Darren si dá sprchu a s knihou, kterou mu Kyle půjčil  se posadí na postel a opře o pelest. Pročítá to pořád a pořád dokola a snaží se přijít na to, proč by mu otec celý život lhal? Vždyť to byl on, kdo najal všechny učitele, kteří do něj roky vtloukali všechny zákony, světové jazyky i historii. Proč by z proroctví chtěl vynechat jeho spřízněnou duši? To nedávalo smysl.
Znovu se vrátí na začátek. Jeho vlk se uchechtne, když čte o tom, jak jí bude odmítat a že je pro něj tím nejlepším.
Tak teď už Bohyni věříš? Nebo si myslíš, že se s tou věštkyní spřáhla? Jeho poznámku přejde a pokračuje. Tají se mu z ní dech. No, spíš by řekl, že ho štve, ale to je asi úhel pohledu. I když čím víc nad tím přemýšlí, jde hlavně o to, že je v její přítomnosti nesvůj a neklidný a její pohrdání jím a jeho postem to všechno mixuje do koktejlu vzteku.
Všemi proklínána. To myslí jak? Kdo ji proklíná?
Teprve teď se nad jejím stavem pořádně zamyslí. On stále řešil to, jak bude vypadat, když bude mít hluchou a němou družku, ale vůbec ho nenapadlo se pokusit vcítit do její situace. Bylo snadné s tímto handicapem žít v ústraní, ale teď je to jiné. Musí cítit neustálý tlak a určitě to je stresující.
Láskou? Tak tomuhle nevěřím. Vždyť se od začátku chceme navzájem povraždit. Tohle bude určitě nějaký špatný vtip. Zavře knihu a položí ji na stolek.
Přesně. Odpoví mu jeho vlk. Tak proč přemýšlíš nad tím, jak by tě mohla slyšet? Má pravdu. Kdyby mohla mluvit a slyšela, bylo by všechno o tolik snazší.
Vždyť je to nesmysl! Jak by mě mohla slyšet, když je hluchá?! Zamračí se a vztekle zavrčí. Bohyně i věštkyně si z něj dělají pokusného králíka a jemu se to ani trochu nelíbí.
Nakonec se rozhodne nad tím teď nepřemýšlet. Hned ráno zajede za otcem, aby se ho zeptal, co je pravdy na tom, že mu zatajoval část svého proroctví, protože jeho nenapadá žádný rozumný důvod.

Vlk ho upozorní na kroky na chodbě. Moc dobře ví, komu patří. Tak tiše našlapuje jen ona. Pozoruje ji, jak vejde dovnitř a zaraženě zůstane stát, když ho uvidí. Očividně ho zde nečekala a teď neví, co dělat. Poznal, že byla dlouho ve vlčí podobě a běhala po lesích. V rozcuchaných vlasech jí uvázlo několik větviček a lístků a voněla čerstvým vzduchem a trávou. Už už se chystá otočit, když se konečně probere a vstane.
„Zůstaň, půjdu já," řekne a ona se na něj překvapeně podívá.
Vážně? My půjdeme? Ozve se stejně překvapený vlk.
Ano, půjdeme. Potřebuje se vyspat, jen se na ni podívej.
Změří si ho podezíravým pohledem a naznačí prsty psaní. Podá jí papír a tužku.
-Nemusíš se namáhat. Jsi přeci ten nejvyšší. To bych ti spíš já měla ještě vydrhnout záda, protože jsem jen poslušná štětka.- Stiskne čelisti a vztekle zavrčí. Její chování je čím dál víc agresivní a jemu už dochází trpělivost. Dokud to dělá za zavřenými dveřmi je v rámci mezí schopen jí to tolerovat, ale je jen otázka času, kdy něco takové udělá i na veřejnosti a pak už nebude mít na výběr.
Udělá k ní dva kroky, kdy se zastaví jen pár centimetrů od ní. Snaží se ignorovat, jak jeho tělo a vlk reagují na její blízkost.
„Užij si to, protože tohle je poslední noc, kdy budu spát jinde. Od zítra už žádné ústupky a za každou tvou nevkusnou poznámku přijdeš o jednu z výsad," vrčí jí do obličeje, ale ona se ani nehne.
Už už si myslí, že to nechá tak, ale to by nebyla ona. Ironicky se na něj usměje a zamává mu. Prudce se nadechne a oči se mu změní na vlčí. Přitlačí ji ke stěně a výhružně zavrčí. Na okamžik v jejích očích spatří strach. Nebo aspoň náznak.
Udeří pěstí do stěny až opadá barva a pak v rychlosti vyjde ven. Je zmatený. Měl by mít radost, že se ho konečně začíná bát, ale cítí i něco jiného, co nedokáže pojmenovat.

Vstane brzy ráno. Rozlámaný z pohovky v pracovně a ve spěchu se nají v kuchyni, kde tím zaskočí Merry, ale ta nic neřekne. V rychlosti mu něco připraví a když odchází popřeje mu hezký den.
To bude záležet na tom, co mi otec řekne na tu teorii o upraveném proroctví.
Po cestě se staví v několika knihkupectvích, kde koupí tutéž knihu a pak zastaví až před velkým domem za městem. Už je to dlouho, ale tenhle dům mu nechyběl. Čekání na otce bylo jako čekat na popravu. Minuty se neskutečně vlekly a nervy měl napnuté jak struny.
„Synu," ozve se za ním. Otočí se a pohlédne na staršího muže, opírajícího se o hůl. Přejde ke stolku a nalije si sklenku.
„Co tě sem přivádí?" Posadí se do křesla, aniž by se s ním přivítal. Ostatně, ani to nečekal. Vždy byl chladný a odtažitý. Nikdy od něj neviděl žádný projev citů.
„Chci si promluvit o mém proroctví," otec se na něj překvapeně podívá.
„O čem přesně?"
„Máš tady někde jeho výtisk?" pohlédne k policím plných knih od stropu až k zemi. Přejde k nim a chvíli pohledem přejíždí po policích, než sáhne po jedné ze starších knih a podá mu ji. Otevře ji na poslední straně a nevěřícně zatřese hlavou, než ji otočí na otce, který nechápe.
„Jak mi vysvětlíš, že kniha, kterou máme doma je úplně jiná než všechny ostatní?" Jen zatřese hlavou a tváří se, jakoby nic.
„Nevím, jak to myslíš. Je naprosto stejná." Nevěřícně se usměje.
„Vážně?" Sáhne po knihách, které přivezl. „Jak je tedy možné, že jsme v několika různých knihkupectvích koupil tu samou knihu. Všechny jsou stejné, jen ta tvoje je jiná." Čeká, že konečně dostane nějaké vysvětlení, ale jeho otec je tvrdohlavý mezek.

„Nemám ti co vysvětlovat. Asi si je někdo upravil. Ta naše je jediná správná. Všechno je tak, jak jsem tě naučil." To už nevydrží a vybuchne.
„Proč mi lžeš?! Vím, že jen ta tvá je nesmysl! Proč jsi ji upravil? Proč jsi z ní vymazal každou zmínku o ní?!" Otec přimhouří oči a zadívá se na něj.
„O ní? Takže je pravda, co se šušká?" Neodpoví, jen podrážděně zavrčí. „A tys ji přijal za svou družku? Myslel jsem, že jsem odvedl dobrou práci, když jsem tě vychoval abys byl silný bez jakékoliv slabosti." Nevěřícně na něj hledí.
„Takže přiznáváš, žes mi celý život lhal?"
„Nelhal," ohradí se ostře. „Jen jsem chtěl, abys mohl žít beze strachu, že tvůj post ohrozí nějaká postižená fena!"

***

Vztek pomalu mizí, ale i tak se zapřísahá, že už nikdy do toho domu nevkročí. Jen co za sebou po návratu zabouchne dveře, ztěžka si oddechne. Vycítí své sourozence a zamíří za nimi. Je mu jasné, že budou chtít odpovědi stejně jako on. Jen co vejde do místnosti se na něj oba otočí.
Ani jeden však neřekne jediné slovo. Cítí, že je unavený a tak nemá cenu ho dráždit zbytečnými otázkami. Sedí a pozorují ho, jak si nalije sklenku a naráz ji vypije. Oba se na sebe podívají s nejistými pohledy a když se vydá k nim s další sklenkou, pozorně ho sledují.
„Měl jsi pravdu," řekne Kylovi a vyčerpaně dosedne do křesla, „celý život nám lhal. Upravil si proroctví, aby mi nemohla mou vládu ohrozit žádná -" zarazí se. Nedokáže to zopakovat, jenže pokud jim to neřekne, nepochopí, co udělal. Povzdechne si a zadívá se do sklenice. „Postižená fena," řekne tiše, ale oni ho i přes to moc dobře slyší. Kyle se zamračí a Bonnie přiloží dlaň na ústa.

Vážně by otec byl něčeho takového schopen? Tak podlý, že by si dovolil upravit proroctví k obrazu svému? Byl by schopný říct něco tak odporného? Jen ta představa, jak to jejímu bratru říká.
Tak počkat. Zarazí se a podezíravě se na něj podívá. Očividně se tam něco stalo. Vypadá nejistě, jakoby měl výčitky.
„Co jsi udělal?" Zeptá se ho nejistě. Vzhlédne k ní a v tom pohledu je tolik vzteku a ublíženosti podbarvených vinou, až ji hned napadne to nejhorší.
„Nezabil jsem ho, pokud ti jde o tohle," odvrátí pohled k ohni a stiskne sklo pevněji v dlaních. „Možná jsem měl," zamumlá si sám pro sebe a napije se.
„Tak co jsi provedl?" zeptá se Kyle.
„Dostal jsem příšerný vztek a nedokázal jsem ho zastavit," oba moc dobře ví, o kom mluví, „byl tak rozzuřený. Bude potřebovat lékaře, ale přežije to," kopne do sebe zbytek obsahu a chvíli povaluje hořkou tekutinu v ústech, než ji nakonec polkne.
„A co přesně ho tak rozzuřilo?" chce se ujistit, jestli její modlitba k Bohyni byla vyslyšena, nebo jednal jen ze svého svrchovaného postu. Otočí se na ně a prudce se nadechne.
„Celý život mi lhal, vnutil mi svou představu o mé budoucnosti a bylo mu fuk, co chci já!" Bonnie stále pochybuje. „A to nemluvě o ní!" začíná pěnit čím dál víc. Chce se ho zeptat, ale najednou jí dojde, že je to vlastně jedno. Důležité je, že cítí aspoň něco. Vůči ní nebo vůči otci, protože se stejně nakonec jedná o ni. A pokud ho to štve, je to lepší než letargie.

Browny za sebou třískne dveřmi. Je vzteky bez sebe a s dlaněmi v pěst pochoduje z jedné strany pokoje na druhou.
Tak tohle už je příliš! Vře to v ní jak v papiňáku a vlčice je na tom úplně stejně. Co si ten zmetek myslí?! Vlčice vztekle zavrčí a navenek se to projeví tak, že zlostně shrne všechny věci ze stolu. Přechází jako vlk v kleci a snaží se uklidnit, jenže v ten nejnevhodnější okamžik se dveře otevřou a dovnitř vpadne právě on.
Rozzuřeně se proti němu postaví. Daren se rozhlédne po nepořádku a pak se podívá na ni.
„Co se tady, sakra, stalo?" očividně je podrážděný, ale je ten poslední, koho by teď chtěla vidět. Ignoruje jeho otázku, zvedne ze země papír a tužku a vztekle na něj načmárá vzkaz.
-Nechci tady být! Ani ty mě tady nechceš! A vzhledem k tomu, že jsem podle tvé rodiny jen postižená fena odcházím!–
Praští ho papírem do hrudi a než si ho stihne přečíst už je na chodbě. Nemá cenu za ní křičet, to mu dojde po pár sekundách. Zakleje, jak ho štve, že neslyší a rozběhne se za ní. Hrubě ji popadne za paži a otočí k sobě. V napůl vlčích přivřených očích vidí jak je naštvaná.

„Nikam nejdeš," řekne rozhodně a vrátí se zpět do pokoje. Snaží se mu vysmeknout, ale je to zbytečné. Nepomůže ani tlouct ho druhou rukou zatnutou v pěst. Jen ji z toho bolí a vztek se stupňuje.
V pokoji za nimi zavře dveře a teprve pak ji pustí.
„Uklidni se," chvíli přemýšlí, jestli to říká jí, nebo sobě, protože jeho vlk už zase začíná přebírat kontrolu. Opět na něj zvedne prostředníček, což ho vytočí definitivně, ale ji to vůbec nezajímá. Znovu se ho pokusí obejít, ale chytne ji za ruku a trhne s ní takovou silou, až narazí celým tělem do jeho hrudi, jako do kusu kamene.
Vztek smísený s jeho pachem a pevný stisk na paži přiměje vlčici se naplno projevit. Vycení zuby, pak se nakloní a vztekle ho kousne do krku.
Překvapeně vykřikne a okamžitě povolí stisk. Chytne se za místo, odkud mu stéká krev po hrudi a pak dlaň odtáhne, aby se na ni podíval. Když k ní zvedne pohled, je plně vlčí.
„Tak tohle jsi přehnala."

***

Stojí proti sobě jako dva vlci v lidské podobě. On je rozzuřený a drží si krvácející krk, ona cení zuby zbarvené jeho krví a ani jeden nemá v plánu ustoupit. Každý z nich si myslí, že je v právu.
Pár rychlými kroky je u ní a chytne ji pod krkem. Ne moc pevně, ale i tak se nemá jak pohnout. Nakloní se k jejímu obličeji a jeho vlk se podívá na vlčici před sebou.
„Jak chceš," zavrčí vztekle, „odteď neopustíš dům. Žádné procházky venku. Celý den budeš s někým, neexistuje, abys byla sama. Budu tě mít pod dohledem ve dne v noci. A jestli se ještě jednou pokusíš utéct, přivážu tě jak psa k boudě," neřekne jediné slovo, jen se na něj dívá.
Natočí hlavu ke straně a odplivne si. Pachuť jeho krve v ústech není příjemná.
„Rozuměla jsi?" výhružně přimhouří oči. Prudce oddechuje a jeho povýšenecké chování ji rozpaluje do běla. Nejraději by ho nakopla. Její vlčice přesně ví, co si o něm myslí a tak se vztekem zvedne obě ruce a ukáže mu oba prostředníčky. Darren se jen zasměje.
„To už tady bylo, nic lepšího nemáš?" pustí ji a přejde ke dveřím, kde se ještě otočí, než odejde, ale Browny už je u dveří do koupelny. Ani se za ním neohlédne.

Zabouchne za sebou dveře a vztekle si odplivne do umyvadla. Vlčice se už stáhla a jí se z chuti krve zvedá žaludek. Pohlédne na sebe do zrcadla a zhrozí se sama nad sebou. Od úst jí teče krev až na bradu a vypadá jako zvíře.
Co jsi to udělala? Zeptá se vlčice, která si zalezla do nejzazšího koutu a teď dělá, že tam není. Do teď jsme měli aspoň nějakou šanci utéct, ale když nesmím z domu, tak jak to mám udělat! Opláchne si obličej a osuší ho.
Dlouze vydechne a vrátí se zpět do pokoje. Zarazí se, když u stolu spatří Kyla s podnosem jídla.
„Přinesl jsem ti něco k jídlu. Dnes máš zůstat v pokoji," nedokáže odhadnout, co si o tom, co provedla myslí. Dnes už vzdoru stačilo. Je unavená a naštvaná na vlčici. Jen přikývne a posadí se ke stolu.
Složí nohy pod sebe a nejistě se pustí do jídla. Cítí se provinile. Jedna věc je mu nadávat a neposlouchat, ale zaútočit na něj? To bylo moc i na ni.

‚Je moc naštvaný?' Zeptá se s mizivou nadějí Browny Kyla a když vzhlédne zjistí, že se pohodlně posadil na gauč a zírá na ni.
‚Spíš bych řekl, že utrpělo jeho ego.' To bylo sice o něco lepší, než kdyby řekl, že zuří, ale i tak.
‚Je nějaká šance že vychladne a zruší ten trest?' Spíš je to zbožné přání, ale on ho zná lépe. Přesnější je, že ho zná, protože ona o něm neví prakticky nic. Jak čekala, Kyle se na ni podívá pohledem, který říká, že to ví sama. Povzdechne si a dál se věnuje jídlu.
Zbytek odpoledne stráví buď zíráním z okna, čtením, nebo povídáním si s Kylem.
‚Jaký je váš otec?' Dlouho se snažila nutkání zeptat se právě na tohle potlačit, ale nakonec ta otázka stejně padne.
‚Zajímá tě konkrétně tohle, nebo něco ohledně toho, co o tobě řekl?' Lehce zčervená a skloní pohled.
‚To co o mě řekl... Jak na to reagoval on?' Kyle se na ni chvíli dívá, než odpoví.
‚Jak jsi vůbec zjistila, co říkal?'
‚Byla jsem se projít a při návratu jste byli vidět oknem. Odezírala jsem a pak naštvaně utekla.' Kyle přikývne. Mohlo mu to dojít.
‚Jste si víc podobní, než si myslíš.' Tak s tím rozhodně nesouhlasí.
‚Jak reagoval? Jediné, co nám řekl bylo, že ho nezabil, že bude potřebovat doktora, ale přežije to.' Browny se zamračí. Proč by napadal vlastního otce? Nedokáže to pochopit. Je vážně nevyzpytatelný.

Když navečer odejde, napustí si vanu s horkou vodou a přestože je prakticky celý den zavřená v pokoji, cítí se vyčerpaná a zmožená.
Po nekonečně dlouhé době se vrátí do pokoje, který se začíná nořit do tmy. Všimne si knihy, ležící na nočním stolku. Nevzpomíná si, že by ji tam předtím viděla. Vezme ji do rukou a přečte název titulu. Jakmile zjistí, že to jsou Hagadiny věštby, odfrkne si.
Na tohle nikdy nevěřila. Jsou to jen pohádky a výmysly staré ženské, která párkrát něco uhodla a všichni ji hned mají za věštkyni.
Položí ji zpět a přemění se. Přestože vlčice se pořád schovává, být ve vlčí podobě je příjemnější. Vyskočí na parapet, opře hlavu o polštář a zírá z okna.

Vůbec nepostřehla, že není v pokoji sama. Dost ho překvapilo, když z koupelny vyšla jen v ručníku. Seděl za svým stolem a celou dobu pozoroval každý její pohyb. Stále v něm vřel vztek, i když svým trestem, který jí uložil se trochu zmírnil.
Když vzala do rukou knihu, chvíli přemýšlel, že jí v tom zabrání, ale pak jeho vlk namítl, že se nejedná jen o něj a má právo ji znát. Ale ona knihu položí zpět a v podobě vlčice se uvelebí u okna. Zase.
Nemůže pochopit, co na tom místě vidí. Ještě hodnou chvíli se dívala z okna, než se jí začaly oči klížit až nakonec usnula.

Trvá dalších několik minut, než se přinutí vstát a zamíří do koupelny. Po rychlé sprše se zadívá do zrcadla. Při pohledu na krk se zamračí a dotkne místa, kde ho kousla. Z krvavých kousanců jsou už jen jizvy. Nebyly moc vidět, ale věděl o nich.
Měl pocit, jakoby si ho označila, což se mu ani v nejmenším nelíbilo.