Byl konec října. Listy všech barev padaly na zem a společně s blátem a šedivou oblohou působili ponurým dojmem. Po polích skučel vítr. Bylo chladno, ale ani to nezastavilo dvě dívky od procházce k nedalekému jezeru. Byly to kamarádky. S ruměnci ve tvářích se navzájem bavily o všem možném i nemožném. Témata nesla veselý tón, dokud nedošlo na pohyb. Když stanuly na břehu jezera tak jedna z dívek zavedla řeč na právě na toto téma.

''Dneska nám odpadl trénink.'' řekla ta sportovně nadanější.

''To jsi ráda, ne?'' řekla druhá dívka, která ovšem nejraději seděla doma mezi knihami.

''Ne, já se totiž ráda hýbu. Měla bys to taky zkusit.''

''Víš, mě se nechce. Doma je přeci jenom teplo.''

''No jo vlastně. Já zapomněla jaký jsi lenoch.''

''To teda nejsem! Jen nemám ráda zimu!''

''Jasně...'' řekla sarkasticky.

''Já se umím hýbat!''

''Tak proč to neděláš?''

''Protože se mi nechce. A ještě jsem nenašla žádný dobrý sport.''

''Bez hledání nic nenajdeš! Zkus třeba plavání!'' řekla a žďuchla kamarádku do jezera. Dívka propadla do studené vody. Z posledních sil se držela na hladině. U tohoto okraje byl totiž prudký sráz hluboký několik metrů. Lapala po dechu. Oblečení se jí nasáklo vodou a táhlo ji ještě víc ke dnu. Voda ji neúprosně stahovala do černých hlubin.

''Já-neumím-plavat!'' křičela trhaně.

To však druhá dívka neslyšela, protože se rozběhla domů. Nebo si namlouvala, že to neslyšela. Čím blíže byla domovu tím víc ji tížilo svědomí. Dorazila za soumraku, sedla si doma ke stolu celá udýchaná. Její matka se jí ptala proč je tak brzo zpátky, ale dcera jí nic neřekla. Bydlely na samotě. Jenom ona a její rodiče.

Uplynul nějaký čas a najednou byl konec listopadu. Rodiče utonulé dívky ji prohlásili za nezvěstnou. Nikdo nevěděl o hádce u jezera. Nikomu to mladá sportovkyně neřekla. Vinila se z její smrti.

Pak však přišel zvrat. Rodiče sportovkyně odjeli na večer pryč a ona zůstala sama doma. Setmělo se a venku se vynořila mlha. Převalovala se přes kopce a pole přímo naproti samotě. Pak začalo pršet. Nejdříve se jen pár kapek sneslo z nebe, ale pak se zpustil prudký déšť.

Okolí protnul zvuk hromu. Dívka se podívala z okna. Nic nebylo vidět dokud tmu neprotnul blesk. V té rychlosti dívka zahlédla jen matnou siluetu na kopci. Začala se o to zajímat. Chtěla se podívat čeho je to silueta. Vyčkala tedy do dalšího blesku. Když se opět prozářila obloha leknutím odskočila od okna.

Ta silueta byla lidská. Byla to silueta dívky. A dívka v okně věděla, že je to ta vůči níž cítí vinu. Ta se kterou se pohádala. Ta kterou nechala utonout. Byla to její mrtvá kamarádka.

Připadalo jí to nemožné. Ta o kterou se tolik bála. Ta, jejíž smrt zavinila, teď stála na kopci přímo naproti jejich domu. Stála tam. Zahalená v mlze a pod rouškou tmy.

Najednou jako kdyby každá kapka narážející na sklo volala jen jediné slovo: ''Vina''

Dívka to nemohla poslouchat. Tisíce kapek na ni pokřikovaly tu velikou pravdu. Byla vinna. Po chvíli si myslela, že ji svědomí rozdrtí mysl. Že se zbláznila. Chtěla ukončit to utrpení. Vzala si bundu z věšáku, nazula si boty a vydala se do tmy. Čím blíž byla svému cílu, tím víc ji déšť a vítr bránili v cestě. Věděla však že je tam její kamarádka a věděla, že se tam musí dostat jinak ty hlasy neustanou.

Bolela ji hlava a uši. Byla promrzlá na kost. Přesto šla dál. V půlce cesty oblohu protnul další blesk a narazil přímo do siluety.

''Nee!'' stihla zakřičet dívka a dala se do běhu k místu kam blesk narazil. Přes všechnu bolest ještě zrychlila.

Za chvilku byla u místa kde byla ta silueta. K jejímu překvapení tam kamarádka stále byla. Bez rozmyslu se vrhla dívce kolem krku a pevně ji objala. Nedostala se jí žádná odezva. Zmateně chtěla dívce poklepat na rameno, ale na kůži ucítila kov. Vzhlédla k tváři, ale místo masa a kůže spatřila kovovou podobiznu její kamarádky. Kovová socha s kamenným výrazem se dívala do dáli.

''Promiň...'' šeptla k soše. Bylo jí jedno, že to není její kamarádka. Chtěla se jen omluvit.

V tu chvíli jí něco došlo. Blesky neprotínaly oblohu náhodně. Vždy narazily do kovové sochy.

Než však stihla cokoliv udělat, blesk protnul oblohu. A narazil na sochu, kterou pevně objímala dívka. Byl konec. Už žádné hlasy. Už žádná vina. Už bylo jen ticho.