Sedí před krbem a všichni se dobře baví. V pozadí hraje tichá hudba z gramofonu a Caroline vypráví historky o Kylovi a jeho prvních rodičovských pokusech. Bonnie s Terenzem se na rodičovství, alespoň podle pohledů a poznámek, neskutečně těší.
Daren sice tuhle rodinnou sešlost uspořádal a podle jeho slov by ji chtěl dodržovat několikrát týdně, ale sám se drží v pozadí. Snaží se to moc nehrotit, ale i její vlčice si všimla, že je dnes nějaký zamlklý. Dokonce ani nemluví se svým vlkem tak často jako většinou. Vlka slyšet nemůže, ale jeho myšlenky ano.

Caroline musela odběhnout, protože se junior probudil a po delší době se vrací i s ním se slovy, že uspávání vzdává. Bonnie se k němu okamžitě nahrne a rozplývá nad tím, jak je, díky bohu, podobný své matce a ne otci. Jako jedinou ženu v místnosti Browny dítě nezvedne z křesla, ani když se směje a i Terenz je z něj na měkko.
Cítí, jak ji Daren z druhé strany propaluje pohledem. Cítila to vždycky, když se na ni podíval. Nešlo to vysvětlit, ale ten pocit se nedal k ničemu přirovnat.
Jak je možné, že s ní to dítě nic nedělá? Vždyť Bonnie je z něj mimo a ona se na něho sotva podívala? Snaží se zachovat neutrální výraz a sklopí pohled ke sklence ve svých rukou, aby na sobě nedala znát, že slyší jeho myšlenky.
Zatím jsem nepoznal ženu, která by se na děti nesmála a nechtěla si ho pochovat. Co je špatně? To už nezvládá. Na tohle není připravená a tak se zvedne a přejde ke stolu, kde odloží sklenici a omluví se, že si jde lehnout.

Jenže jen co se otočí k odchodu, je nucena zastavit. Byla tak roztržitá, že vůbec nepostřehla, jak se Daren přesunul a zastoupil jí cestu. Propaluje ji zamyšleným pohledem a snaží se najít odpovědi na své otázky.
„Než půjdeš, dáš mi tři minuty?" Zprvu nechápe, ale když k ní zvedne ruku a začne hrát pomalá skladba, nejistě k němu vzhlédne.
‚Já to ale neumím.' Jen nadzvedne jeden koutek v polovičatém úsměvu a dál čeká. Rezignovaně si povzdechne a vloží svou dlaň do jeho.
„Tohle umět nemusíš," odpoví teprve když ji odvede k prostoru před gramofonem a ostatní nechají na druhé straně místnosti.
„Jsi v pořádku?" Zeptá se po chvíli, když se přestane snažit sledovat vlastní nohy. Zběžně přikývne a snaží se pousmát, ale nejde jí to, což moc dobře ví.
Co se to s ní děje? Sleduje všechno možné, jen aby se na něj nemusela dívat.

„Nejsem slepý, něco se děje," nenechá se odbýt. Když neodpovídá, ukazováčkem jí nadzvedne bradu, aby byla nucena k němu vzhlédnout. V její tváři je hned několik emocí smíchaných v jeden velký chaos.
„Nechci tě do ničeho nutit ani vyzvídat. Jen chci, abys věděla, že pokud si budeš chtít promluvit, jsem tady." Přimhouří oči.
Tak tohle je vážně divné. Mělo by mi to připadat sympatické, tak proč mi to přijde divné?! Nechápe to. Nechápe samu sebe.

Sakra! Proč se na mě dívá tak divně? Browny zamrká a jen přikývne. Pokračují v pomalém tanci a ani jeden už neřekne jediné slovo.
Jakmile skladba skončí, na okamžik na sebe zůstanou jen hledět.
„Doprovodím tě k pokoji," nabídne jí ruku, kterou po chvíli váhání přijme. Mlčky dojdou až ke dveřím, kde se zastaví. Pousměje se na ni, palcem přejede po tváři a zhluboka nadechne a vydechne.
„Dobrou noc, sjelevenn," slyší jak se mu hlas zachvěje a na konci zlomí. Jen se pousměje a vejde do pokoje.
Jako vážně? To ho tam necháš stát jenom tak? Vlčice není ani trochu nadšená z jejího chování. Protočí oči a zamíří do koupelny.

Je vážně unavená. Musí si dát sprchu a nervózní vlčice jí taky nijak na klidu nepřidává. Na jednu stranu ji chápe, ale taky má nějaké zásady. Rozhodně na něj nezmění názor jen proto, že se jednou zeptá co se děje a vyzve ji k tanci.
Když se nabaží horké vody, unaveně se svalí na postel a zavrtá až po bradu pod přikrývku. Přesně tohle potřebovala.
Já bych potřebovala něco úplně jiného. Odfrkne podrážděná vlčice a nespokojeně se ošije.
Jo. To je mi jasné. Dočkáš se. Neboj. Za chvíli určitě přijde. Už jen při tom pomyšlení se jí stáhne hrdlo i žaludek.

Zavře oči a zhluboka se nadechne. Nemůže se ho zbavit ani kdyby chtěla. Cítí ho úplně všude, úplně ze všeho. Občas z toho šílí.
Nakonec přeci jen usíná a ze spaní ji vytrhne až pohyb, jak se postel za ní prohne, když si Daren lehá. Vlčice si spokojeně pomlaskne a nechá se vtáhnout do horkého voňavého objetí, kdy ji uvězní mezi mohutnými pažemi. Daren se zhluboka nadechne a políbí ji do vlasů.

Co mám udělat, abys mi věřila? Nemůžu se jen dívat, jak se trápíš. Jeho vlk zakňučí a stočí se do klubíčka připravujíc se ke spánku.
Hlavně že je v bezpečí. Musíme jí dát prostor. Až pochopí, že nám na ní opravdu záleží, otevře se. Namítá, ale on jeho trpělivost nesdílí. Šílí z toho, že neví, jak by jí mohl pomoct.
Udělal bych cokoliv. Bohyně, vždyť jsem se kvůli ní změnil! Nebo spíš ona mě změnila. Nebylo to snadné, ale udělám cokoliv, abych ji viděl šťastnou. Zamyšleně přejede palcem po látce noční košile a vůbec si nevšimne, jak se jí tep zrychlil. Za to byla ráda. Je tak zabraný do svých vlastních myšlenek a rozhovoru se svým vlkem, že si nevšiml, že se probudila.

Ne, že by to bylo nepříjemné, právě naopak, jeho dotek nutil kůži vibrovat, dech se zkracuje a srdce nebezpečně zrychluje. Posune svou ruku a proplete své prsty s jeho, přestože je musí hodně roztáhnout, aby se jí to povedlo. Potřebovala mu zabránit, se dál dotýkal až příliš citlivé kůže.
Ozve se zavrčení a sevře ji pevněji. Po chvíli oba usínají.

***

Tohle nedopadne dobře. Zamračí se sama na sebe, jak si prohlíží svůj odraz v zrcadle. Nepříjemně upnuté šaty se jí lepí na tělo a nutí se neustále ošívat. Nejraději by si je svlékla, ale nemohla.
Už týdny se na tenhle den připravovala. Věděla, že to bude obtížné a nedalo se tomu vyhnout. Tahle recepce se naplánovala už měsíce. Týdny se s Bonnie učila etiketu a Terenz ji přinutil učit se tanec.
Očividně tanec není nic pro ni a čím víc se snažila, tím to bylo horší. Snažil se jí namluvit, že to nikdo sledovat nebude, ale jednou se prořekl, že bude s Darenem zahajovat tancem. Tehdy ho udeřila do ramene tak silně, až několik minut necítila zápěstí a pár dní se s ním odmítala bavit.

Pokaždé, když si na to vzpomněla se jí udělalo špatně.
Tohle bude trapas století a je jedno, jak u toho budu vypadat. Znovu se ošije a nervózně skousne rty.
Neboj, bude tam s námi. Povzdechne si a přejde k oknu.
Tak tím jsi mě vážně neuklidnila. Představa že u toho bude i Daren, z toho dělá ještě větší ponížení. Jak kdyby nestačilo, že tam bude kopa cizích lidí. To se musím ztrapnit i před ním? Zavře oči a zatřese hlavou.

Bohyně. Uslyší v hlavě. Neotočí se. Začíná být čím dál víc nervózní a to jen cítí jeho přítomnost.
Tak ať to ponížení mám za sebou. Zhluboka se nadechne a otočí se k němu čelem. Je to jako zpomalený film. Zvednout pohled k muži stojícímu ve dveřích ji v jediném okamžiku připraví o schopnost dýchat.
Na sobě má dokonale padnoucí oblek a prohlíží si ji úplně stejně jako ona jeho. Do tohoto okamžiku si ho v takovém oblečení nedovedla představit a teď by chtěla, aby nic jiného nenosil. Vypadal úplně jinak, než obvykle, kdy nosil jen kalhoty a odhalenou hruď, připomínající spíš jeho zvířecí stránku. Najednou vypadal jako gentleman.
Co jiného měla čekat, když ji samotnou tak vystrojili a nutili se učit všechna ta pravidla?

„Sluší ti to," dostane ze sebe nakonec Daren kostrbatě.
Vážně jsem řekl tohle? Tak teď neví, co si o tom má myslet. Občas by byla raději, kdyby jeho myšlenky neslyšela.
‚Tobě taky. Vypadáš,' zamyslí se, jak to nazvat, ale nic, co by se dalo říct nahlas ji nenapadlo, ‚jinak.' Všimne si, jak mu zacukají koutky a to ji přinutí se opět ošít a popotáhnout šaty.
„Jo no, tohle není zrovna můj styl, ale občas musím vypadat i jako člověk," pokrčí rameny a zastrčí ruce do kapes. „Budou tam i lidé a ti by náš styl oblékání pravděpodobně moc nepochopili." Browny přikývne a v duchu se pousměje představě, kdyby přišli oblečení podle sebe mezi lidi nastrojené do společenského oblečení.

Bonnie jí řekla, že tam nebudou jen Alfové, ale i významní lidé. Protože když má vládnout všem vlkům v zemi, musí vycházet i s lidmi. Hlavně s těmi nejvýše postavenými.
Tím nejvýznamnějším má být Alexander Karrigan. Jediné, co jí o něm řekli bylo, že je to muž s největším vlivem v zemi a pokud by Darenovi jeho post odepřel, znamenalo by to otevřenou válku mezi lidmi a vlky, což rozhodně nikdo nechtěl.

„Můžeme?" Nastaví rámě a tak jí nezbude nic jiného, než ho přijmout. Venku na ně čekají tři auta. Nasednou do prostředního a všechny se jako na povel rozjedou. Je to jako nekonečná cesta na popravu.
Jakmile zastaví a otevřou se dveře, okamžitě její hlavu zaplní hlasitý ruch všech možných zvuků, které se prolínají. Společně s pohledem, který se jí naskytne na ohromnou budovu, kam proudí desítky, možná stovky jak lidí tak vlků, okamžitě zapomíná na dosavadní starosti.
Nemůže se vynadívat na všechna ta světla, vůní a zvuků. Jakoby ji všechno kolem vtáhlo do víru dění a vůbec nevnímala, jak čas plyne. Když na okamžik odejde, vůbec není vystrašená.

„Bavíte se?" z pozorování lidí kolem ji vyruší hlas těsně za ní. Je to muž přibližně Darenova věku. Člověk. Podle oblečení očividně bohatý a podle jeho postoje a výrazu rozhodně nízkým sebevědomím netrpí.
Jen přikývne a dál pozoruje tanečníky, kteří v dokonale synchronním pohybu krouží po parketu, ale ještě víc ji zaujal orchestr. Některé skladby znala, ale jejich intonace se lišila. Poznala každý odlišný akord i takt. Bylo to dechberoucí.

Muž se postaví vedle ní.
„Jsou to nejlepší umělci v zemi. Sice se v tom nevyznám, ale podle ceny musí být," zasměje se, ale ona ho vůbec nevnímá. „Já to musím vědět, platím je," ten arogantní tón ji přinutí se na něj podívat.
Vážně si myslí, že tím někoho okouzlí? Vlčice si odfrkne za ně obě.
„To jsem vás tak ohromil, nebo jste němá?" řekne to jako vtip, ale směje se mu sám. Ona jen nadzvedne jedno obočí a nechápe, jak může být někdo tak sebestředný?

„Browny? Tady jsi," naštěstí se vedle ní objeví zachránce. Jakmile ho neznámý uvidí, o krok ustoupí, jakoby najednou chtěl mít odstup. Otázkou zůstává jestli od ní, nebo od Darena.
„Pane Hollende," zaskočený muž se nejdřív podívá na Darena a pak na to, jak ji obejme kolem pasu a majetnicky přitáhne k sobě.
„Pane Karrigane," oplatí mu stejně odměřeným tónem, „dovolte mi představit vám mou sjelevenn. Browny." Pokusí se na něj usmát, ale je to až příliš křečovité, než aby tomu věřila ona sama, natož kdokoliv jiný.
„Těší mě, rád vás poznávám," přestože se jí nechce, nabídne mu ruku, kterou zdvořile přijme. Neujde jí jeho pohled, který nevěstí nic dobrého. Přinutí se to ignorovat a posunkem naznačí, že ji také těší. Teď by chtěla, aby se viděl. Vytřeští oči a pak se rozpačitě podívá na Darena, který se tváří, jakoby se nic nestalo.
„Browny je němá," odpoví mu na nevyřčenou otázku.
„Já... omlouvám se, to jsem nevěděl," okamžitě se začne omlouvat, „má narážka byla nevhodná a ani jsem nevěděl kdo jste."

Rozhodne se ho ignorovat. Otočí se na Darena.
‚Můžeme jít někam jinam, prosím?' Přikývne a s úsměvem se podívá na Alexandra.
„Omluvte nás, prosím." Ten jen zmateně přikývne a sleduje, jak zamíří na druhou stranu místnosti.
„Neměl jsem tě nechávat samotnou," zavrčí, když se zastaví u stolu s pitím a podá jí sklenici.
‚To nevadí, vím, že musíš pracovat i dnes večer. Dokážu se o sebe postarat.' Usměje se a přikývne.
„O tom nepochybuji." Mám nutkání toho slizouna zakousnout. Kdyby na tom nezávisel mír mezi našimi rasami, už by bylo po něm.

„Tak jo, myslím, že jsme na řadě," Browny zmateně zamrká a snaží se vzpomenout, na co zapomněla. Jak vůbec mohla zapomenout?!
Jakmile ji odvede doprostřed tanečního parketu, ztěžka polkne a opět začíná být nervózní. Jakoby to vycítil a usměje se, než ji uchopí do tanečního držení.
„Neboj, povedu tě," zašeptá a pak se pohne. Je to jiné. Přestože se cítí nejistá, jeho pevné objetí jí brání v jakémkoliv chybném kroku. Dívá se do jeho očí a má pocit, že by teď zvládla cokoliv. Že by dokázala snad i létat. Je to až absurdní.

Vážně? Ty myslíš na létání? Vlčice si nespokojeně odfrkne. Ale co si budem. Ty jeho svaly jsou cítit i přes tu košili a sako. Hele, kdy myslíš, že se konečně o něco pokusí? Chtě nechtě se zamračí a sklopí pohled.
Nech toho. Teď ne. Napomene ji.
Proč? Nedělej, že jsi nad tím nepřemýšlela. Nenechá se odbít.
Jasně že přemýšlela, ale nechci na to myslet teď.
Proč? Vždyť je to naše sjelevenn, měl by to chtít stejně jako my a on se nás ani nedotkne! Stiskne čelisti, na okamžik zavře oči a pak zvedne pohled. Celou dobu ji bedlivě sleduje. Její výraz ho okamžitě zaskočí. Nemá ponětí, co se jí honí v hlavě a proč se najednou tváří tak podrážděně.

Co se stalo? Vždyť jsem nic neřekl ani neudělal? Tak tohle už bylo příliš. Hudba dohrála a začíná to v ní pořádně vřít. Tak dlouho se snažila na tohle téma nemyslet a vlčice právě odjistila granát.
Začne hrát další skladba a ostatní je přestanou pozorovat a dají se do tance. Bez jakéhokoliv vysvětlení se otočí a zamíří ke dveřím.

Téměř vyběhne ven a v duchu nadává vlčici, že nemohla mlčet.
„Browny? Je všechno v pořádku?"
Tak tohle už nezvládnu. Vztekle se k němu otočí.
„Jako vážně?! Ne, to teda není! Bohyně! Já z tebe zešílím!"