Zírá na tác s jídlem a nemůže se přinutit nemračit. Vezme ho a zamíří nahoru. Opatrně nohou zavře dveře a na okamžik se podívá na druhou stranu pokoje, kde na posteli spí Browny, než přejde ke stolu a odloží ho na něj.
Posadí se k oknu a pohlédne ven. Pořád je tma. Už jsou to dva dny, co se vrátili a ona stále spí. Nedivil se, ale aspoň po něm nemůže zase křičet a pokoušet se utéct.
Zamračí se a vybaví si všechno, co se tam stalo. Bylo toho najednou tolik a nedokáže některé věci vysvětlit.

Když ho ti dva složili, myslel že už nevstane. Dokonce ho na okamžik napadlo, že ani nechce. Nemohl se nadechnout a v noze mu bodalo. Zlomená. Takhle ho ještě nikdo nezřídil.
A pak se to stalo. Přísahal by, že někdo volal jeho jméno. Určitě ano. A přísahal by, že to byla ona. Podívá se na ni a skousne si vnitřní stranu tváře. Dal by ruku do ohně za to, že ten hlas patřil jí. Přestože ho nikdy neslyšel, ani si ho dřív nezkoušel představit, přesto se mu zaryl pod kůži. Zvuk jeho jména a naléhavost, jakou prořízlo jeho hlavu, to nemohl být nikdo jiný.
Nedává to smysl. A dokud se neprobere, nic se nedozví. Nemá cenu nad tím teď přemýšlet. Promne si oči a dlouze vydechne. Ztěžka vstane a chytne se za žebra, která pořád bolí. Co nejopatrněji dosedne na postel a pak se položí. Teď už se bude moct konečně v klidu vyspat.

Browny procitne, ale oči nechá zavřené. Jakoby měla ruce i nohy z olova. Cítí se neskutečně unavená a zároveň zmatená. Vůbec si nevzpomíná, co se stalo.
Těsně u ucha uslyší hluboký nádech a s výdechem tiché zavrčení, společně se kterým se kolem jejího těla sevře paže, která ji pevně natiskne na něco tvrdého a horkého. Zhluboka se nadechne a okamžitě pozná, kdo to je. Cítí pravidelný tlukot na svých zádech, stejně jako tlumené pravidelné oddechování.

Počkat. Vlčice zbystří, ale ona se jen pousměje. Vážně slyšíme?! Spokojeně se zavrtí a přitáhne si mohutnou ruku blíž k tělu. Je to poprvé, co se tomu nebrání. Naopak. Přijde jí to nadpozemsky příjemné.
Tep se začne pomalu zrychlovat. Ruka, která ji objímá se lehce pohne a ve vlasech ucítí lehký dotek.

Tolik mě to všechno mrzí. Ozve se jí v hlavě. Jak jí mohl někdo tolik ublížit? Jak kdyby jedny jizvy nestačily. Ozve se tlumené zavrčení.
Ten hlas. Byla to ona? Protože já si to nedokážu jinak vysvětlit. Palec, který dosud spočíval na jejím zápěstí se nepatrně pohne. Je to příjemný pocit.
Protože jestli to byla ona, znamená to, že mluví. Je až komické, když si myslí, že ho nemůže slyšet, své myšlenky nehlídá.
Bohyně prosím, chci slyšet její hlas. Chci aby mohla slyšet a mluvit, protože si zaslouží víc než tohle. Rozhostí se ticho, které je tíživé. Vzpomene si na všechno, čím si za poslední týdny prošla a do očí se jí derou slzy.

Všechno to ponižování a výsměch. Ramena se jí začnou otřásat potlačovanými vzlyky. Jakoby vycítil, co se děje. Jen svůj stisk lehce zesílí a znovu ji políbí do vlasů.
„Jsem tady," uslyší těsně u svého ucha, „už ti nikdo neublíží," zní klidně a odhodlaně. Nemůže si pomoct a rozpláče se naplno. Nechápe samu sebe, ale věří mu.
„Ššš," hladí ji po vlasech a opatrně k sobě tiskne, „už to bude dobré, sjelevenn," při těch slovech strne a tělem jí projede zvláštní pocit. Pomalu a nemotorně se k němu otočí čelem a chvíli si ho překvapeně prohlíží.

Proč se na mě tak dívá? Co se stalo? Nechápe její chování. Pak se na ni zadívá a jeho vlka napadne šílená teorie.
„Ty mě slyšíš?" nepatrně se pousměje a přikývne. Vypadá jako dítě o Vánocích. Pevně ji sevře v obětí a ona se nechá. Po dlouhé době se cítí v bezpečí.
Kéž bys i mluvila. Na okamžik zaváhá, ale pak jeho myšlenku nechá tak. Chce to čas. Cítí že už to, že slyší nebude tak snadné jak čekala. Byla zvyklá na absolutní ticho a najednou, i když jsou v pokoji sami má pocit, jakoby jí hlava měla tím hlukem prasknout.
Počkat. Odtáhne se od ní a zadívá se jí do tmavě hnědých očí. Slyšíš mě? Znovu zaváhá, ale opět se rozhodne nijak nereagovat. Nepatrně mu poklesnou ramena. Nevadí. Třeba to chce čas.

„Přinesl jsem ti něco k jídlu," pokyne ke stolu, kde leží tác a na něm menší porce. Už se poučil. Raději menší porce a za hodinu přinese další, než aby to všechno zase vyzvracela jako prvně.
Aniž by uvažovala nad tím co dělá, letmo ho políbí na tvář a vyskočí z postele. Vezme talíř s hrníčkem a zamíří k oknu. Posadí se a po chvíli se natáhne ke klice. Pootevře ho a teprve pak se pustí do jídla. Poslouchá tichý šelest větru v korunách stromů i ptáky. Je to úžasný pocit.
Když sní všechno co má na talíři, spokojený úsměv ji přejde. Teprve teď, v bezpečí jí dojdou všechny okolnosti a souvislosti, přestože něco je stále v mlze.

Celou dobu ji pozoroval, jakoby stále nemohl uvěřit tomu, že je zpět. Pořád hledal sebemenší náznak toho, že chce znovu utéct. Ale už to, jak se k němu chovala, že jí nevadilo, když ji objímal a sama ho políbila na tvář bylo jiné než doposud.
Její dobrá nálada zmizela a jemu je jasné, že myslí na to samé co on celou dobu. Vstane a přejde k ní. Posadí se k jejím nohám a jen ji pozoruje. Chce aby měla prostor.
‚Co se tam stalo? Nepamatuju si to.' Tak trochu to čekal.
„Když mě složili, uslyšel jsem nějaký hlas. A očividně jsem nebyl jediný. Jakoby ho slyšeli všichni. Využil jsem toho, že se otáčeli a hledali jeho zdroj. Zneškodnil jsem oba útočníky a pak si všiml toho bastarda." Zavrčí a potlačí kopu nadávek. „Ohlížel se kolem sebe, ale všiml si mě a tak chvíli trvalo, než jsem ho pomalu zabil. To bylo těch pár sekund, které jsem měl věnovat tobě," smutně se pousměje, „nevím proč ses zastavila, ale někdo toho využil a srazil tě k zemi. Když jsem se k tobě dostal, málem bylo pozdě."

Takže si ani nic pamatovat nemůžu. Někdo mě srazil k zemi a byla jsem mimo. Proto mě tak bolí hlava. Jakoby ji praštili něčím hodně tvrdým.
Takže nás slyšeli všichni? Ne jen on? Vlčice to nechápe stejně jako ona. Bylo to jen v hlavě, že ano? Ujišťuje se, ale ona sama si tím najednou není jistá. Vždyť ho jen chtěla varovat, jak by to mohli slyšet všichni?
„Nebolí tě nic?" vyruší ji z vlastních myšlenek a až teď si uvědomí, že si mne bolavou hlavu. Pokusí se usmát, ale jeho výraz napovídá, že jí nevěří.
‚Trochu hlava. O nic nejde.'

Přikývne a zadívá se ke dveřím.
„Bonnie a Kyle by tě rádi pozdravili," protočí oči a vstane v momentě, kdy se rozletí dveře a zmiňovaní vpadnou dovnitř. Nebo spíš Bonnie vletí jako stoletá voda a Kyle jde za ní. Sotva se stihne postavit, už jí visí kolem krku.
„Jsem tak ráda že jsi v pořádku," pevně ji obejme, jakoby se nic nestalo. Jakoby ji nepodrazila a nevyužila k útěku.
‚Hrozně moc se vám omlouvám.' Naznačí, jakmile má volné ruce a podívá se nejdřív na jednoho, pak na druhého.
„To už neřeš, hlavně že jsi zpět a nic ti není." Pokusí se na ni usmát, ale i tak má stále výčitky, stejně jako od chvíle, kdy utekla. Nedokázala se toho tíživého pocitu zbavit.

„Tak jo, necháme tě ještě odpočinout," řekne Kyle a chytne sestru za ruku, aby jí naznačil, že je čas jít. „Budeme mít spoustu času později," dodá a důrazně ji propálí pohledem.
„Tak jo," vzdá to nakonec Bonnie a oba odejdou.
„Budeš chtít ještě spát?" Téměř zapomněla, že je stále tma a není sama.
‚To záleží.'
„Na čem?" Čelo se mu nákrční, jak usilovně přemýšlí.
‚Jestli tady zůstaneš se mnou.'

***

Následující dny byly úplně jiné, než ty před jejím útěkem. Neměla zakázáno vůbec nic. Směla chodit sama do lesa, klidně na celý den. Také Darenovo chování se výrazně lišilo. Nekřičel, nemračil se, nechoval se povýšeně, jako dosud.
Když zrovna nepracoval, trávil čas s ní, nebo alespoň v její blízkosti. Občas ji vytáčelo, že sedí na druhé straně místnosti a pozoruje ji, ale chtě nechtě se v jeho přítomnosti cítila lépe.

Další změna spočívala v možnosti objevovat zvuky. Trávila celé hodiny procházením se, sezením u silnice, nebo poslouchání gramofonu a rádia. Zvuky, které ostatní brali za samozřejmé pro ni znamenaly možnost nového objevování a občas si při pohledech ostatních připadala jako by byla divná, ale nemohla si pomoct.
Nikdo ale nic neřekl, všichni to chápali a dávali jí čas a prostor, což bylo sice příjemné, ale měla o to víc času na přemýšlení nad vším, co se stalo. A čím víc nad tím přemýšlela, tím víc měla výčitky. Všichni, co tam zemřeli, zemřeli kvůli ní. Kdyby neutekla, nic z toho se stát nemuselo. I když jediný, koho nelitovala by.l Zender. Nenáviděla ho celý život. To on jí ze života dělal peklo a nabádal k tomu ostatní.

Nejoblíbenějším místem se stal právě starý most v lese. Jednak zde byl klid a zvuky jen tlumené, takže tolik neterorizovaly její uši. Zvuky lesa společně ze zurčením vody těsně pod dřevem se stal jedním z nejkrásnějších zvuků, které doposud slyšela. Sedávala hodiny na okraji ať už v lidské nebo vlčí podobě a se zavřenýma očima naslouchala všemu, co jí svět nabízí.
Přestože je les dost hlasitý, i tak se v něm nedaly přeslechnout kroky, které se nakonec zastaví pár metrů od mostu. Poznala je. Poznala by každého, ale tyhle pro ni vždy byly jiné. Čím víc se blížily, tím si připadala nervóznější a zároveň jakoby šťastnější.

Ještě chvíli jen poslouchá, než nakonec otevře oči a zhluboka se nadechne.
‚Budeš tam jen stát?' pár vteřin se nic neděje, ale nakonec udělá i těch zbylých několik málo kroku, než se posadí vedle ní.
„Promiň, nechtěl jsem tě rušit," koutkem oka se na Darena podívá a zatřese hlavou.
‚Mě nerušíš. To ale neplatí o těch třech veverkách, datlovi a srnce za kopcem.' Slyší jak se tlumeně zasměje.
„Můžu se zeptat?" začne nejistě. Přikývne a čeká s čím přijde. „Mám pocit, jako bys nad něčím pořád přemýšlela a trápí tě to." Tohle ji na tom jeho věčném sledování vytáčí. Chvíli váhá, ale už pár dní uvažuje nad tím, že to bude muset vyřešit.

Jednu nohu skrčí a otočí se k němu.
‚Pořád přemýšlím nad tím, kolik lidí tam zemřelo a byla to má vina. Kdybych neutekla, nikdo zemřít nemusel.' Zatřese hlavou a promne si oči.
„To není pravda. Nebyla to tvá vina. Ten kretén si to zasloužil a každý, kdo byl na jeho straně taky." Protočí oči a raději to tak nechá.
‚Jo. Ten si to zasloužil. Doufám, že ho to vážně bolelo.' Nevěřícně na ni vytřeští oči. Tohle nečekal.

„Bylo to tak moc příšerné?" Snaží se tvářit, že ho to neštve tak moc, ale uvnitř pění a nejraději by ho chtěl zabít znovu. Neujde mu, jak se zachvěje.
Sakra! Proč jsem raději nemlčel?! Nejraději by nafackoval sám sobě.
‚Bylo to daleko horší. Od malička si ze mě dělali boxovací pytel a fackovacího panáka. Většinou jim stačilo jen nadávání a urážení, ale občas... občas, když byli opilí, nebo hodně znudění, nejraději mě nutili utíkat a lovili jako... králíka. Pokaždé jsem doufala, že se mi podaří utéct. Nikdy se mi to nepovedlo. Jednou jsem byla vážně blízko. Tehdy jsem přišla k tomuhle.' Podívá se na ruku, kde začíná jizva.
„Ale utekla jsi."
‚Nakonec ano. U té zapadlé smečky mi bylo dobře.'

Tak to zabolelo. Odfrkne si. Zacukají jí koutky.
‚Tady to taky není špatné.' Dodá.
„Vážně? Není to tak dávno, cos odsud chtěla utéct." Zatváří se dotčeně.
‚Já vím. Ale teď je to jiné.' Nepatrně se zamračí.
„V čem?" Směr téhle konverzace se jí ani trochu nelíbí.
‚Nikdo mě tady nedrží násilím. Nikdo mi neříká co můžu a co ne. Necítím se jako méněcenná. Jako prokletá.'
„Ty nejsi prokletá ani méněcenná," nesouhlasí s jejími slovy.

Vím, že to musí říkat, ale i tak je hezké to slyšet. Vlčice spokojeně zavrní. Na to nemá co říct. Ještě hodnou chvíli tam sedí, než jí začne kručet v břiše a tak se spolu vrátí do domu.
V jídelně už sedí Bonnie s Terenzem a na druhé straně Kyle a vedle něj žena s černými vlasy, o které okamžitě usoudí, že je to Caroline.
‚Proč tady všichni jsou?' Zeptá se ho, když ji usazuje hned vedle sebe. Rozhlédne se po ostatních a moc se jí nelíbí, že mají stejně nechápavý výraz jako ona.
„Chtěl jsem, abychom společně trávili víc času. Jsme rodina a to je to nejdůležitější, co můžu mít." Nevěřícně na něj zírá a přemýšlí, kdo to je a co udělal s Darenem?!

Tohle jeho nové já se mi líbí. V duchu protočí očima. Jasně že líbí, jenže mně se líbila i ta stará verze. A něco z ní mi teď chybí.