„Vysvětlí mi někdo, proč jsem se musel hodiny trmácel až na tenhle zpropadený konec světa?!" Zahřímá Daren podrážděně a svůj pronikavý pohled zabodne do toho, od koho očekává odpověď. Alfa stojící pár metrů před ním s hlavou skloněnou nervózně přešlápne z nohy na nohu a je z něj na sto honů cítit strach. Nechápe, jak někdo takový může být vůdcem smečky. Vůdce má jít všem příkladem, ne vypadat, že by se nejraději schoval i za toho nejmenšího člena z celé komunity. Kdyby mohl, odplivl by si před ním. Jenomže v téhle situaci, kdy se na ně upírají pohledy všech jeho svěřenců si to dovolit nemůže. Všichni čekají, až vzduchem zazní vysvětlení, na které Nejvyšší netrpělivě čeká. Nikdo z nich se neodváží ani pohnout. Stojí jako odsouzenci čekající na trest za svou neposlušnost. Ze všech stran je cítit záplava obav a nejistoty.
Strávil v autě několik úmorných hodin a kvůli čemu? Jeho rozkaz zněl naprosto jasně a všichni ostatní moc dobře věděli, co mají dělat. Jen tihle, jako jediní nedodrželi instrukce, že každá smečka v zemi musí poskytnout deset vlků pro oddíl, který se bude starat o bezpečnost a pořádek v zemi. Po těch letech, kdy mezi sebou smečky bojovali a vzájemně se napadali někdo musel konečně zakročit. Spousta vlků si zvykla rabovat, krást a vydírat. Nejen svůj vlastní druh ale i lidi. Jejich vztahy byly na nože a jeho úkolem bylo zjednat nápravu a dohlédnout na dodržování všech nových pravidel.

Ano, většina se ještě ani nestihla vzpamatovat z toho, že se po staletích čekání vyplnila pradávná věštba, která předpovídala příchod Nejvyššího. Alfy, jemuž se nebude moci postavit nikdo. Ten, který byl předurčen spojit všechny smečky Země pod svou vládu. Jedna z věšteb říkala, že se narodí lykantrop, jehož krev bude čistá po mnoho generací, nezředěná lidskou a dokonce se zmiňovala i o datu narození. Jeho nástup ale musela oznámit jedna z vědem, teprve až usoudí, že je připraven.
Jenomže proroctví už se nezmiňovalo o tom, že to bude ten nejkrutější vlk bez špetky soucitu a pochopení. Neznal slitování ani empatii. Jakoby všech emocí, typických pro lidi pozbyl, a řídil se jen vlčím instinktem a pudy, což většina nenesla moc dobře a tak se zemí šířil strach. Dokonce se objevovaly náznaky vzpoury.

Muž postoupí o pár kroků vpřed, ale stále se drží ve vzdálenosti, aby mohl zareagovat, kdyby byl nucen k obraně, přestože si je moc dobře vědom toho, že ani tak by neměl sebemenší šanci. Spíš je to zvířecí instinkt. Cítí jeho autoritu i sílu stejně jako vztek a rozmrzelost.
„Omlouvám se, Nejvyšší," řekne tichým hlasem, který se lehce třese.
„Omlouváš?!" nenechá ho pokračovat a zavrčí tak, až se muž ještě víc přikrčí a o krok couvne.
„Už se to nikdy nestane," hlas se mu třese čím dál víc a čeká na svůj trest. Daren přejde až k němu, kde se zastaví a párkrát se nadechne, než opět promluví.
„To nestane," řekne s ledovým klidem, „za trest tvá smečka poskytne ne deset, ale třicet vlků." Alfovi vylétne překvapením hlava vzhůru dřív, než si stihne své jednání promyslet. Střetne se s neproniknutelným pohledem ledově modrých očí.
„Třicet?" zopakuje zoufale, jakoby snad doufal, že se přeslechl. Moc dobře si byl vědom toho, že ten počet bude pro jeho už tak malou smečku téměř ničivý. Nejvyšší v úšklebku pozvedne jeden koutek a nadřazeně nadzvedne bradu.
„Máš s tím snad nějaký problém? Alfo?" poslední slovo vysloví s téměř takovým pohrdáním, jaké k tomuto muži cítí. Stařec ztěžka polkne a zatřese hlavou v němé odpovědi, i když jeho nesouhlas jistě poznal.

„Dobrá," otočí se ke všem ostatním, kteří stojí jako sochy a čekají jen na jeho rozkaz. „A teď nastal čas, abyste všichni slíbili oddanost," pronese hlasitě a dá velký důraz na to, aby každý z nich pocítil jeho autoritu. Přelétne pohledem tváře, které se s obavami a strachem upírají vzhůru k němu. Ve všech čte stejné pocity a emoce, což se mu líbí. Tak to má být. On je ten nejsilnější a nejmocnější vlkodlak v celé zemi. To jemu bylo předurčeno, aby jim vládl. Měli by se ho bát. Každý z nich.
Pohledem těká mezi tvářemi pod sebou až se zastaví na jediné, ve které se místo bázně zračí naprostý opak. Jasný nesouhlas a vzdor.
Byl tak podrážděný a soustředěný na to, aby jeho vlk neroztrhal jejich postaršího Alfu na místě, že si toho jediného vlka ani nevšiml. Přestože si musí být vědoma faktu, že teď přesně ví, jak jím pohrdá, ani nemrkne. Ani se nepohne. Tmavě hnědé oči ho zpříma propalují a s odporem se na zlomek vteřiny navzájem měří.

To co následuje je tak instinktivní, že ho to zastihne naprosto nepřipraveného. Jeho pudy mu samy říkají co má dělat. Sklopí pohled a chystá se pokleknout. Ale jen na okamžik, než si uvědomí, co se děje. Zavrčí a prudce se napřímí. On před nikým klečet nebude. Pohledem okamžitě střelí jejím směrem, ale je pryč. Ani když se rozhlíží okolo ji nikde nezahlédne. Stiskne ruce v pěsti tak silně, až mu zapraskají klouby. Znovu zavrčí a otočí se k jejich Alfovi.
„Chci seznam všech členů. Za dvacet minut začneme s přísahami." Aniž by čekal na odpověď zamíří do útrob smečkového domu. Najde prázdnou místnost a zavře za sebou dveře. Jeho vlk už netrpělivě přechází a čeká, aby se také mohl přesvědčit, že se právě stalo to, co si oba zatím jen domýšleli.

Zhluboka se nadechne a vyhrne lem rukávu, kde se mu na paži objevilo to, co tam ještě před pár minutami nebylo a v co marně doufal, že tam nenajde. Odfrkne si a jeho vlk nahrbí záda a zavrčí. Natočí ruku, aby si tenké linky a znaky prohlédl.
O tohle jsem sakra nestál! Pronese podrážděně ke svému vlkovi uvnitř něj, se kterým od narození sdílí jedno tělo i mysl a díky němu se dokáže přeměnit na vlka. Nepotřebuju další přítěž! Znovu si odfrkne, když si vybaví ten její tvrdohlavý výraz a postoj. Jen to ho rozpaluje téměř do běla.
Ale je to ona. Konečně. Namítá vlk, který má očividně trochu jinou náladu ze situace, která právě nastala.
A co mám dělat, až přijde na řadu a odmítne slíbit loajalitu?! Vyštěkne na něj aby pochopil, v jaké situaci se pravděpodobně v blízké budoucnosti ocitne. Vlk se zamyslí a zavrčí. Takže to konečně pochopil.

Z dohadování se svou zvířecí polovinou ho vyruší až zaklepání na dveře. Spěšně stáhne rukáv a ujistí se, že černé linie pod látkou nejsou vidět. Teprve pak přejde ke dveřím a otevře je. Za nimi stojí Terenz, jeho zástupce. Zvedne ruku a zamává několika papíry.
„Mám seznam, můžeme začít." Přikývne na souhlas a oba zamíří do největší místnosti v domě, kde už se tísní celá smečka a čekají jen na něj. Jakmile vstoupí, šum všech hovorů rázem utichne. Vyjde po dvou schodech a zastaví se vedle jejich Alfy, který opět sklopí hlavu.
Otočí se čelem k davu a zběžně přelétne početnou skupinu.
„Začneme," pronese jistým hlasem, i když z toho, co bude následovat má obavy. Jako první před něj předstoupí Alfa, kterého následují všichni ostatní. Jeden po druhém postupně přistupují a na znamení oddanosti skloní hlavu. Nedokáže se však soustředit dlouho. Jeho myšlenky okamžitě odbíhají pryč. Proč? Proč teď a tady? Do teď si naprosto vystačil sám a byl spokojený. Nepotřebuje dalšího vlka, který mu bude přidělávat starosti. Takového už má a jeden bohatě stačí. Odhodlaně pozvedne hlavu a zprudka nabere vzduch do plic. Ne, ona bude poslouchat, stejně jako všichni ostatní. Nebojí se ho? Bude. O to se postará. Nikdo mu nebude odporovat. Ani jeho vlastní spřízněná duše.

Trvá asi hodinu, než se vystřídají všichni. Terenz pečlivě odškrtává jména těch, kteří přísahali. Místnost se postupně vyprazdňuje, až tam zůstane sám s Alfou. Jeho zástupce mu podá papíry, aby si je prohlédnul. Už teď ví, že někteří se nedostavili. Obzvlášť jedna, což ho dráždí, ale zároveň se trochu uklidnil, že se vyhnul konfrontaci na veřejnosti. Přelétne značky a zastaví se u tří jmen. Anthony a Sofie Winslouovi a Browny.
„Kde jsou tihle?" otočí papír k vůdci a ten si zběžně přečte jména nad jeho prstem.
„Anthony a Sofie jsou nejstarší členové smečky. Už téměř vůbec nevychází z domu," odpoví opatrně. Bojí se jeho hněvu, ale i přes to neobětuje ani jednoho ze svých, což v Darenových očích nepatrně zvedne jeho hodnotu.
„A tahle?" pozvedne obočí, když Alfa očividně znervózní ještě víc než doposud.
„Netuším. Browny těch pár měsíců, co je u nás bydlí u Sofie a Anthonyho." Tohle zjištění ho přinutí se zamračit. Členové smečky, kteří z ní nepochází, jsou vždy spíš problém, než přínos. Jejich loajalita není tak silná jako u těch, kteří mají ve smečce pevné kořeny, rodinu a přátele.
„Ona není z vaší smečky?" Alfa zavrtí hlavou.
„Ne, hlídky ji tehdy našly na hranicích vyčerpanou a na pokraji smrti."

Jeho vlk při těch slovech zpozorní a při té představě instinktivně zavrčí a nahrbí se. I když je mu to proti srsti, ani jemu ta slova nedělají dobře. Musí se přemáhat, aby si udržel neutrální postoj.
„Dobře," řekne nakonec, „zajdeme k nim." Potřebuje se ujistit, že je to opravdu ona a vzít ji s sebou. Přestože o spřízněnou duši nestojí, nenechá ji tady dělat si co chce. Teď patří jemu. Alfa chvíli vypadá, jakoby chtěl něco namítnout, ale nakonec jen přikývne. Naštěstí pro něj.

***

Vede je mezi domy a nikde není ani živáčka. Všichni zalezli jako psi. Dojdou až na okraj vesnice, kde se nachází poslední dům. Vypadá, jako by v něm nikdo už pár let nebydlel. Polorozpadlé schodiště vedoucí na terasu, skleněné tabule v oknech lepené páskou, na střeše roste mech a chybí několik tašek. Jako první ho napadne, že nechápe, jak v takové barabizně někdo může bydlet. Vzápětí mu jeho vlk připomene, že tady pravděpodobně bydlí i jeho spřízněná duše a to ho přinutí na okamžik ohrnout horní ret a jen tak tak potlačí nespokojené zavrčení.

„Počkej tady," řekne směrem k jejich hostiteli a pokyne Terenzovi, aby šel s ním. K jeho překvapení se na prvním schodu ozve Alfa:
„Promiňte, ale vy umíte znakovou řeč?" ztuhne a nechápavě se podívá nejprve na Terenze a pak na něj. Ovládal několik světových jazyků, ale znakovat opravdu neuměl.
„Proč?" Alfa upře svůj pohled na dveře, jen aby se nemusel střetnout s tím jeho.
„Oba jsou němí. To proto Browny bydlí u nich. Oni jediní ve smečce, kromě mě umí znakovou řeč a dorozumí se s ní." Trvá pár vteřin, než mu jeho slova dojdou a on vytřeští oči a sejde zpět.
„Je němá?" přestože se snaží znít nezaujatě, má pocit, že mu to nejde. Alfa zatřese hlavou a na okamžik se mu uleví. To by mu tak ještě scházelo. Aby jeho spřízněná duše byla postižená.
„Je hluchoněmá," řekne Alfa a přikrčí se, jakoby čekal, že začne zuřit, přestože nezná důvod, proč se na ni tolik vyptává.

Zamrká, když se mu na chvíli zatmí před očima a jeho vlk zakňučí.
„Dobrá, pojď s námi," těch pár vteřin, než vejdou do domu se zdá nekonečně dlouhých a celou dobu se modlí k bohyni, aby to nebyla ona. Jen co vejde dovnitř, nasaje vzduch a zavětří. Cítí dva starší vlky a ještě jednoho. Zavře oči a znovu se zhluboka nadechne a zaměří jen na ten jeden pach. Jakmile mu naplní nos, chlupy na rukou se mu postaví a po zádech přeběhne mráz. Teď už o tom nebylo pochyb. Přestože ji viděl na zlomek vteřiny a dosud její vůni necítil, byl si víc než jist tím, že je její. Nedokázal svého vlka přemoci a tak když opět otevře oči, nejsou lidské ale vlčí. Vlk se nahrbí a hluboko v hrdle mu zabublá podrážděné zavrčení.

Všichni se na něj podívají s nechápavými pohledy. Jeho pohled se upře na dva vlky, kteří se právě objevili ve dveřích.
Oba jsou v pokročilém věku a stačila by jediná rána na to, aby je oba zabil. Cítil, že to není dlouho, co zde byla. Pozná, že je nedávno objímala. Její pach je v jejich blízkosti ještě intenzivnější. Ze všech sil se přemůže a potlačí svého vlka.
„Víte, proč jsem zde," zavrčí mezi zuby. Přikývnou, ale přestože z nich necítí vzdor, necítí ani strach. „Přísahejte mi oddanost," pronese jistým hlasem. Oba chvíli tiše stojí a pak muž zvedne ruce a začne něco ukazovat. Aniž by musel Alfu pobízet, začne tlumočit:
„Víme kdo jsi i proč jsi sem přišel. Víme, že nás můžeš bez mrknutí oka zabít, ale i to, že nejsi hlupák. Když ti budeme přísahat, budeme ti muset říct, kde Browny je a to my nikdy neuděláme. Je pro nás jako dcera."

Vztekle si odfrkne a ignoruje Terenzův a Alfův pohled, kdy ani jeden nechápe, o co tady jde. Očividně jim řekla, čím pro sebe teď jsou a je si jistý tím, že oni mu nikdy neřeknou, kam šla.
„Dobrá. Slibuji, že to po vás chtít nebudu, ale přísahat musíte. Jen z přísahy vyjmeme ji." Oba se na sebe podívají a domlouvají se. „Já své slovo držím," dodá. Nakonec oba skloní hlavy a on se spokojeně napřímí, přestože ho vzápětí opět začne jeho vlk nutit, aby se snažil zjistit, kde je.

„Chci vidět její pokoj," pokynou mu ke schodům a tak se otočí a vyběhne nahoru. Každé prkno pod jeho vahou hlasitě zapraská a prohne se, až ho napadne, jestli se nepropadne. Nedělá mu problém najít ty správné dveře. Stačí jít po čichu. Strčí do oprýskaného dřeva a vzápětí ho obklopí vůně, která se mu chtě nechtě dostala pod kůži. Jeho vlk spokojeně zakňučí, ale on se ho snaží ignorovat. Potřebuje se soustředit, aby našel něco, co mu napoví. Rozhlédne se po místnosti a okamžitě mu dojde, že to tak snadné nebude. Žádné osobní věci, nic, co by mu řeklo, jaká je. Pokoj je strohý. Jen postel, stolek a malá otlučená skříň s otevřenými dveřmi. Na ramínku visí jediná košile s dírou na rukávu. Na stolku leží pár kamínků různých barev a velikostí.
Vezme jeden a začne jím pohazovat. Jak má najít někoho, koho nezná a nemá ani žádné stopy? Naštvaně zavrčí a teprve teď mu dojde, že za dveřmi stojí Terenz.

Poznal Alfovo rozpoložení a usoudil, že ho nebude dráždit otázkami. Moc dobře si byl vědom, že ho ucítí a nechtěl ho rušit ani vlčí frekvencí. Tušil, že se něco stalo, a přestože nevěděl co, čekal všechno možné. Vždyť byl ten Nejvyšší. Vyvolený aby vládl všem vlkům v zemi. A přesto, se stalo něco, co ho z nějakého důvodu rozhodilo.
Můžeš. Ozve se mu v hlavě a tak opatrně vstoupí. Najde ho stát uprostřed místnosti, jak zamračeně zírá na košili ve svých rukou.
Vím, že mi nepřísluší se ptát, ale... na okamžik se odmlčí a zvažuje, jestli nepřestřelil. Měl v paměti i menší přestupky, které skončily krví. Tobě jedinému to přísluší. Ujistí ho a dál zadumaně hledí na kus látky. Pokud tě zajímá, proč tak naháním jednu hluchoněmou vlčici... znovu si nespokojeně odfrkne. Tak kvůli tomuhle. S dlouhým výdechem nadzvedne rukáv. Terenz nedokáže potlačit překvapený výraz. Civí na znamení, které všem jasně hlásá, že našel svou spřízněnou duši a opravoval své tvrzení, že je připravený na všechno. Na tohle vážně nebyl.

Ani ve snu by ho nenapadlo, že by mohl najít svou spřízněnou duši a ještě méně pravděpodobné bylo, že by žila právě zde, v tak zapadlé a malé smečce. Vždycky si myslel, že až ji jednou najde, bude to nějaká průměrná, krotká vlčice, která bude poslouchat na slovo, protože on nenáviděl jakýkoliv odpor, nebo když někdo pochyboval o jeho rozhodnutích. A ona?! Odmítla slíbit věrnost a utekla a ke všemu by se ode všech už víc lišit nemohla, když neslyšela a nemluvila.
Já... nevím, co bych měl říct. Dostane ze sebe nakonec. Něco by říct měl, ale co? Gratuluji? Očividně z toho setkání nadšený nebyl. Jeho Alfa se jeho poznámce uchechtne a pootočí k němu hlavu.
To já taky nevím. Ale musím ji najít. Nenechám ji tady jen tak běhat. Souhlasně přikývne. To by bylo to poslední, co by v jeho situaci čekal. Měl rád řád a pořádek. Musím nějak zjistit kam šla, ale nic o ní nevím a oni mi to neřeknou. Jediný, kdo ji zná jsou ostatní, ale jak je přinutit... Najednou ho osvítí nápad. Usměje se tím svým pohledem, který říká, že opět někdo nebude mít na výběr.

Sejde dolů a už opět s kamennou tváří se podívá na Alfu.
„Dám vám ještě jednu šanci," přimhouří oči, „pokud mi ji přivedete do dvou úplňků, zruším váš trest. Ne, ještě líp," povytáhne koutek na starce, který nevěřícně poslouchá, „nemusíte dávat jediného vlka. Chci jen ji."