknou slzy, když spatří jak jí po tváři přeletí stín bolesti.
„Všechno se zase spraví a ty mě budeš moct dál provokovat. Zase budeme popichovat jeden druhého, milovat se a třeba," polkne při té představě, „třeba budu mít štěstí a změníš svůj názor na děti. Byla bys tak skvělá matka, sjelevenn. Tolik bych si přál tě vidět s bříškem," Promne si oči, aby z nich vyhnal slzy. Když se na ni podívá a všimne si slzy, která stéká z koutku zavřeného oka, jen ho to utvrdí v tom, že ho opravdu slyší.
„Neopustím tě. Nikdy. Zvládneme to spolu."

Dny ubíhají a Harold zkouší všechno možné. Od rána do večera je buď v pracovně a studuje, pročítá lékařské záznamy a knihy, nebo je u ní.
Jejich ložnice teď vypadá jako nemocniční pokoj. U postele je stojan s infuzí a dostává i sedativa, aby zmírnili bolest, jenže neví, jestli to působí.
Daren se od ní nehne ani na krok. V noci nemůže spát. Jakoby se bál, že když zavře oči, zmizí a nebo to vzdá. Celé dny mu splývají a má pocit, že přichází o rozum. Jak dlouho, může něco takového vydržet?

***

„Mohu, pane?" Vejde Harold a postaví se vedle postele s rukama za zády. Zachmuřeně se zadívá na monitory a pak na svou pacientku.
„Chci požádat o svolení opustit svou pozici lékaře," řekne nakonec a otočí se přímo k Darenovi. Ten na něj nevěřícně vytřeští oči.
„Cože? Proč?" Harold svěsí ramena a povzdechne si.
„Zklamal jsem vás i vaši družku. Nezasloužím si déle být vaším osobním lékařem. Hodlám skončit úplně. Chtěl jsem životy zachraňovat, ne je udržovat."
Daren se nadechne a rázně zatřese hlavou.
„Zamítá se. Pokud ji někdo dokáže uzdravit, tak jedině vy. Vím, že jsem občas dost nepříjemný a omlouvám se za to. Jste jediný, komu věřím." Harold očividně nesouhlasí, ale omluva ho překvapila. I přes jeho povahu a pověst ho měl rád. Byl upřímný a spravedlivý.

V kapse mu zazvoní telefon. Pomalu ho vytáhne a chvíli zírá na displej.
„To by znamenalo," brblá si sám pro sebe. Pak se bez jediného slova vyřítí z pokoje. Nemá ponětí, co si o jeho chování myslet. Jen o pár minut později vpadne zpět do pokoje. V ruce drží malou lahvičku a na okamžik zaváhá. Pak ji otevře a jednu jedinou kapku upustí do jejich úst.
Okamžik se nic neděje, až si myslí, že to nemá žádný účinek, ale pak se monitory rozpípají a její tělo se začne křečovitě třást.
„Co je s ní?" Daren vyskočí a posadí se vedle ní. Je naprosto zděšený jejím stavem.
„Harolde! Co se to děje!" Harold jen nevěřícně zírá a nemůže uvěřit tomu, co se před ním děje.

Nakonec se zmítající tělo uklidní.
„Harolde!" Znovu ho vyzve k vysvětlení.
„Jeden známý ze zahraničí vznesl návrh, jestli by se nemohlo jednat o jeden ze vzácných jedů, které jsou v naší zemi zakázané a vůbec se zde nevyskytují. Tahle látka na jed reaguje. Dá se tak bezpečně identifikovat."
„Jaký je to jed?" Darenovi se jeho výraz ani trochu nelíbí. Harold se odmlčí a přestože by měl mít radost, že pravděpodobně našel důvod, nedokáže se zbavit divného pocitu.
„Říká se mu mors reptile. Plíživá smrt."

Daren na něj nevěřícně zírá. Už jen ten název v něm vyvolával strach, což se mu ani trochu nelíbí a Haroldův výraz napovídá, že ještě nemají vyhráno.
„Dobře," řekne pomalu a podívá se na Browny, která se stále občas zatřese a je poznat, že jen ta jediná kapka ji přivedla téměř na pokraj smrti, „jak se dá vyléčit?" Modlí se k Bohyni, aby to vůbec šlo.
Harold si povzdechne a posadí se do křesla. Přejede po unavené a ustarané tváři dlaní a neodváží se mu podívat do očí.

„Mors replite vynalezl lékař před několika sty lety v Itálii. Byl to poměrně velký blázen a někteří ho považovali za nebezpečného, což se nakonec i potvrdilo. Měl utkvělou představu, že se ho někdo pokouší zabít a tak vymyslel jed, který účinkuje jak po požití, tak po pouhém kontaktu s ním. Zároveň se ale chtěl ujistit, že pozná, pokud se bude jednat o jeho výtvor, takže musel mít specifické účinky a působit až po delší době, aby na něj nepadlo podezření.
Jeho oběti trpěly celý týden v nepředstavitelných bolestech bez možnosti jakkoliv komunikovat a uniknout. Celou dobu věděli, že na konci utrpení je jen smrt." Moc dobře ví, že ho Browny slyší a kdyby měl lepší zprávy, rád by jí je řekl, ale neměl.

„A protilék?" slova mu téměř váznou v krku. Když k němu zvedne lítostivý pohled a zatřese hlavou, naprosto ho tím zničí.
„Nikdy se nikomu nepovedlo ho vyrobit. Málokdo přežil. Údajně to bylo tím, že podaná dávka nebyla dostatečně velká, ale to jsou jen domněnky. Jed byl ve většině zemích přísně zakázán pod trestem smrti, takže když se nesmí vyrábět, nemá se ani jak hledat protilátka." Daren se zamračí.
„Takže co? To mám jenom přihlížet, jak mi umírá před očima?!" Vyjede na něj naštvaně a vstane. Harold svěsí ramena a zatřese hlavou.
„Moc mě to mrzí." Vydechne bezmocně.
„Mrzí?!" Vyštěkne na něj a vyběhne z pokoje. Musí vypadnout. Musí to rozdýchat, protože jinak by mohl říct, nebo udělat něco, čeho by později litovala.

Vejde do posilovny a se zoufalým výkřikem udeří do boxovacího pytle. Snaží se potlačit nával vzteku, ale je ho tolik, že to nedokáže a nakonec se rozpláče. Po několika dalších úderech holými pěstmi do surové kůže to vzdá. Sveze se k zemi a schová tvář do dlaní.
Jak se mu tohle mohlo stát? Co tak strašného udělal, že ho osud tak trestá?! Proč netrestá jeho? Proč ji? Ona nemůže za jeho hříchy.

Když se vybije a alespoň částečně uklidní, vrátí se zpět do pokoje. Vejde dovnitř a ihned pohledem zalétne k posteli. S dlouhým výdechem zavře dveře a přejde k posteli. Svlékne si triko a v kalhotách si lehne vedle ní. Opatrně si ji přivine do náruče a zhluboka se nadechne její vůně.
„Omlouvám se. Už jsem tady," zašeptá a pohladí ji po tváři, „slibuju, že se od tebe nehnu. Nejsi sama, sjelevenn. Prosím, bojuj," hlas se mu zlomí. Polkne a zachvěje se. „Nenechávej mě tady samotného. Bez tebe to..." znovu mu do očí vhrknou slzy.

***

V hlavě má takový zmatek. Jedna její část ho prosí, aby ji nepouštěl a druhá bolestně křičí, ať ji nechá být. Každý dotek je jako by ji pálil zaživa. Jakoby jeho tělo představovalo miliardu ostrých jehel nemilosrdně bodající a způsobujících nesnesitelnou bolest.
Když Harold řekl, že protijed neexistuje, chtěla křičet, někoho udeřit, s něčím praštit. Jeho odchod byl náhlý a ona zpanikařila. Má pocit, že za tu dobu, co byl pryč uběhly celé roky. Ale teď, když je u ní se všechno spravilo.

Její mysl se zklidnila a jeho přítomnost sebou přinesla smíření. Působí tak vyrovnaně, jakoby to oznámení, že musí jen čekat, s ním naprosto nehnulo. Nedokázal poznat, co si myslí, nebo cítí, protože jejich spojení se úplně přerušilo. Měla jen své uši a kromě toho nic.
Časem se jí sluch tak zlepšil, že už několik desítek metrů od domu slyšela kroky a některé lidi se naučila podle chůze rozpoznávat. Potřebovala nějak odvrátit pozornost od ustavičného mučení, které se nezlepšilo, ale ani nehoršilo, takže neměla ponětí, co si o tom myslet. Jediné, co ji drželo při smyslech bylo vědomí, že je tady s ní.

Občas, když v noci usnul, mluvil ze spaní. Většinou to jen nesrozumitelné mumlání. Občas zaslechla své jméno, nebo si to alespoň chtěla myslet a občas se s trhnutím probudil až se lekla. Pak už nikdy znovu neusnul a spal čím dál méně. Dlouhé hodiny strávil tím, že jí vyprávěl své představy o budoucnosti, předčítal jí rozečtenou knihu, nebo u ní prostě jen seděl.
Přestože viděla jen černočernou tmu, poznala na jeho hlase jak je unavený a postupně to vzdává, přestože by to určitě nepřiznal.

***

Daren se zvedne a zamíří do koupelny, aby si dal rychlou sprchu. Dveře nechá pootevřené a pustí horkou vodu. Chvíli pod ní jen nehnutě stojí a nechává ji stékat po zničené tváři. Mezi šuměním vody poslouchá pravidelné pípání přístrojů, které ho mučí i ve spaní a ne jednou bojoval s nutkáním je vyhodit z okna.
Jakoby se celý jeho svět scvrkl na jediný monitor, který rozhodoval o jeho budoucnosti. Bylo to směšné.

Z myšlenek ho vytrhne jeho vlk. Pravidelné pípání zmizelo a místo něj se pokojem nese protivný pisklavý tón oznamující, že je něco špatně. Ani nezastaví vodu a málem uklouzne na podlaze, když vpadne do pokoje a okamžitě se otočí k posteli, vedle které jako zběsilé blikají monitory a zvuk je ještě hlasitější a drásá mu nervy.