Další dny a týdny jsou naprosto jiné, než doposud. Kyle a Bonnie mohli být alespoň částečně klidní. Zprvu se jeden druhému vyhýbali úplně a když už byli ve stejné místnosti, dělali, že se nevidí, což vypadalo dost komicky, ale pořád lepší než čekat, kdo po kom hodí první vidle.
V jejím ‚hlídání' se střídali převážně Bonnie a Kyle, občas i Terenz, ale to jen výjimečně. Jim dvěma v tomhle věřil nejvíc a Terenze potřeboval v práci.

Vlci už se vzpamatovali ze zjištění, že jejich vyvolený konečně přišel a v zemi po dlouhé době konečně nastal mír, který udržovaly jednotky vlků, které se skládaly z jedinců všech smeček.
Terenz každý den kontroloval zprávy ze všech oblastí a tlumočil je pozdě v noci Darenovi, který byl poslední dobou dost zamlklý a tvářil se jako duchem nepřítomný. Když promluvil tak stručně a krátce.

Neptal se, nevyzvídal. Ani nemusel. Jeho chování se jak přes kopírák podobalo tomu Browninu. Když ji měl na starost, celé hodiny proseděla u okna, nebo si četla. Nevypadala šťastně, stejně jako Daren.
Bylo to spíš přežívání. Kdyby mohl, nejraději by mu řekl, aby se na to vykašlal a usmířil se s ní. To, co měl on s Bonnie přál i jim, protože to bylo nádherné a nedokázal to vysvětlit. Jakoby to byla magie. Od první chvíle, co ji spatřil v jeho pracovně. Teprve tehdy začal doopravdy žít. Předchozí život najednou ustoupil do pozadí a stal se dávnou zašedlou minulostí a teď, jakoby konečně vysvitlo slunce.

Jenomže on mu nemohl nic z toho říct. Znal ho až moc dobře. Věděl, jak tvrdohlavý je a co se týkalo ní, občas mu to připomínalo hraní si se sirkami u stohu a rozhodně nechtěl být ten, kdo zapálí požár. A tak se jen den za dnem díval, jak se oba ignorují.

***

Kyle si povzdechne, vezme za kliku a vejde do pokoje. Dnes je řada na něm. I když by to před Darenem nepřiznal, trávil s ní čas rád. Byla chytrá a vtipná. Dokázala i z té nejobyčejnější věci udělat výjimečnou. Její skromnost a vlídnost kontrastovaly s Darenovou povahou.
Najde ji jako vždy sedět u okna, kde prakticky bydlí. Ani jednou ji neviděl sedět na posteli a její pach cítil jen v druhé části místnosti a na cestě do koupelny, kdežto Darenův na opačné straně pokoje. Připadalo mu to směšné, ale nekomentoval to.
Jakmile ho vycítí, otočí se na něj a s úsměvem mávne rukou. Zamíří k ní a podá jí knihu, kterou jí sliboval. Nadšeně ji přijme a poděkuje.

Dlouho ji sleduje, jak zaujatě listuje, ale nakonec ji odloží stranou a pokyne mu, aby se posadil. Usměje se a přimhouří oči.
‚Povídej. Co se stalo?' Zacukají mu koutky a zvednou se v úsměvu.
‚Nejsi náhodou věštkyně?' Rozhodně zavrtí hlavou a podívá se na něj pohledem, který jasně vypovídá o tom že chce, aby pokračoval.
‚Josh dnes poprvé řekl táta.' Překvapeně se usměje a zatleská.
‚To je úžasné! Gratuluju!' Vřele ho obejme a má z něj radost. Otcovství si užívá a je vidět, že svého syna nade vše miluje.

Pak její pohled zabloudí ke znamení na jeho ruce a úsměv zmizí.
‚Jaká je? Jaký je to pocit?' Z jejího pohledu ale vyčte, že ji něco trápí. I tak se rozhodne nevyzvídat.
‚Je to ten nejkrásnější pocit na světě. Je má druhá polovina, můj kyslík a sluneční svit, bez kterého bych zemřel. Je neuvěřitelné, jak dobře mě zná a i když s některými rozhodnutími nesouhlasí, respektuje mě a podporuje.' Přikývne a pokusí se usmát.
‚Závidím ti. Nikdy jsem po spřízněné duši netoužila, ale bylo by fajn mít někoho, kdo ti rozumí.' Povzbudivě se na ni podívá a stiskne její ruku.
‚Neboj, taky se dočkáš.' Zatřese hlavou a zadívá se z okna. Přísahal by, že v hnědých očích viděl slzy, ale když se na něj podívá, není po nich ani stopy.
‚Ne každému je souzeno tohle poznat a jsem vážně ráda že ty i Bonnie jste našli své štěstí.' Chce něco namítnout, ale nakonec si to rozmyslí.

Přejde ke gramofonu a pustí ho. Občas, když je v místnosti velké ticho ho potichu pustí, aby mu z toho nepraskla hlava. Ze začátku mu to nevadilo, ale nebyl na takový klid zvyklý.
Posadí se zpět vedle ní a začne si pobrukovat. S úsměvem ho sleduje.
‚Tuhle máš rád, co?' Nechápavě se na ni podívá.
‚A to poznáš jak?'
‚Vždycky když ji pustíš, pobrukuješ si.' Je naprosto zmatený.
‚Jak víš, že pouštím tu samou písničku?' Její úsměv se rozšíří, když vidí, že vůbec nechápe.
‚Jsem sice hluchá, ale vidím, že si pobrukuješ a vnímám vibrace, které zvuk vydává.'
‚Dokážeš vnímat vibrace?' Přikývne. Položí ruku na reproduktor gramofonu a zavře oči. Zvedne druhou ruku a prstem jezdí nahoru a dolů podle toho, jak vysoký nebo nízký tón hraje.

‚To je úžasné!' Pokrčí rameny, jakoby to nic nebylo. Posadí se zpět a skrčí nohy pod sebe.
‚Taky dokážu podle vibrací poznat, jaký hlas má někdo jiný.'
‚Vážně?' Přikývne a s otázkou ve tváři vztáhne ruku. Přikývne a dovolí, aby ji položila na jeho krk. Začne hrát další skladba a tak si začne opět pobrukovat. Zavře oči a vnímá konečky prstů nepatrné chvění, které vydávají jeho hlasivky.
Tenhle trik se naučila už před lety. Sice neslyší a je němá, zato ostatní smysly se jí o hodně zlepšily. Dokáže i hmatem ‚slyšet' blížící se kroky, což využila když ji pronásledovali.
Po pár vteřinách se jí úsměv rozšíří. Má hlubší hlas, než čekala a na mysli jí bezděky vyvstane otázka, jestli je podobný tomu jeho.

V tu chvíli se otevřou dveře do pokoje a Kyle okamžitě přestane s pobrukovábím, protože pohled na rozčileného Darena se mu ani trochu nelíbí. Nejdřív nechápe, proč je tak naštvaný, ale pak si uvědomí, co před sebou vidí.
Jeho družka se dotýká jiného muže a usmívá se u toho. Tak tohle bude problém. Napoví mu jeho vlk. Odtáhne se, což ji přiměje otevřít oči, aby zjistila co se stalo.

Podívá se stejným směrem  a úsměv se během zlomku vteřiny při pohledu do zamračené tváře vypaří. Vítej zpět, vzteklý Nejvyšší.

Úsměv v její tváři, když se dotýká jeho bratra v Darenovi probouzí ten neskutečný vztek. Očividně se v Kylově přítomnosti cítí líp než v jeho, což ho sice nepřekvapuje, protože spolu nikdy nevycházeli, ale zároveň mu to vadí.
Jakmile se na něj podívá, úsměv, který u ní nikdy neviděl zmizí rychlostí blesku. Najednou neví, co by měl říct. Nejraději by na ně vyjel, co to tady dělají, ale to by pak vypadalo, že žárlí, což rozhodně není pravda. Tak trochu doufá, že bude mít jednu ze svých typických jízlivých poznámek, ale ona jen bez hnutí sedí a čeká na jeho reakci. Nakonec se rozhodne po celých těch týdnech večerní školy zjistit, jak na tom je.

Dívá se na něj a není si jistá, jak se bude chovat. Už je to celkem dlouho, co na sebe promluvili. Od té doby, co... Pohledem sklouzne k jeho krku, kde jsou stále patrné jizvy od jejích zubů a ztěžka polkne.
Z myšlenek ji vytrhnou až jeho ruce, které se najednou pohnou. Lehce sebou trhne, jak čeká, že ji bude chtít udeřit nebo cokoliv kromě toho, co v následujících vteřinách vidí.

Udiveně pozoruje dlaně, které se pomalu a nejistě pohybují, jak se pokouší znakovat. Když je svěsí k tělu, tázavě se otočí ke Kylovi, jakoby vysvětlení toho, co právě viděla chtěla od něj.
‚Chtěl, abych ho učil.' Ukáže, ale vzápětí vrhne rychlý pohled na svého bratra, který pravděpodobně ne zrovna příjemným tónem promluvil a tak mu to samé zopakuje nahlas.
Otočí se na něj a nevěřícně k němu vzhlédne. Stojí tam a čeká na její odpověď.
‚Říkala jsem Kylovi, že umím hmatem rozpoznat hloubku hlasu, stejně jako u písní výšku tónů.' Ukazuje pomalu, aby jí stačil a pořád nemůže uvěřit, že se rozhodl učit znakovou řeč. Chvíli přemýšlí a pak se Kyla zeptá na pár znaků, kterým nerozuměl.
‚To vážně dovedeš?' Přikývne a je vidět, že tomu nevěří. Nejistě mu pokyne, aby se posadil vedle ní a Kyle mu, očividně s radostí uvolní místo.

Vztáhne k němu ruku. Nejistě sebou cukne, ale nakonec ji nechá, aby se ho dotkla na krku. Jen pár centimetrů od místa, kde ho před několika týdny pokousala.
Naznačí mu, aby něco řekl a když po chvilce váhání začne mluvit, zavře oči a soustředí se na vibrace. Jen se musí snažit o dost víc, než u Kyla. Tohle bylo jiné. Je zvláštní se ho dotýkat.
Přes jemné vibrování kůže si představí hlas a nepatrně se zachmuří. Najednou zmlkne a tak otevře oči.
‚Co je?' Nechápe její reakci. Ošije se. Nechce mu to říkat, ale nakonec jí nic jiného nezbude.
‚Máš hlubší hlas, než jsem čekala. A taky hlubší než má Kyle.' Nadzvedne jedno obočí a přemýšlí, jestli to má brát jako urážku, nebo kompliment.

Dívá se na něj a vlčice obezřetně přechází ze strany na stranu.
Něco mi tady nehraje. Vrčí a odmítá si připustit, že by se chtěl jen tak, kvůli ní, učit znakovat.
‚Proč?' Zeptá se a Daren zprvu nechápe tok jejích myšlenek.
‚Proč se učíš znakovat?' Najednou se zachmuří. Je jasné, že se mu otázka ani trochu nelíbí. Místo odpovědi se podívá na Kyla a pozná, že spolu mluví přes vlčí frekvenci. Kyle je ale čitelnější než on. Na jeho tváři se mihne povzbudivý, přesto smutný úsměv.
‚Co se tady sakra děje?' Vlčice se zastaví a společně čekají na vysvětlení. Kyle odejde ke stolku a vezme knihu, kterou už viděla. Nalistuje danou stranu a podá ji zmatené Browny, aby si to mohla přečíst.

Když dočte, pořád to nechápe. Pak se podívá na řádky nad částí kterou měla číst, kde se nachází proroctví o Nejvyšším.
Tak počkat. To je jako o nás?! Zamračí se a přečte to celé ještě jednou. Vlčice si pořád láme hlavu nad tím, jak to spolu souvisí, ale jí to už došlo.
Takže on se učí znakovat, protože doufá, že budu slyšet a mluvit?! Zavře knihu a pevně sevře vazbu. Má sto chutí ji po něm hodit, ale vypadá dost staře a nechce zničit něco tak vzácného, přestože jsou to podle ní nesmysly.
Odloží ji a snaží se uklidnit, ale jakmile vlčice začne zuřit a drát se napovrch, rozhodne se raději uklidit, aby něco neprovedla jako posledně.

Vstane a zamíří ke dveřím z pokoje, když někdo chytne její ruku a přinutí ji zastavit. Už podle toho doteku pozná, že je to Kyle. Vztekle na něj vycení zuby.
‚Co se děje?' Nechápe její reakci. Čekal, že bude dojatá, že jí chce pomoct, ale teď byl zaskočený.
‚Jako vážně? Myslí si, že se naučí pár znaků a najednou se stane zázrak a já uslyším a budu mluvit? Jen proto, aby aspoň mohl říkat, že jsem normální a nemusel se za mě stydět?! Unesl mě, zavřel mě tady jako vězně a teď se snaží předělat k obrazu svému, ale to mu nevyjde! Nejsem žádná panenka, aby si se mnou mohl dělat co chce!' Znakuje tak rychle, jak jen dovede a je jí jedno, že on tomu nerozumí a tak Kyle musí tlumočit.
Když skončí, Kyle ještě pořád překládá, protože se snaží volit slova, aby ho, pokud možno, co nejméně vytočil. Je jí úplně jedno, co si o tom bude myslet. Bouchne za sebou dveřmi a zamíří do přízemí, do jediné místnosti v domě, kde se cítí příjemně. Do knihovny.

Následující dny jsou opět náročné. Ignorují se a když už se na sebe podívají, Browny se ho snaží zavraždit pohledem. Kyle i Bonnie se jí pokoušeli vysvětlit, že to není tak, jak si myslí, ale odmítala je vyslouchat. I vlčice je na její straně.
Přes to všechno, se něco změnilo. Měla povolené jednou týdně na tři hodiny chodit s doprovodem ven, což bylo neuvěřitelně osvobozující. Chodila vždy s Bonnie. Ukázala Browny starý dřevěný most přes řeku nedaleko domu, kde často sedávaly, a sledovaly vodu.

***

Sedí u snídaně, když dovnitř vpluje usměvavá Bonnie a popřeje dobré ráno.
„Taky se tak těšíš na tento týden? Jako jasně že mi bude Terenz chybět, ale když se Daren na pár dní vzdálí, jen to vyčistí vzduch," nabere si na talíř a posadí naproti ní.
-Cože? Oni odjeli? Kam?- Na odpověď si musí sice chvíli počkat, než pokouše sousto, ale nakonec se dočká.
„Jeli pracovně mimo stát. Myslím že do Francie. Celkem jim závidím. Teď by měli být už asi na místě..." Bonnie sice pokračuje, ale už jí nevěnuje pozornost.
Takže odjel? To je ideální! Teď máme tu nejlepší příležitost pro útěk. Takže zítra.