Daren nervózně přešlapuje v hale. Přijel jen tak tak. Kyle mu připravil v pracovně oblek, aby se nemusel zdržovat a spěšně se podívá na hodinky.
Pokud nechceme přijít pozdě a mít aspoň nějakou rezervu, musíme vyjet. Stěžuje si vlk, který stejně jako on nesnáší zpoždění a chození na poslední chvíli.
Já vím. Podívá se ven a když uvidí padající sníh, vezme do ruky deštník. Dám jí ještě dvě minuty, pak pro ni zajdu.

Když se nad schody ozve tichý zvuk bot, vzhlédne. Browny se chytne zábradlí a pomalu schází. Přestože má na sobě kabát, při pohledu na ni mu srdce vynechá úder. I kdyby na sobě měla pytel od brambor, byla by ta nejkrásnější žena, jakou kdy viděl, jenže ten na sobě rozhodně neměla.

Šaty sice viděl jen pod koleny, kde je nezakrývala teplá látka kabátu, ale i tak vypadala nádherně. Vlasy se leskly v pravidelných vlnách, jak splývaly na jedné straně na záda, na druhé byly nad uchem sepnuté nádhernou sponou, která se temně modře leskla. Oči, které ho vždy dokázaly uhranout měla nalíčené tak, že ještě více vynikly a rty se leskly, jakoby na sebe chtěly strhnout veškerou pozornost.

Zastaví se pod schody a oddechne si, že se v těch botech nezabila. Vzhlédne a když se střetne s naprosto fascinovaným pohledem, usměje se.
„Omlouvám se za zpoždění," přehodí několik loken, které jí padají do očí na záda. Jeho výraz, když párkrát zamrká, aby se přiměl vzpamatovat, ji potěší
„V pořádku, ale jestli to chceme stihnout, musíme vyrazit," přikývne a přejde k němu.
„Něco pro tebe mám," nadzvedne obočí a když mu ukáže kravatu, jeden koutek se nadzvedne v polovičatém úsměvu.
„Myslela jsi na mě?" zhluboka se nadechne, když zvedne ruce a on se mírně nakloní, aby mu ji mohla uvázat.
Pokrčí rameny a věnuje se vázání uzlu podle instrukcí Bonnie, přestože si je jeho pohledu moc dobře vědoma.

„Dnes moc ne. Bonnie se rozhodla strávit celé odpoledne v našem pokoji a udělat ze mě tohle." Utáhne uzel a upraví mu ji pod sako. „Tak. Můžeme?" Teprve teď k němu vzhlédne a vykouzlí ten nejkrásnější úsměv co svede bez toho, aniž by vybuchla smíchy nad jeho zamračeným obličejem. Neodpoví, jen zabručí a otevře dveře.
Tak, to bychom měli. Vlčice se spokojeně usadí. Pod kotlem zatopeno a můžeme to rozjet.

Darenova nálada se ani trochu nezlepšila a už hodnou dobu mlčí a zírá z okna.
„Bonnie říkala, že tam bude i Karrigan," prolomí nakonec ticho jako první Browny, aby ho přinutila komunikovat, protože jinak by byl určitě schopný mlčet celou cestu.
„Ano. Akce je určena výhradně pro náš druh, ale potřebuji vycházet i s některými lidmi, bez jejichž podpory by to bylo daleko složitější. Proč?" Při posledním slově se na ni otočí a přimhouří oči. Pokrčí rameny a zadívá se z okna.

„Měla jsem tu čest sice jen jednou, ale stačilo mi to. Jestli se bude opět snažit chvástat svými penězi, asi se půjdu rovnou oběsit," slyší jak se tiše zasměje a tak se na něj otočí. „Čemu se směješ?"
„Je vidět, že ho neznáš. Protože on se svým majetkem chlubí v jednom kuse," neubrání se a pousměje se na něj. Opře se do sedadla a položí svou ruku na jeho. Daren se chvíli na ně dívá, než svou dlaň otočí a proplete své prsty s jejími.

„Takže ani trochu?" zeptá se po chvíli. Vůbec nechápe, o čem to mluví.
„Cože?" Zatřese hlavou. Chvíli se mračí na ruce, než k ní vzhlédne.
„Nechyběl jsem ti ani trochu?" chvíli se snaží ovládnout, ale nakonec jí jeho ublížený výraz přinutí se pousmát. Pohladí ho po rameni a opře o něj svou hlavu. Slyší, jak mu srdce zrychlí a tak se k němu přitiskne.

Jistě že chyběl. Každou minutu celých dvou dní. V noci spala raději ve vlčí podobě u okna, protože jí postel připadala děsivě velká a prázdná. Pokaždé, když si na něj vzpomněla jí tělem projel ten nádherný pocit vzrušení a srdce na okamžik zrychlilo. Je nesmírně šťastná, že je zpět a jakmile ho uviděla pod schody, měla co dělat, aby se k němu nerozběhla a nevrhla kolem krku jako malé dítě.

Ne. Musela se udržet, protože potom by její plán ztroskotal. Už tím, že ho doma rozhodila svým hraným nezájmem byl začátek pro to, co mělo přijít. Celý týden sbírala odvahu, aby v těch šatech vyšla z pokoje a tvářila se sebevědomě, protože mu hodlala vyhovět.
Chtěl, aby ho překvapila? Má to mít. Vrátí se zpět k jejich začátkům, kdy se popichovali a hodlá si to užít. Tohle je její dnešní úkol a cíl.

Zastaví před budovou a tak se narovná a podívá z okna. Polkne, když jí teprve teď dojde, kolik lidí tam bude. Na okamžik ucítí paniku, ale okamžitě ji zažene. Daren vystoupí, obejde auto a otevře dveře. Přijme nabízenou pomoc a zavěsí se do něj. Aniž by si to uvědomovala, tiskne ho tak pevně, až se jí ruka třese, což ho lehce zklidní a potěší. Ta její nezávislá povaha dráždila jeho mužskou ochranitelskou stránku a nutila ho jednat tak, aby ji přiměl přiznat, že ho potřebuje.

Pomalu vyjdou po schodech, kde pozdraví pár lidí kolem, ale nezastaví. Browny se snaží usmívat a nedat na sobě nic znát. Vejdou do ohromné haly plné dobře naladěných hostů. Pustí ji, aby potřásl rukou někomu, kdo se z nenadání objeví a ji vyruší muž, který jí nabízí svléknutí kabátu.
Je to tady. Vlčice natěšeně vrtí ocasem a přešlapuje. Usměje se na něj a rozepne všechny knoflíky. Stáhne ho z ramen a podá mu jej.

Uchopí neposedný pramen vlasů a odhrne ho z očí, když k němu vzhlíží v okamžiku, kdy se otáčí od muže, aby ji zkontroloval.
Úsměv na jeho tváři zmrzne a vystřídá ho něco, v co doufala od doby, kdy vyslovil přání, aby ho překvapila a kdy ty šaty poprvé uviděla.

Zkamení. Jeho pohled neskutečně pomalu klouže po jejím těle a když se jí podívá do očí, je v nich překvapení, ale to v okamžiku zmizí a jeho oči se změní na vlčí, ve kterých planou temné ohně. Z hrdla se mu vydere téměř neslyšitelné zavrčení.
A už se dusí.
Daren zavře oči a pomalu se zhluboka nadechne a vydechne. Když je znovu otevře, jsou opět lidské a přestože se snaží tvářit nad věcí, nejde mu to a také nedokáže ovládnout své tělo. Srdce mu splašeně bije, zatíná čelisti a v očích mu jiskří.

„V pořádku?" Přistoupí k němu a položí dlaně na hruď. Jen si odfrkne a sjede pohledem k místu, kde se ho dotýká hrudníkem a látka jen tak tak zakrývá ňadra. Jak se na něj přitiskla, napjal se a na okamžik neví co dělat, protože se bojí, že by ve svém nynějším stavu mohl ztratit sebekontrolu.
Přimhouří oči a zadívá se jí do očí, kde se mihne pobavení a uspokojení.
„Bavíš se?" Nadzvedne jedno obočí a jakmile se jeden koutek na okamžik zvlní v úsměvu, okamžitě mu to dojde.
„To se teprve uvidí," usměje se na něj a postaví se vedle v okamžiku, kdy k nim dorazí Bonnie s Terenzem a Kyle s Caroline.

„Tady jste, no konečně," Bonnie se na ni spokojeně podívá a když jí úsměv oplatí, jako by tím řekla, že mise byla úspěšná. „Za okamžik budou začínat."
Kyle si ji prohlédne a když se na něj podívá, nepatrně nadzvedne obočí.
Sluší ti to. Snažíš se ho zabít? Nebo jen přimět, aby všem kolem ukázal, jak šílený je? Zeptá se jí, aby to nikdo jiný neslyšel.
Díky. Rozhodně se ho nesnažím zabít. Jen mu plním přání. Chtěl být překvapený. Kyle musí vynaložit hodně sebeovládání aby se nezasmál nahlas a tak si přikryje ústa a odkašle si.

Aby z toho překvapení nedostal infarkt. Chápu, že si spolu hrajete a je mi to jedno. Vlastně jsem rád. Je vidět, že je šťastný, ale buď opatrná. Nechápavě se na něj zamračí.
Jak to myslíš?
Že jsme mezi svými neznamená, že tady nic nehrozí. Jsou tací, kteří čekají na jediný přešlap, na sebemenší zaváhání, aby mohli jeho post zpochybnit a zlynčovat ho. Zamračí se ještě víc a polkne.

Ona i její vlčice najednou znejistí. Dělá dobře? Vůbec ji nenapadlo, že by se mohlo něco stát, nebo že by jim něco hrozilo. Nechce mu ublížit. Nikdy to nechtěla. Teprve teď jí dochází, že se rozběhla na tenký led a až příliš pozdě si uvědomila nebezpečí, které hrozí. Její nálada najednou padne téměř pod bod mrazu.
„Zlato?" Probere ji dotek na bedrech. Prudce se nadechne a pootočí na něj hlavu. Je tak mimo, že si vůbec nevšimla, že se pořád mračí. „Jsi v pořádku?"
Zamrká a na vteřinu se podívá na Kyla. Daren pohlédne stejným směrem a zamračí se na svého bratra, který dělá, jakoby se ho to vůbec netýkalo.

„Musíme jít. Uvidíme se později," pronese ke svým sourozencům. Bonnie na ni spiklenecky mrkne. Trochu se pousměje, ale pořád myslí na to, co řekl Kyle. Jak se teď má uvolnit?
Daren ji obejme kolem pasu a ona ho následuje do obrovského sálu. S pootevřenými ústy vzhlédne k vysokému stropu, u kterého svítí snad dvacet obrovských křišťálových lustrů.
„Líbí?" zeptá se s úsměvem, když vidí, jak je celým prostorem unesená. Přejede jí dlaní ke krku a zpět až na zadeček, který jemně pohladí. Pootočí hlavu a podívá se na něj. Usmívá se.

Nakloní se k ní tak blízko, až cítí jeho horký dech na tváři. Přimhouří oči a nedokáže odhadnout na co myslí.
V podstatě je jedno co říkáš, nebo tvrdíš. Nadzvedne jeden koutek a přitiskne ji k sobě. Tvé tělo nelže, sjelevenn. Povytáhne obočí a zatřese hlavou.
Nemám ponětí, o čem to mluvíš. Daren se spokojeně usměje.
Jak si přeješ. Chceš válku? Máš ji mít.
Já? Překvapeně se na něj podívá. Já nejsem ten, kdo –

„Všechny Vás zde srdečně vítáme," ozve se do mikrofonu uvaděč a všechny pohledy se upřou k pódiu a ruch utichne. „Hned na začátek bychom si odbyli formality, abychom se mohli nerušeně bavit a proto bych rád pozval sem k sobě toho, komu vděčíme za to, že zde můžeme dnes všichni společně být a kdo na nás už rok dohlíží a stará se o naše bezpečí. Dámy a pánové, vlci a vlčice, Daren Damon Hollend," ozve se potlesk a Daren se i s ní pohne dopředu.
Počkej, kam mě to vedeš? Začíná panikařit, když ostatní o krok ustoupí aby mohli projít a měří si je u toho pohledem.
Kam bys asi tak řekla, že jdeme. Nahoru. Její zděšení si očividně užívá.
Já rozhodně ne. Protestuje.
Ty tedy rozhodně ano. Proto jsi dnes tady. Sice je to primárně kvůli výročí, ale také kvůli tobě. Téměř ji vleče ke schodům a potom přímo nahoru.
Jak jako kvůli mně? Daren se usmívá a volnou rukou zamává do davu.
Někteří přišli jen kvůli tomu, aby se přesvědčili, že doopravdy existuješ a nejsou to jen báchorky. Na víc už nezbude čas, protože si od uvaděče převezme mikrofon.

Rozhlédne se po místnosti a nasucho polkne. Vůbec nedokáže vnímat, co Daren říká. Myslí jen na to, jak se odsud co nejrychleji dostat. Těká pohledem po tvářích pod sebou a nemůže se zbavit pocitu, že oči, které si ji prohlíží se snaží najít cokoliv falešného. Cokoliv, co by jim dovolilo se jich obou zbavit.
Ani v jednom pohledu neviděla nic upřímného a milého. Zděšeně stiskne svou ruku ještě pevněji a vůbec si neuvědomuje, jak má dlaň zpocenou a křečovitě svírá jeho košili.

Nakonec to utrpení skončí a jak je v křeči, ani by se nepohnula, kdyby jí nedržel kolem pasu a nepohnul se s ní. Teprve když sejdou dolů a zmizí většině z pohledu se zhluboka nadechne.
Tak tohle jsi vážně nemusel. Zavrčí na něj v duchu.
Co přesně? Oni musí vědět, že se nic nezměnilo a že ty zvěsti, co se už měsíce nesou jsou pravdivé. Nemůžu si dovolit žádné pochyby. Chápe to, ale i tak je naštvaná. Aspoň jí to mohl říct dopředu, aby nebyla tak zaskočená a ještě víc ji vytáčí, že si to očividně užívá.

Nasupeně se na sebe dívají. Už se chystá mu vpálit něco o jeho aroganci, když se za jejími zády ozve povědomý hlas, který doufala, že už nikdy neuslyšíš.
„Pane Hollende, jsem rád, že jsem vás odchytl," zavře oči a zhluboka se nadechne.
Ještě jsme spolu neskončili. Zavrčí na něj. Nasadí úsměv a otočí se.
To doufám. Ozve se odhodlaně. A mimochodem, ještě budeme tančit.