A to mě zachrání, a tak rychle využiju situace a utíkám rychle do schodu až do svého bytu. Kde se pečlivě zamknu. A pak už jen zadýchaně a celá vystrašená oddechuju. A snažím se popadnout dech, a srovnat si myšlenky na to co se právě stalo.

Jdu do koupelny a dám si horkou koupel. Napustím si horkou vanu, a vlezu si do ní. Ale ani to nepomáhá, a pořád mám prostě pocit jako by tu se mnou ještě někdo byl.

Tak potom vylezu z vany a usuším se. Pustím si televizi a pak jdu spát. 

Jenže nemůžu usnout, pořád to mám v hlavě a před očima. A pak když nakonec přece jen usnu, tak mě to zase probudí. A já se probudím s hrůzou, úplně celá zpocená. A zjistím že se mi to jen zdálo, a že tu se mnou nikdo není.

A tak pak už raději až do rána nespím, protože mám strach že se mi ten sen, ta noční můra bude zdát znovu.

A tak to jde další noci, stále a stále pořád do kola. Už se bojím i spát, protože nechci, aby se mi ta noční můra zase vracela. A abych se zase s hrůzou probudila.

Protože už se bojím být i sama v posteli, stále mám ten pocit že tu je ještě někdo. Ale vždy když se pozorně podívám, tak zjistím že tu nikdo není. Ale i přes to se stejně pořád nemůžu toho pocitu zbavit.

A tak ač jsem to dřív nechtěla nikomu říct, a chtěla jsem to vyřešit sama. Tak teď jsem se rozhodla že to asi někomu řeknu, protože sama už to prostě takhle dál nezvládnu.

A tak jsem to řekla svému dobrému kamarádovy Adamovy, který je výborný psycholog a který mi s tím jistě pomůže. A tak jsem za ním jednoho dne zašla a všechno mu řekla.

A on mi na to řekl, že mi s tím rád pomůže. A že můžu začít chodit k němu na terapie, abych se z toho nezbláznila.

A že mám doma vyměnit zámek od dveří, že si mám změnit číslo na mobilu. A možná že bych měla změnit práci, nebo bydlení. A určitě, že bych měla aspoň na chvíli změnit prostředí, a jed si někam do přírody vyčistit hlavu.

A být tam se svými kamarády. A pokud možno mobil si nechat doma. A aspoň na chvíli si takhle odpočinout. A že bych to měla jít nahlásit rozhodně co nejdřív na policii.

Protože ten stalker, mě určitě nenechá jen tak být.

Protože to co mi dělá je omezování moji osobní svobody a špehovaní. No prostě stalking.

A tak jsem po rozhovoru s ním šla hned na policii a všechno jsem jim řekla.

Oni mi řekli, že to dají do pátrání a tak jsem šla zase domu.

A doma u dveří od mého bytu jsem si všimla něčeho divného. Dveře byli pootevřené, jako by tam někdo byl.

A tak jsem sáhla do kabelky, ve které jsem měla malí skládací nůž, pepřový sprej a malou kapesní pistoli, kterou jsem si koupila v obchodě s vojenskými potřebami.

Pro případ kdyby na mě náhodou zaútočil znovu, tak abych se ubránila.

Tak jsem sáhla v kabelce, pro pepřový sprej, a vešla jsem dovnitř. Uvnitř bylo všechno tak jak bylo, a nic nebylo poházené. A poté co jsem pečlivě prohledala všechna místa a všechny pokoje, tak jsem zjistila že tam nikdo není. A že jsem v bytě úplně sama, ale určitě tu někdo byl protože tohle není jen tak samo sebou.

Bylo tu čisto, jen na posteli jsem našla rozházené moje spodní prádlo a moje oblečení. Jinak nic víc.

A tak jsem ještě ten den, zavolala zámečníka a nechala vyměnit zámek. A pak byl večer, a šla jsem si zase lehnout. Jenže jsem zase nemohla spát, a tak jsem zavolala Adamovy a začala jsem si s ním o tom povídat. Protože jsem to musela ze sebe nějak dostat, a pak jsem usnula.

Spala jsem až do raná a malém jsem zaspala do práce. Tak jsem se rychle oblekla, a rychle nasnídala a utíkala jsem do práce. Abych přišla včas.

Poté co jsem po práci přišla domu, tak jsem byla tak vyřízená že jsem si musela dát sprchu. A najednou se mi zdá jako by tu někdo byl, a jako bych slyšela nějaké kroky. 

A tak rychle vylezu ze sprchy, zabalím se do ručníku. A slyším jak se ty kroky začínají přibližovat. A tak rychle utíkám ke dveřím koupelny, abych se zamkla. Ale než k ním doběhnu, ve chvíli kdy už jsem skoro u nich. A chystám se zamknout, tak se ve dveřích objeví mě známa postava s kapucí a maskou přes obličej, a já se s ní začnu prát. Chce mi strhnout ručník, ale já se mu braním co to jde.

Nemám u sebe ani svou kabelku a ani žádnou jinou zbraň. A tak se s ním peru jen tak a mlátím ho a křičím o pomoc co mi síly stačí. Jenže pak mě něčím prašti po hlavě a já padám k zemi.

A pak už si nic dalšího nepomatuju. Vzpomínám si jen na to jak mě našli sousedé bezvládně ležet nahou na zemi s ručníkem vedle mě, a z hlavy mi tekla krev. Spousta krve, a jak byl u mě doktor ze záchranky a naložily mě do sanitky  a odvezli do nemocnice.

Pak už si nic dalšího nepomatuju, a asi jsem musela prospat několik dní.

Protože potom když jsem se probudila a ležela jsem v nemocničním pokoji na posteli. A zeptala jsem se sestry co je za den a kolik je hodin. Tak mi odpověděla, že už tu takhle ležím čtrnáct dní a že jsem byla v kómatu. Protože jsem měla lehký otřes mozku.

A nato mě začne strašně bolet hlava, která je celá ovázaná a bolí jako střep.

A tak mi sestřička da nějaké prášky na uklidnění a já zase usnu.

A pak když se zase další den probudím a otevřu oči, tak spatřím u mého stolku ve váze květiny. Je tam velká kytice, mých oblíbených rudých růži.

A u ní je nějaký lísteček, tak k němu natáhnu ruku a podám si ho blíž.

 A na tom lístečku stojí, tvůj obdivovatel, a ten kdo tě sleduje a velké rudé srdce. 

A ještě tam byla poznámka.

 Naposled jsem si to s tebou opravdu užil. A nemůžu na to do teď zapomenout, a pamatuji si každý tvar a obrys tvého těla. Jsi pro mě jako droga, kterou potřebuji. A kterou si kdy budu chtít znovu vezmu. A tentokrát ještě vice než předtím.

 Už se těším na příště.

 Ps: brzo se zase uvidíme, už se těším. Tvůj stalker.