Už to je několik dní, co dostal poslední zprávy, které ani trochu nenasvědčovaly tomu, že by se blížili jejímu nalezení. Poslední stopy se našly na hranicích území, kde měl vliv. Samotáři ho neuznávali a tak domluva s nimi by v případě konfliktu znamenala velké problémy.
Dimitri měl za úkol zjistit, jestli se nevydala po hranicích na jednu, nebo druhou stranu. Když se to ukázalo jako zbytečné, ještě se ujistil, že stopy nevedou ven na druhé straně aby si byl jist tím, že je stále na jejich území. Teprve pak odeslal zprávu, ve které žádal o schůzku.

Každá hodina kdy čekal na odpověď mu připadala jako celý rok. Byla to spíš formalita, protože předpokládá, že nebudou souhlasit. Proč taky? Už jednou ho odmítli. Jeho autoritu neuznávají. Počítá s tím, že tam bude muset nakráčet bez pozvání a při nejhorším pozabíjet pár samotářů, než se konečně rozhodnou mu ji vydat.
Netrpělivě přechází po pracovně, když se ozvou kroky a vzápětí dovnitř vejde Terenz. Zastaví se a otočí k němu čelem.
„Právě dorazila odpověď," pronese jistým hlasem. Naposled v duchu pošle Bohyni svou prosbu.
„Souhlasili se schůzkou," překvapeně povytáhne obočí. Terenz je překvapený úplně stejně. Proč najednou nejsou proti? Co se změnilo?

Přikývne a přejde k oknu. Chvíli usilovně přemýšlí, jak to provést. Nesmí nic nechat náhodě. Má jen jednu šanci a další přijít nemusí. Nehledě na to, že pokud selže, jeho post bude oslaben. Už nebude ten Nejvyšší a kdokoliv ho může zpochybnit. A za tohle všechno může ona.
Zavře oči a zhluboka se nadechne.
Ne. Nemůže za to ona. Můžu si za to sám. Opraví svou myšlenku a jeho vlk se ho pokusí povzbudit.
Přivedeme ji zpět. K nám. Domů. A pak uděláme všechno pro to, aby chtěla zůstat.
„Dobrá," řekne odhodlaně, „povolej Worlena ať vezme nejlepší bojovníky. Nepůjdeme tam sami. Nedám jim jinou možnost, než mi ji vydat," otočí se ke svému zastupci. Terenz přikývne a nechá ho samotného.

Zbytek dne se pokoušel vymyslet nějakou strategii, jenže když nemají vůdce, nedokáže odhadnout, jak budou reagovat. Předvídat u jednotlivce je daleko snazší a tak to nakonec vzdá. Musí se pokusit alespoň na chvíli usnout. Potřebuje to, aby byl schopný reagovat s rozvahou, které bude zapotřebí víc, než doposud kdykoliv, protože jde o jeho budoucnost.
Jde o ni. Nedovolí, aby se jí cokoliv stalo. Pokud nedokáže ochránit ji, která je jeho spřízněná duše, jak by mohl ochránit všechny ostatní? Jak by se sám sobě pak mohl podívat do očí a věřit ve svůj osud, který mu předurčila Hagada?

Vstane brzy ráno a když vychází před dům, všichni už na něj čekají. Přelétne pohledem několik řad vlků a pak se podívá dopředu na Worlena a Terenze.
„Dobré ráno," pozdraví je.
„Dobré ráno. Jsme připraveni vyrazit," sdělí mu Terenz.
„Dobrá. Kolik jsi jich vybral?" Otočí se ještě k veliteli svých jednotek.
„Osmdesát. Jak mi bylo řečeno, chceme jít na jistotu. Podle průzkumů je Samotářů přibližně sto padesát až dvě stě, z toho polovinu tvoří ženy a děti a nedomnívám se, že všichni muži jsou mladí jedinci s řádným výcvikem. Pokud ovšem chcete víc vojáků, stačí říct," věděl, že si vybral správně. Worlen uvažoval logicky a byl výborný válečník. Jeho úsudku věřil.
Přikývne a ještě jednou si prohlédne muže, kteří stojí a ani se nehnou.
„Výborně. Věřím ti, takže pokud je to podle tebe dostatečné množství, nemám nic proti," Worlen přikývne.

„Než vyrazíme," řekne nahlas tak, aby ho slyšeli všichni, „chci, abyste věděli o co půjde. Jdeme k Samotářům. Je u nich má družka. Ať už tam zůstala dobrovolně, nebo ne, neodejdeme bez ní. Nechci zbytečné vraždění, takže pokud dojde na boj, zneškodněte jen ty, kteří na vás sami zaútočí."
Na okamžik se odmlčí, než se přemění. Zvedne hlavu k nebi a hlasitě zavyje. Všichni se přemění a následují ho.

Po několika hodinách dorazí k hranicím. Vezme s sebou jen Terenze a ostatní dostanou rozkaz zatím zůstat opodál, aby o nich nevěděli a čekat na rozkazy. Cítí je přibližně kilometr před sebou. Je jich hodně, jenže necítí jen muže, ale i ženy.
Přemění se a v lidské podobě na znamení, že přichází v míru, dojde až na louku, kde už čekají snad všichni Samotáři včetně žen a dětí.
Už už se chystá promlouvat ke všem, když do jejich čela vyjde jeden muž rozhodně starší než on.
„Tak tě konečně poznáváme, Nejvyšší," z jeho úst to oslovení znělo výsměšně, ale rozhodne se to ignorovat.
„A ty jsi kdo?" zeptá se a sjede ho pohledem.
„Zender. Mluvím za ně všechny," ukáže rukou za sebe. Daren se podívá na několik jednotlivců a každý, s kým se střetne pohledem ten svůj okamžitě sklopí.

„Co tě k nám přivádí?" zeptá se s úsměvem, čímž ho přinutí mu opět věnovat plnou pozornost.  Zhluboka vdechne smesici pachů aby se ujistil, že je na správném místě, než vyřkne svůj požadavek.
„Pro někoho jsem si přišel, a ty moc dobře víš, koho myslím," přimhouří oči. Pach nelhal. Cítil ji z něj a to ho přivádí na pokraj šílenství.
„A kdo přesně by to měl být? Máme kolem dvou set členů." Varovně na něj zavrčí, protože pozná, že si s ním jen hraje.
„Chci s ní mluvit," jen s obtížemi se nutí zachovat klid a krotit svého vlka.
„Tak teď jsem zmatený," zatváří se teatrálně, „nejdřív jsem si myslel že tuším, ale vzhledem k tomu, že ona nemluví, tak asi myslíš někoho jiného."
Tenhle zmetek ho začíná pěkně vytáčet.
„Chci s ní mluvit," zopakuje důrazně. Protočí oči a pootočí se za sebe.
„Přiveďte sem tu prokletou čubku!"

Zender si ho se škodolibým úsměvem měří a nepokrytě si užívá jeho nervy napnuté jak struny.
„Stejně je to směšné," založí si ruce na prsou, „ty jako Nejvyšší a vyfasuješ zrovna jednu z prokletých," uchechtne se. Daren přimhouří oči a stiskne čelisti. „Neříkej, že jsi o nich neslyšel," je mu úplně jedno, jestli o tom slyšel nebo ne, prostě si jen užívá jeho vztek. Je si moc dobře vědom toho, že dokud ji má, drží ho v šachu.
„Kdysi se věřilo, že lidi jako ona, co jsou postižení, jsou prokletí, protože vlastně vůbec neměli být jako my a protože byla Bohyně slabá na to, aby se jich zbavila, museli to udělat někteří z našich."

Do teď měl strach, že je tady Browny dobrovolně, jenže teď mu začíná docházet, že je zde držena proti své vůli a vlastně je vůbec zázrak, že ještě žije. Tenhle jedinec je očividně vyšinutý maniak, který věří na mýty, které už desetiletí považoval za vymřelé.
Musí vymyslet nějaký plán, jak ji odsud dostat. Fakt, že ještě žije má nějaký důvod a i jeho vlk má podezření, že tenhle psychopat ji bude chtít využít k tomu, aby se ho zbavil a rozhodně se svým přesvědčením nemá v úmyslu ji nechat naživu.

„Když k nám přibližně před třiceti lety přišla žena s malým děckem, bez váhání jsme se jich ujali, jenže ona nás zradila. Zamlčela, že je ten bastard prokletý, což se samozřejmě ukázalo až po letech. Když zemřela, už nebylo tak snadné se jí zbavit jako malého štěněte a tak jsme si z ní aspoň udělali určitý druh zábavy."
„Ty jizvy na zádech jsou od vás?" doufá že ne, protože jestli jí je udělal on, vlastnoručně ho roztrhá na sto kusů. Ušklíbne se a pokrčí rameny.
„Měla šanci utéct, ale byla příliš pomalá," při těch slovech Daren zaryje nehty do dlaní a zhluboka se nadechne.
Ještě vydrž, budeš mít příležitost. Krotí vlka, který se vztekle dere ven.

V davu za ním uvidí pohyb, jak vytváří prostor, aby mohl někdo projít.
Ještě vydrž. Uklidňuje svého vlka. Ještě vy-  Zender ustoupí a on spatří dva hromotluky, jak mezi sebou vlečou téměř bezvládné tělo, které pohodí k jeho nohám.
Stiskne čelisti, když si konečně připustí, kdo to je. Zender se ušklíbne a skloní se k ní. Hrubě ji chytne za rozcuchané vlasy a škubne bolestivě dozadu.
„Nebuď tak nezdvořilá, máme návštěvu," řekne jí u ucha a je mu fuk, že zbitá žena vůbec neví co říká. On se královsky baví.
Browny má špinavý obličej stažený bolestí a hrdlo se mu stahuje, když vidí podlitiny na tvářích, rukách i nohou. Jeho pozornost ale upoutají rudé jizvy na krku a hrudi. Jakmile mu dojde, že jsou od vlčích čelistí, zatmí se mu před očima, které se změní na vlčí.

„Ale, ale," zatřese Zender hlavou, „klídek, pejsku."
Tak za tohle ho nezabiji, ale budu ho roky mučit dokud nechcípne s tím, že nezná nic jiného než bolest.
Potřebuje, aby se na něj podívala, jenže ona má oči sklopené, jakoby ani nevěděla, že je to on a přitom ho musí cítit stejně silně, jako on ji.
Zender jí hrubě uchopí bradu, aby musela svůj pohled zvednout a podívat se na něj. Jakmile to udělá, nohy se mu téměř podlomí. Jediné, co v jejím pohledu vidí je nesmírná bolest, únava a má pocit že i lítost.

Je si jistý tím, že zde není dobrovolně a nebude mít námitek, když ji bude chtít odvést, což je výhoda. Teď jen musí nějak přelstít toho magora.
„Tak povídej, všechny nás zajímá, co tak neodkladného a srdcervoucího jí musíš říct, protože," pokyne někam za sebe a v ten moment se dokola vynoří kolem dvaceti vlků s vyceněnými zuby, „ona odsud neodejde."
Zhluboka se nadechne a zadívá se do její ztrápené tváře. Zvedne ruce a začne znakovat, ale Zender zatřese hlavou.
„Nahlas prosím, nechceme být o nic ochuzení."

Snaží se udržet otevřené oči, ale je to těžké. Je tak vyčerpaná a jeho přítomnost to ještě zhoršuje. Víc ponížená už se ani cítit nemůže.
Jakmile začne mluvit a znakovat, během chvilky si uvědomí, že neříká to, co ukazuje a tak se soustředí na ruce, což je podle ní to důležitější.
Mám zde své bojovníky. Odvedu tě odsud, jen až budeš mít příležitost, utíkej. Nevěřícně se na něj dívala. Najednou vůbec nemusela vnímat co jeho dlaně říkají. Bylo to zvláštní, ale jakoby ho slyšela v hlavě. Přesně takový hlas, jaký si představovala že má. Možná o trochu hlubší a drsnější, ale i tak věděla, že je jeho.
Co se to tady u Bohyně děje?!

„... takže jsi porušila můj příkaz," dořekne a pokyne jí, jakoby se chtěl ujistit, že pochopila. Téměř nepostřehnutelně přikývne, očividně zmatená.
„To bylo..." zamyslí se Zender teatrálně, „překvapivé. Čekal jsem, jak si začneš sypat popel na hlavu a omlouvat se, ale že jí dáš kázání, to jsi mě překvapil." Teď už s ním nehodlá ztrácet čas ani trpělivost. Přemění se a protáhne mohutné tlapy. Na okamžik se v jeho tváři mihne strach, ale ovládne se.
„To nezkoušej, nemáš šanci proti mým nejlepším vlkům," v hlase mu zaznívá nejistota. Zavrčí na něj a přikrčí se.
„A kdo říká, že jsem sám," v tu chvíli se mezi stromy kolem celé skupiny vynoří všichni jeho vlci. Ozve se několik zděšených výkřiků, které přeruší jeho hlasité zavytí.

„Nechci zbytečně prolévat krev. Pokud mi ji vydáte, odejdu a spokojím se jen s jeho hlavou," ukáže na něj. Zender se rozhlédne a je mu jasné, že kromě jeho vlků, se ho nezastane nikdo.
„Tak na co čekáte?!" vykřikne vztekle a úplně zapomene, že někoho držel. Browny toho využije a jen co je z jeho dosahu se přemění a rozběhne pryč. V tu samou chvíli se vlci obou stran do sebe pustí a nastane dokonalý zmatek. Lidé se snaží utéct a křičí, vlci štěkají a koušou.

Sám se vrhne na prvního, který mu přijde pod tlapy, ale nespouští oči ze Zendera, který klopýtá a snaží se utéct. Je tak zaměstnaný jeho sledováním, že mu uniknou dva vlci, kteří zaútočí současně každý z jedné strany.
Jeden mu podrazí tlapy a druhý bolestně narazí do žeber až zakňučí a padne na zem.
Browny se v tom chaosu otočí a když ho vidí padnout, zastaví se. Ví, že by měla utéct, ale nedokáže to. O pár metrů dál spatří Zendera, jak se k němu blíží už ve své vlčí podobě.
Nevidí ho. On ho nevidí! Křičí zoufalá vlčice, jakoby to snad sama nevěděla.
Darene!