„Jak by sakra mohlo být všechno v pořádku? Celý život jsem neslyšela nikoho jiného než sebe a svou vlčici a pak z ničeho nic slyším úplně všechno! Zařekla jsem se, že nikdy děti mít nebudu, protože nedovolím, aby někoho tak tyranizovali jako mě. Nehledě na to, že jsou tak malé a křehké. Stejně mi nerozumí ani já jim. Proč bych se měla nad něčím takovým rozplývat?
Ani nehrozí, že bych nějaké měla, protože se ke mně chováš, jako kdybych měla nějakou nemoc! A absolutně nechápu, jak můžeš žárlit na někoho, kdo je tak odporný, že bych si ho nevšimla ani kdyby kolem byly samé ženy a on byl jediný chlap! Vždyť jsem ti stejně dobrá tak maximálně jako polštář v posteli! A ano, slyším tvoje myšlenky, takže si je, prosím, hlídej! Už mi z toho třeští hlava!"

Vychrlí to ze sebe všechno najednou a on jen překvapeně stojí a nezmůže se na jediné slovo. Jakoby pořád nedokázal zpracovat fakt, že mluví.
„Já... ty..." jeho neschopnost se vymáčknout ji vytáčí ještě víc. Zavrčí a zatne ruce v pěsti.
„Jdu domů. Odmítám tuhle šaškárnu dál hrát. Nejsem žádný tvůj doplněk ani cvičený pes." Než se stihne nadechnout aby něco řekl, je pryč.

Tak ti pěkně děkuju. Je na vlčici pěkně naštvaná. Moc dobře věděla, jak na to bude reagovat a nedala si pokoj. Proč ji musela dráždit zrovna tady? Vlčice neodpoví. Zašila se někam do nejzadnějšího koutu a odmítá se bavit.
Naštvaně vyjde před budovu a rozhlédne se na obě strany. Zuje si boty a bosky se vydá na cestu zpátky. Celou cestu doufá, že za ní nepůjde. Potřebuje nejdřív vychladnout, aby neřekla něco, čeho by později litovala.

Je už tma a čím víc se vzdaluje budově a míří k okraji města, tím je větší klid. Nakonec zastaví na okraji lesa a zadívá se na budovu zahalenou ve tmě, kde svítí jen pár oken. Povzdechne si a na okamžik zaváhá.
Nejraději by šla do lesa, ale byla příliš unavená, než aby se zbytek noci proháněla po lese a tak nakonec zamíří dovnitř. Vyjde do patra a v pokoji ze sebe shodí šaty. Nechá je ležet na zemi a vejde do koupelny.
Dá si na čas, dokud se necítí pod horkou vodou téměř rozmočená. Vezme připravenou noční košili a vrátí se do pokoje. Ze skříňky vytáhne láhev a chvíli přemýšlí nad sklenicí, ale nakonec uzná, že nemá význam ji špinit.

Jako vždy zamíří k oknu a pořádně si lokne. Alkohol štípe v krku a po chvíli začne hřát. Bohužel, místo toho, aby díky němu na všechno zapomněla cítí, jak začíná být smutná a do očí se jí derou slzy. Znovu si přihne až se obličej zkřiví.
Otevře okno a posadí se do něj. Zavře oči a poslouchá zvuky noci. Ještě pořád jí to přijde fascinující. Změní se to někdy? Minuty ubíhají a jakoby čas přestal existovat.
Tedy dokud při dalším nádechu neucítí známou vůní, která se zesiluje a po chvíli se k ní přidá i zvuk blížících se kroků. S hlubokým nádechem přiloží chladné sklo opět k ústům a doufá, že ten sentimentální pocit konečně zmizí. Neúspěšně.

Dveře se tiše otevřou a zavřou. Daren chvíli přemýšlí co by měl dělat, ale nakonec si svlékne sako, odloží ho na opěradlo židle a rozepne manžetové knoflíky, aby mohl rukávy vyhrnout až nad lokty. Celou dobu, co tam musel zůstat přemýšlel nad tím, jestli zase neuteče a i když se mu jeho vlk snažil namluvit, že nemá důvod, stejně pořád někde v hloubi duše pochyboval. Takže když konečně vypadl, šel pěšky. Sledoval její pach a když ji spatřil v okně, ulevilo se mu.
Ze skříňky vezme sklenici a zamíří k ní.
„Můžeme si promluvit?" začne opatrně. Browny si povzdechne a pootočí se k němu.
„A kde chceš začít?" natáhne k ní ruku a počká, dokud mu nenaleje. Posadí se na zem, mezitím co se otáčí aby na sebe viděli.

Překvapí ji, že se posadil na zem a ne do stejné úrovně jako ona, protože takhle to vypadá, jakoby ten, kdo má navrch byla ona.
„Co třeba tím, od kdy mluvíš a slyšíš mé myšlenky?" Zvedne k ní pohled a upije ze své sklenky.
Jasně. Hezky popořadě. Vlčice se opět vrátila. Je jasné že jen kvůli němu. Občas ji ta posedlost jeho osobou štve.
„Od stejného okamžiku co slyším," pokrčí rameny. Najednou se kvůli tomu cítí provinile.
„A proč jsi mi to neřekla?" Téhle otázce se musí zasmát, čímž si vyslouží jeho nechápavý pohled.
„Proč? Celý život jsem kromě svých myšlenek a mé vlčice neslyšela vůbec nic. A najednou se všechno změnilo. Bylo to jako nárazová vlna. Tolik zvuků a ten hluk, ještě teď mě často po celém dni třeští hlava, protože to nezvládám a kdybych ti řekla že i mluvím, tolik změn najednou bych neustála."

Vyslechne si ji a musí uznat, že to chápe, přestože ho mrzí, že mu to neřekla. Nakonec jen přikývne a zadívá se na hladinu alkoholu ve své sklenici.
„Dobře, to asi chápu. Co ale nechápu je tvůj postoj k dětem. Jestli jsi slyšela moje myšlenky, víš, co jsem tehdy večer říkal." Přikývne a než odpoví, napije se.
„Vím. Vzhledem k tomu, jak se ke mně chovali v dětství i dospělosti nehodlám riskovat, že bych na svět přivedla dítě, které by mohlo být stejně hendikepované jako já. Nemohla bych se na něj pak ani podívat, protože by to bylo mé vlastní selhání. Nemohla bych mu slíbit, že jeho život bude lepší než ten můj, protože tací, co zastávají názor jako Zender stále žijí.
Nejsem mateřský typ a nikdy jsem nebyla. Dětí se bojím a neumím to s nimi." Zamračeně ji poslouchá a ani trochu se mu nelíbí, co říká.

Nad dětmi zatím nepřemýšlel, ale věděl, že jednou je chce. A ona je zásadně proti, s čímž má problém, který budou muset vyřešit.
„S tím nesouhlasím, ale nemusíme to vyřešit hned teď. Chtěl bych něco říct k tomu, cos řekla o mně," přimhouří oči a neujde mu, jak se zhluboka nadechla a jak se jí oči během mluvení začaly lesknout.
„Nevěděl jsem, že ti to vadí, nebo že bys chtěla něco jiného. Chtěl jsem ti dát prostor, nechci abys znovu utekla kvůli tomu, že tě nutím k něčemu, na co nejsi připravená."

Seskočí z okna a odloží láhev na stůl. Daren se mezi tím postaví a čeká, co udělá. Překoná těch pár centimetrů, které mezi nimi byly a zpříma se mu podívá do očí. Těch pár sekund stačilo k tomu, aby jejich srdce zrychlily. Párkrát se zhluboka nadechne a teprve pak pomalu promluví.
„Máš pocit, že by tvá blízkost se mnou dělala něco jiného než s tebou? Nebo že by mi bylo fuk, když jsi tak blízko, nebo když mě v posteli objímáš a držíš v náručí?" Teď už se neudrží a z očí jí začnou téct slzy, za které se nenávidí.
„Možná že na sex nejsem připravená, ale vadí mi, že jediný okamžik, kdy cítím, že jsi se mnou a že mě vnímáš je v noci a přes den, jako bych byla vzduch," hlas se jí třese, "říkáš mi sjelevenn, ale kromě toho nemám vůbec nic. Nechováš se tak. Necítím to a to bolí," postupně slábne až nakonec úplně vypoví službu.

***

„Darene, posloucháš mě?" Terenz si všiml pozdě, že je úplně mimo, takže počítá, že minimálně pět minut mluvil sám pro sebe.
„Promiň, co jsi říkal?" zaklapne desky a odloží na stůl. Tohle nemělo žádný význam. Zadívá se na něj a snaží se přijít na to, proč je tak mimo?
„Co se stalo? Dnes jsi neustále duchem nepřítomný." Založí si ruce na prsou a pohodlně opře o opěradlo. Daren si promne unavené oči a podvědomě se zamračí.

„Včera večer po návratu jsme měli s Browny rozhovor. Zjistil jsem, že v momentě, kdy začala slyšet, mohla i mluvit a slyšet mé myšlenky. Taky jsem se dozvěděl, že nechce děti a že jí vadí, že se k ní nechovám jako ke své sjelevenn," shrne to a vráska na čele se mu ještě prohloubí.
Terenz překvapeně povytáhne obočí. Všechno to pro něj byly novinky. Teda až na tu poslední věc. Přestože jeho důvody znal a chápal, viděl, že jí není lhostejný. To napětí a jiskření, když byli v blízkosti toho druhého a i jejich dech a tep se vždy zrychlily. Dalo se předpokládat, že jí nebude jeho zdrženlivé chování příjemné dlouho.

„A jak to dopadlo?" Pobídne ho, aby pokračoval. Jen zatřese hlavou.
„Nijak. Nic jsme nevyřešili, protože když jsem ji viděl jak pláče a třese se, nevydržel jsem to a políbil ji." Už jen ta vzpomínka mu způsobovala mrazení.
Nejprve byla zaskočená, ale postupně její tělo ochabovalo, což přičítal i množství alkoholu, který vypila a když nejistě zvedla ruce a omotala mu je kolem krku, pevně ji k sobě přitiskl až cítil, jak se zachvěla.
Byl to jejich první polibek a přestože se líbal už dříve, tohle se s tím nedalo vůbec srovnávat. Dokonalé. Ty vibrace, které jimi proudily ho přiváděly téměř k šílenství. Musel se krotit, protože kdyby to bylo jen na něm, vzal by si ji hned. Jenže poznal, že ona na to není připravená. Zatím.

Když pak spolu leželi v posteli a pozoroval ji jak s úsměvem pravidelně oddechuje a tiskne se k němu, věděl že neusne. Celou noc přemýšlel nad tím, jak změnit její názor na děti a jak jí víc projevovat náklonost a nezbláznil se z toho. Protože čím víc se jí dotýkal, tím víc ji chtěl.
„Tak aspoň s jedním problémem jste pohnuli, ne?" Vyruší ho z myšlenek usmívající se Terenz. Daren si odfrkne a prohrábne vlasy.
„Jenže je to problém. Jak dlouho si myslíš, že to vydržím?" Zavrčí na něj.
„Vzhledem k tomu, jaký jsi býval dřív jsem byl překvapený, když jsi ze dne na den opustil svůj styl trávení nocí. Takže podle mě, když jsi to vydržel do teď, nějakou dobu to nebude problém," úsměv jeho zástupce ho vytáčí ještě víc.
„Právě kvůli tomu, to je velký problém. Víš vůbec, jak už je to dlouho? Občas mám pocit, že vybuchnu, jen se na ni podívám!" Terenz se očividně dobře baví, přestože se to snaží maskovat i když neúspěšně.

„Hele, musíš se na to podívat i z druhé strany. Za prvé, ber to jako předehru. A za druhé, představ si, jaké to bude, až na to přijde." Nespokojeně si odfrkne a zatřese hlavou.
„To vím přesně, jaké to bude. Rychlé," zašklebí se. Terenz už to nevydrží a vybuchne smíchy.
„Dobře, asi bych se už neměl pokoušet ti zlepšit náladu," zvedne ruce na znamení, že to vzdává.
Musíme to nějak vymyslet. Ozve se podrážděný vlk. Musí to nějak jít, abychom nevybouchli hned, jak se nás dotkne?
Jasně že to jde. Jenomže jak dobře víš, mám s tím od určité doby problém. Začne ironicky. Prostě to nedokážu. Chci, aby to pokaždé bylo jen s ní. Sám se svým slovům zamračí. U Bohyně, to zní šíleně. Vlk si jen odfrkne.
V tom případě máme jedinou možnost.
Daren se tomu nápadu pousměje.

„Ajejej," ozve se Terenz, „tenhle pohled znám. Dostal jsi další ze svých lstivých nápadů?" Místo odpovědi se spokojeně zasune hlouběji do křesla. „Tak teď Browny lituju."
Tak tenhle nápad se mi rozhodně zamlouvá. Oba jsou spokojení a už se nemůže dočkat.
Nemůže ovlivnit sebe, ale ji ano. Chce, aby se k ní choval jinak? Dobře. Už když se jí dotýkal včera poznal, jak se pokaždé zachvěla.
Nakonec bude prosit, abych si ji vzal. Sice mě to bude stát spoustu sebeovládání, ale ten výsledek bude stát za to.

Hned první příležitost se mu naskytne při večeři, kdy se sejdou opět všichni, jako obvykle. Dorazí jako poslední, všichni ostatní sedí u krbu a zatím si povídají.
„No konečně," řekne Kyle, „už jsem se začínal bát, že dnes budeme hladoví."
„Omlouvám se, dnes se to nějak protáhlo," mezitím co Terenz pomáhá Bonnie a Kyle s Caroline se odebírají ke stolu, přejde k Browny, která dosud seděla v křesle a konsternovaně zírala do ohně.
„Promiň zlato, neměl jsem čas se za tebou ani zastavit. Slibuji, že se polepším," pomůže jí vstát a je tak zaskočená jeho chováním, že se ani na nic nezmůže, když ji políbí na čelo a obejme. Jako zadostiučinění mu je, když se v jeho objetí zachvěje a cítí jak se její dech zrychlil.

Když ji vede ke stolu, všimne si Terenzova pobaveného pohledu, který se snaží skrýt.
Nic neříkej. Pošle mu po vlčí frekvenci.
Vždyť mlčím. Ohradí se, ale on na něj výhružně přivře oči.
Odsune židli vedle sebe a teprve když se posadí si sedne vedle ní. Celou večeři cítí její pohledy a je sám se sebou spokojený.
Když dojí, odeberou se opět do druhé části místnosti, kde se všichni překvapeně podívají na Darena, který se posadil do jednoho z křesel a stáhl si zaskočenou Browny na klín.

Jaký jsi měla den? Zeptá se jí a něžně přehodí pramen vlasů na záda, aby lépe viděl do její překvapené tváře.
Co? To se nemůžu zeptat? Snaží se vypadat zaskočeně, když na něj místo odpovědi jen zírá. Musí cítit ten tlak na jejích stehnech stejně, jako on poznal jak je napjatá a dech se jí na zlomek vteřiny zastavil, když odhrnoval vlasy. A když se prsty letmo dotkl její paže, zachvěla se.
Ne, jen že tě to do teď nikdy nezajímalo. A taky jsme spolu takhle ještě nemluvili. Lehce se zamračí a snaží se přijít na to, jestli je jí to příjemné, protože zatím je to spíš divné. On se ale usměje a nakloní hlavu na stranu.
Tak si zvykej. Jsou věci, které ostatní vědět nemusí. Plaše se podívá po ostatních a když zjistí, že je sledují, tváře jí zčervenají a sklopí pohled.
Líbí se mu, když se stydí. Najednou vypadá nevinně a bezbranně. Je to změna, oproti jejímu dosavadnímu vzdoru.

Terenzi, co se tady děje? Bonnie těká pohledem mezi jejím bratrem a Browny a nevěří vlastním očím. Ona, neustále proti všemu co řekl, nebo udělal, teď sedí krotká a bez hnutí na jeho klíně. A on, ten, který neustále poroučel a musel mít navrch, najednou projevuje city a ukazuje všem svou slabinu.
Vypadá to, že se Daren dal na válečnou stezku.