Už dlouhou dobu mám pocit, že mě někdo sleduje. Ale když se otočím, a podívám se tak tam nikdo není.

Zrovna jako teď, zase mám ten pocit. Jdu po ulici a zase mám ten pocit že mě někdo sleduje. Že jde někdo přímo za mnou a sleduje každý můj krok.

Ale když se otočím. Nikdo tam není.

Nikdo za mnou nejde a na ulici jsem úplně sama. 

Přiznám se že tento pocit mám už několik týdnu, možná i měsíců. Sama nevím jak vlastně dlouho.

A mám ho všude, ať jsem doma, v práci, v obchodě, nebo jdu jen tak po ulici.

A pořád se toho pocitu, že mě někdo sleduje nemůžu zbavit. A mám pořád pocit jako by mě někdo pronásledoval, i když jsem třeba doma sama. A nikdo jiný tu už není, tak se toho pocitu nemůžu pořád zbavit.

A mám pocit, že se z toho asi každou chvíli zblázním.

Tak jako dneska, kdy jsem vstala jdu do práce. A najednou mi na ulici zazvoní mobil. Nějaké cizí číslo, a i když cizí čísla normálně neberu. Tak ho tentokrát zvednu, ale z telefonu se nic neozve. Jen jakési divné zvuky někoho jak tam zběsile dýchá.

Tak mobil zase ihned zavěsím a pokračuju dál v cestě do práce.

Jenže pak mi někdo volá i v práci, na pracovní mobil. A když to zvednu, zase to divné dýchání a jinak nic. Tak zase opět zavěsím a pokračuju dál v prací.

Po práci si zajdu nakoupit a zase mám ten pocit, jako by mě někdo sledoval a dýchal mi rovnou na zadá. 

Ale když se otočím, tak tam nikdo není. A tak jdu zase domů, a doma zase. Pořád mám ten pocit, a pořád se ho nemůžu zbavit.

Pak další dny mi zas volá to neznámé číslo. A když to nezvedám, tak mi píše různé esemesky typu. 

Moc ti to dnes sluší.

To co máš na sobě, je moc krásné.

Nebo rad bych věděl, co máš pod tím.

Nebo, od koho jsou ty květiny, co máš na stole.

Rad bych se tě dotýkal.

Rád bych tě vyděl úplně nahou.

Nebo, proč se mi stále vyhýbáš.  

A další.

A když se mu na tyto zprávy snažím odpovědět.

Třeba, tím proč mě sleduje a pořád pronásleduje.

Jak ví, co mám zrovna na sobě a s kým zrovna mluvím.

Nebo, co po mě vlastně chce.

Tak mi na tyto zprávy nic neodpoví. Jen u každé zprávy zanechá podpis, ten co tě sleduje, nebo tvůj obdivovatel. A to je vše.

A tak to jde několik dni. 

A dnes, zrovna když mám volno a nechystám se do práce. A zrovna v kuchyni v klidu snídám. Tak najednou zazvoní zvonek od dveří. A tak vstanu, že půjdu otevřít. Kouknu se do kukátka, a zjistím že je to poštovní kurýr. Tak otevřu a on mi podává baliček, který  který mi měl doručit.

A když mu říkám, že já jsem si ale nic neobjednala. Tak řekne, že už je to zaplacené a předá mi baliček do ruky.

Já si ho od něj teda převezmu, a zase zavřu za sebou dveře. Dívám se na baliček jestli na něm není nějaká adresa, toho kdo ho odeslal, nebo odkud vlastně přišel.

Ale nic na něm není, žádná adresa ani jméno prostě nic. Stojí tam jen moje jméno a moje adresa, kam se mi má balík doručit.

A tak ho opatrně otevřu a začínám ho rozbalovat. A když ho rozbalím, tak v něm najdu krásné šaty, mé oblíbené barvy. K tomu pár doplňku a šperku, a dokonce i boty. Které jsou přesně moje velikost a číslo, a šaty taky.

A poté co jsem baliček rozbalila a dívám se na všechny ty krásné věci. A přemýšlím od koho jsou. Tak na spodu krabice, pod šaty a pod tím vším najdu lísteček.

Se vzkazem. Doufám, že jsem zvolil dobře vybral jsem šaty ve tvé oblíbené barvě. A přesně tvoje číslo. K tomu jsem ti koupil ještě i různé doplňky, tak doufám, že se ti líbí.

 Prosím, obleč si je. Ať vidím jak ti sluší.

S láskou tvůj obdivovatel a ten co tě sleduje.

Po přečtení vzkazu stojím najednou jak přibitá. Jako kdyby mě najednou spálil mráz a oheň zároveň.

Poté co se aspoň trochu zapamatuju, zajdu blíž k oknu a podívám se z okna. Ale nikoho nevidím.

A pak mi najednou v mobilu zapípá zpráva, ve které stojí.

Obleč se. Čekám.

A chvíli na to zas další a další.

Obleč se! Obleč se!

Chci vidět jak ti to sluší.

Obleč si už ti šaty.

Obleč se! Obleč se!

A tak pořád dokola aspoň deset zprav za sebou. A já se pořád dívám z okna a nikoho nevidím.

A pak zase pipa mi mobil a zase zprava za zprávou.

A tak vezmu tu krabici a hodím ji pod postel.

A pak mi přijde za chvíli zpráva.

Obleč se, nebo si pro tebe přijdu a něco ti udělám. A nerad bych ti ublížil a zjizvil tvojí krásnou tvářičku.

Na to raději vytáhnu krabici, z pod postele a šaty si raději obleknu. A když je má oblečené, tak mi na mobil přijde zpráva.

No, vidíš že to jde. Vidíš, jak jsi hodná a umíš poslouchat. A ty šaty, ti opravdu neskutečně sluší. Jsi nádherná a vypadáš jako bohyně.

A když mu na to napíšu. Kdo jste, a proč tohle děláte. A co vlastně chcete. Tak mi na to zase nic neodpoví.

A když si chci šaty, zase hned sundat. 

Tak mi napíše, ať si je nechám na sobě.

Tak raději poslechnu a nechám si je. Protože nevím kdo je ten kdo mě sleduje a čeho může být schopen.

A pak jednou večer, když jdu z práce domu. A odemykám klíčí dům, a chci si na schodech rozsvítit. Tak najednou když se snažím rozsvítit, tak světlo vůbec nejde. A všude je kolem tma. Že nejde vidět skoro ani na krok. A tak jdu pomalu ke schodům, a najednou mě někdo přitlačí ke zdi. A drží mě pevně a tlačí zády na zeď. 

A zase slyším ten dech a cítím jak se mě dotýká. A ač se mu chci bránit, tak se nemůžu ani pohnout. Protože jsem vší jeho sílou přitlačená ke zdi, a strachem nemohu ani dýchat.

Slyším jak mi dýchá na tvář. A jak mě osahává, rozepíná mi bundu a snaží se ze mě všechno servat. 

Snažím se mu podívat do tváře, aby zjistila kdo to je. Ale má na hlavě kapuci, a přes tu tmu nejde nic vidět. 

A strachy jsem úplně paralyzovaná, takže se nemůžu vůbec hnout. Jen cítím jeho dech na mé tváří. A jeho ruce, jak se mě dotýkají na různých místech.

Snažím se křičet, ale nemůže ze sebe strachy vydat ani hlásku.

A pak mě zachrání, náhlé odemykání dveří a to že do domu někdo vejde. A v tu ránu když do domu někdo vejde, a můj pronásledovatel zmizí.