Bonnie, Kyle i Terenz se následující dny neskutečně bavili, ale zároveň byli vděční, že to mezi Darenem a Browny konečně začíná vypadat na mír, i když občas se objevilo něco, co připomnělo jejich začátky.

Sedí po obědě v křesle a dopíjí kávu. Dnes chutnala jinak. Nevěděl, co do ní Merry přidala, ale byla vážně dobrá. Vzhlédne, když se otevřou dveře a dovnitř vejde Browny s hrnkem v rukou. Její výraz, když se střetnou pohledy prozrazuje, že nečekala, že zde někdo bude, ale nakonec zamíří k němu.
„Ahoj, nevěděla jsem, že jsi tady," chce se posadit do druhého křesla, ale když si Daren významně odkašle, převrátí oči v sloup a posadí se mu na klín.
Nechápe, proč na tom pokaždé trvá. Ne, že by to nebylo příjemné, ale vždycky se cítí zvláštně. Obzvlášť, když se přestane soustředit na všechno kolem a vnímá jen jeho ruku, kterou obtočí kolem jejího boku a postupně narůstající tlak zespodu. Pokaždé ji to nutí se ošít, jenže tím to vždy ještě zhorší. Cítí jak se celý napne a prsty na jejím boku se zaryjí do kůže.

„Odpadla mi jedna schůzka, tak jsem se stavil na jídlo a chtěl jsem za tebou zajít, ale byla jsi rychlejší." Upije ze svého šálku a teprve pak se na něj podívá.
„Asi jíš moc dlouho."
„Vážně? Kdybys věděla, jak dlouho mi to bude trvat, přišla bys dřív?" nadzvedne obočí a pobaveně si ji prohlíží, protože už zase začíná rudnout. Pokrčí rameny a zatváří se nerozhodně.
„Možná." Neubrání se úsměvu. Tohle jejich pošťuchování ho baví víc, než dohadování a bitvy. Políbí ji na rameno.

Dovnitř vejde Merry a oba se na ni otočí. Sklidí ze stolu a pak se vrátí pro jeho šálek od kávy.
„Díky Merry, dnes byla obzvlášť dobrá," usměje se na ni.
„Díky, ale to byste měl poděkovat tady paní. To ona ji dnes připravovala," s těmi slovy odejde a on ji se zamračeným pohledem vyprovází až ke dveřím. Teprve když se za ní zavřou, otočí pohled k Browny, která se očividně baví, jenže jeho podrážděný pohled a zavrčení ji přiměje zvážnět.
„Co je?" zeptá se, když je to ticho už nesnesitelné. Znovu zavrčí a teprve pak jakoby se probral, nebo usměrnil své emoce.
„Nechci, abys dělala jakoukoliv práci." Teď se zamračí ona a vstane. Tohle nemůže myslet vážně.
„A to jako proč?" oběma je jasné, že ten druhý nehodlá ustoupit. Založí si ruce na prsou a opět v ní začíná kypět vztek a vzdor, který už dlouho spal.

„Protože jsi má družka a na tohle máme lidi. Nechci, abys dělala takové podřadné práce," vrčí a pomalu vstane, aby byl ve stejné úrovni jako ona a pochopila, že tohle myslí vážně.
„Podřadné práce? Jako vážně? A kde bys byl, kdyby tady nebyla Merry nebo Karlos a spousta dalších?! Bez nich by sis musel ty ‚podřadné práce' dělat sám!" Stojí proti sobě jako dva kohouti. Jen s tím rozdílem, že na sebe vrčí a štěkají.
„Nehodlám o tom diskutovat. Řekl jsem, že to dělat nebudeš a tak to bude," přimhouří oči, ale ona se ho vůbec nebojí.
„Nebo co?" pronese naprosto klidným hlasem. Udělá k ní dva kroky a ještě jednou výhružně zavrčí, mezi tím, co se jeho oči změní na vlčí.
„Nebo se přestanu ovládat a pak teprve poznáš, jaký doopravdy jsem," hlas má drsný a podbarvený potlačovanými pocity.

Snaží se přijít na to, jak to myslel. Měla to být výhrůžka? Protože se nedokáže zbavit pocitu, že to mělo nějaký jiný význam. Z přemýšlení ji vytrhne rychlý pohyb, když se téměř nepostřehnutelně pohne jejím směrem a ji vezme sebou. Přitlačí ji ke stěně tak prudce až jí z hrdla unikne tlumený sten a přitiskne svá ústa na její.
Nedokáže tomu zabránit a ani nechce. Jakmile si jeho jazyk vydobyde přístup do úst, tlumeně mu do nich zasténá a přidrží se jeho paží, protože se její kolena bezmocně roztřesou. Ani si neuvědomuje, že ho k sobě křečovitě tiskne, jakmile se nechá pohltit nečekaným spalujícím okamžikem.

Cítí jeho horké, napjaté tělo tisknoucí se na ni a jeho ústa pomalu putují po kůži na krku. Zvrátí hlavu a trhaně oddechuje, jak jí tělem proudí ten zvláštní pocit, který má jen s ním. Cítí jak každý kousek těla, každá buňka prahne po tom, aby se jí dotkl. Vnitřnosti se stahují a dech vázne v krku.
Proplete své prsty v jeho vlasech a přivře oči, když se svou spodní částí těla na ni natiskne až jí bolestně zavrčí do kůže.

Pak se z ničeho nic odtáhne a pootočí hlavu. Pozná, že ho někdo vyrušil po vlčí frekvenci. Podrážděně si odfrkne a jakoby se probral a opět se ovládl. Poodstoupí od ní až málem nespokojeně zakňučí ona i vlčice. V ten moment by mu dovolila všechno.
„Omlouvám se," zachraptí polohlasně, „neovládl jsem se. Musím jít, objevily se nějaké komplikace," odhrne vlasy z tváře a prohlédne si ji.
Růžové tváře, oči zastřené vzrušením a rudé napuchlé rty od jeho polibků mu na tváři vykouzlí úsměv. Pak si na krku všimne místa, kde ji kousl a přejede po něm palcem. Byl si jist, že až ji večer uvidí, bude se to místo vyjímat tmavou barvou a všichni tak budou vědět, co se stalo.
Překvapivě mu to nevadí. Spíš naopak. Těší ho, že každý bude na první pohled vědět, že je jeho. Alespoň prozatím, než místo opět vybledne.

„Dobře," hlas se jí třese, jak se snaží ovládnout. „Budu čekat. Buď opatrný," přejede třesoucími se prsty po zarostlé tváři. Přivře oči a na okamžik ji položí do drobné dlaně.
„Užij si odpoledne," políbí ji do vlasů a rychle odejde.
Dívá se za ním a teprve když je sama zjistí, že se mračí.
Jak mohl jenom tak odejít?! Co si o sobě myslí? Vlčice je pohoršená, ale ona si moc dobře všimla, že přestože se to snažil zakrýt, něco ho trápí. Něco se děje.
Ví co dělá. Kdyby ho někdo nevyrušil, ještě by zde zůstal. Jen doufám, že to není nic vážného.

***

Jak předpokládal, podlitina se na jejím krku vyjímala a byla vidět na metry. Stojí nad postelí a s úsměvem si ji z výšky prohlíží, jak spí na kraji postele s přikrývkou zmuchlanou mezi rukama a nohama.
Měli jsme přijít dřív. Odfrkne si vlk.
Já vím. Jenže jsou věci, které nepočkají. Ona nikam nepůjde. Unaveně shodí oblečení a opatrně, aby ji neprobudil, si lehne na druhou stranu postele. Založí si ruce za hlavu a zadívá na tmavý strop.
Vážně? Jak dlouho si myslíš, že bude trvat, než si začne myslet, že je pro nás na prvním místě práce a ne ona? Zamračí se. Něco na tom bude, ale on musí pracovat a řešit všechny problémy. Terenz sice dělá spoustu věcí, ale nemůže na něj hodit úplně všechno.

Pootočí hlavu, když se Browny pohne. Otočí se k němu, obejme ho kolem hrudi a spokojeně vydechne, mezi tím, co přes něj přehodí i jednu nohu. Neubrání se úsměvu a sevře ji v náručí. Spokojeně se zavrtí a když zaboří nos do hnědých vlasů, něco zamrmlá a přitiskne se k němu ještě víc.
Musíme ji nějak přesvědčit, aby si to s těmi dětmi rozmyslela. Připomene mu část jejich rozhovoru, na který stále nenašel žádný plán.
Tohle bude oříšek. Je tvrdohlavá a nějaké přemlouvání nemá význam. Musí na to přijít sama. Opatrně odhrne pramen vlasů a zadívá se do spící tváře.

Dovedeš si ji představit jako matku? Jen z toho pomyšlení ho bodne u srdce.
Jistě. Bude skvělá. Sice naše děti lituju, protože s ní nebude možné smlouvat, ale od toho jsme tady my. Byl překvapený, že vlk o tom už přemýšlel. On na to zatím neměl moc času. Čím víc se tou představou zaobíral a představoval si to, tím víc se na to období těšil. Věděl, že nebude jako jeho otec. Nebude své děti držet doma a cpát jim do hlavy zákony a mít jejich život nalinkovaný dřív, než se narodí. Ne. Budou se moct rozhodovat sami.

Jenže jak ji přinutit, aby změnila názor? Zamračí se, jak mu to v hlavě šrotuje.
Možná by nebylo špatné k tomu tak trochu zneužít Caroline a malého Darena. A Bonnie určitě ráda pomůže. Hned ráno to s nimi musím domluvit. Vlk se spokojeně uvelebí k večernímu spánku. Naposled se na ni podívá a pohladí po tváři.
„Dobrou noc, sjelevenn."

***

Hned ráno řekl Bonnie i Caroline, že s nimi po snídani chce mluvit v pracovně. Než se Browny probudila, už byl po sprše na cestě z kuchyně do pokoje.
„Dobré ráno," usměje se na ni, jen co vejde do pokoje. Sedí na posteli a protahuje se.
„Dobré. Kdy jsi přišel?" Položí před ni tác a políbí do vlasů, než se posadí na druhou polovinu.
„Pozdě. Promiň. Ale jako omluvu jsem přinesl snídani do postele." Podívá se na něj a když se pokusí napodobit štěněčí oči, vybuchne smíchy.
„Pro tentokrát ti to projde," vezme dva šálky a jeden mu podá, „pod jednou podmínkou," zarazí se a neví, co čekat. „Tohle mi pomůžeš sníst." S úlevou vydechne až se tomu musí usmát.
„Dobře, to by šlo."

Snídaně do postele byl záměr, protože mezi tím, co on šel vrátit nádobí do kuchyně, ona šla do sprchy a tak měl dost času se sejít s Bonnie i Caroline a vše domluvit. Když scházela dolů, každý už se nacházel někde jinde.
„Dnes nestihnu oběd, ale slibuju, že přijdu brzy," nečekaně ji obejme kolem pasu a políbí na krk, těsně vedle jeho značky. Postřehl jak strnula a při polibku se opět zachvěla.
„Dobře," vysouká ze sebe přiškrceně. Úmyslně prsty sjede po nahé paži od ramene až k lokti a její dech se nekontrolovatelně zrychlí. Usměje se a otočí k odchodu. Ještě na chodbě slyší, jak stále splašeně bije, což mu na tváři ještě na dlouhou dobu vykouzlí spokojený úsměv.

***

Večeřet měli opět všichni spolu, jen tentokrát se Caroline omluvila, že nemá hlídání a musí sebou vzít i malého Darena. Browny to nevadilo. Děti s ní nic nedělaly a malý byl hodné dítě, které plakalo jen výjimečně.
Jako obvykle se čekalo na Darena. Zase. A tak si zatím sedli do křesel a nalili sklenku. Terenz měl přijít až s Darenem a tak jediné pánské osazenstvo tvořil Kyle a malý Daren, kolem kterého se točila jak Caroline tak Bonnie. Kyle vypadal dost unaveně a tak se ode všech držel dál.
Bonnie se nadšeně nabídla, že půjde malému připravit jídlo. Browny vstala a přešla k velkému francouzskému oknu, kde se zadívala do zahrady, kterou pomalu pohlcovala tma noci.

Trhne sebou, když se rozrazí dveře a dovnitř vpadne vyděšená Bonnie.
„Caroline? Asi jsem to jídlo spálila," ta se na ni vyděšeně podívá a vstane.
„To je jediné, co tady mám," rozhlédne se kolem až její pohled zakotví na Browny. „Můžeš ho prosím podržet? Tohle je snad zlý sen," a než stihne protestovat, má v rukou dítě a je s ním v místnosti téměř sama.

Ztěžka polkne a podívá se na něj. Malý Daren si ji prohlíží a jakoby posuzoval, jestli má brečet, nebo se smát. Zavrtí sebou, až jí hlavou bleskne myšlenka, že snad spadne, ale pak se uklidní a na tváři se mu objeví úsměv. Zvedne nemotorně ručky a začne jimi mávat.
No tak, neboj se. Ani si neuvědomí, že to neříká nahlas. Malý Daren spokojeně zamává rukama a nahlas se zasměje. Ten zvuk byl zvláštní. Najednou jakoby měla lepší náladu a už jí tolik neděsil. Dokonce se na něj nejistě usměje.
Nejsem sice máma, ale podržet tě chvilku snad zvládnu. Co myslíš? Malé očka ji s jiskřičkami bedlivě pozorují a má pocit, jakoby něco chtěl říct. Nejistě zvedne ruku a pohladí ho po malinkých prstíkách. Pohne jimi a dlaň neohrabaně stiskne nejistý prst. Je to zvláštní pocit.

Daren stojí ve dveřích a téměř bez dechu pozoruje výjev, který se mu naskytl. Byla tak konsternovaná, že vůbec nepostřehla, že všichni vešli dovnitř. Když se malý Daren zasmál, i Kyle jim věnoval svou pozornost. Caroline si dlaní zakryla ústa a je vidět, jak je dojatá. Jenže nic z toho se nedalo srovnávat a tím, co cítil Daren.
Bylo to to nejkrásnější, co zatím viděl a zároveň to nejbolestivější, protože ona tohle nechtěla. Představa, že nikdy nezmění názor byla téměř zdrcující.
I kdyby svůj názor nezměnila, pořád máme ji. Namítne vlk, přestože to cítí stejně. Má pravdu. Sice to bolí, ale méně než kdyby měl přijít i o ni. To nikdy nedovolí.

Malý se opět zavrtí a tentokrát začne natahovat. Caroline okamžitě vyrazí a než poprvé zapláče, už ho má v náruči. Za tuhle rychlou reakci jí byl vděčný. Browny se zhluboka nadechne a nepatrně zamračí. Teprve teď si všimne, že ji všichni sledovali. Daren se usměje a pokyne, aby šla k němu.
„Ahoj, krásko, jak ses dnes měla?" obejme ji a odvede ke stolu.
„Dobře, byla jsem se proběhnout," snaží se vzpamatovat. „Co ty?" usadí ji a zhluboka se nadechne vedle jejího ucha až se zachvěje.
Celý den jsem na tebe myslel. Překvapeně zamrká a přelétne pohledem všechny kolem a v prvním okamžiku jí vůbec nedojde, že to neřekl nahlas, takže ostatní se spolu baví a vůbec si jich nevšímají.
Díky Bohyni.