Charlene se zmateně posadila na posteli.

Pot jí stékal po skráních a srdce divoce bilo. Tyhle sny přeci musí už jednou skončit, nikdy si z nich nic nepamatovala, nic, až na ten strašlivý pocit bezmoci. Tu lítost, beznaděj, jakoby přišla o někoho blízkého. Vždycky se jí po takovém snu chtělo plakat, aniž by věděla proč a na prsou ji ještě půl dne seděla, jak balvan, podivná tíže, které se nedokázala zbavit.

V poslední době se to opakovalo čím dál tím častěji, ale přikládala to nervům z právě probíhajícího zkouškového. Vzhledem k tomu, že ji i dnes čekala zkouška a to přímo jedna z nejobávanějších, nijak víc se tím nezabývala.

Pocuchané nervy.

Pohlédla na budík. Deset minut do jeho zvonění. V duchu zaúpěla, deset ztracených minut, kdy mohla ještě spát, ale teď už to nemělo vůbec žádný smysl ani zkoušet.
Vyhrabala se z postele, natáhla na sebe černé kalhoty a elegantní bílou košili, aby ovšem její styl díky zkoušce příliš neutrpěl, nasadila si na vlasy nezbytnou čapku, popadla svůj batoh se skripty z anglické literatury a zamířila ke škole.
Ráda tam bývala dřív, aby se zklidnila, dala si kafe, prošla znovu své poznámky a pak úplně uvolněná nakráčela před porotu a vytřela jim zrak.

V klidu už seděla v parčíku před školou a snažila se do hlavy nacpat vše, co by se jí ještě mohlo hodit. 
Lord Byron, Walter Scott, Ashton Irwin.

Moment! 
To poslední jméno v poznámkách rozhodně neměla, jen se jí dostal do podvědomí ve chvíli, kdy ucítila známou chlapeckou vůni.  Znala ji velmi důvěrně, protože Ashton vedle ní sedával při hodinách psychologie, i při hodinách historie a literatury se  zdržoval někde poblíž, byť místa často měnil, nikdy neseděl tak daleko, aby Charlene unikla tomu zvláštnímu parfému. 

Voněl jako nějaké ovoce a ona zaboha nemohla přijít na to jaké. 

Zvedla oči od skript a zahlédla  batoh právě dopadající na protější lavičku a hned vedle něj se sesunul i Ash.  Černá bandana mu držela světle hnědé vlny z obličeje, takže vynikaly jeho zeleno-hnědé oči a tričko, ladící s šátkem ve vlasech, odhalovalo jeho vypracované paže. 
Hoch vylovil své poznámky z batohu a začetl se do nich. Byl tu brzy. 
Vždycky chodil dřív, vždycky byl připravený a vždycky všechno s přehledem zvládl. 
Na druhou stranu bylo veřejným tajemstvím, že jezdí závody na motorkách (ne zrovna ty legální), že motorky i opravuje, prodává a že tyhle stroje nebudou to jediné, co má na prodej. 
Většina lidí byla buď jedno - pilný student, nebo druhé - zatraceně zkažený sexy kluk, se kterým si není radno zahrávat. Jenže Ashton Irwin zvládal být obojím, bez sebemenších potíží. 

"Chars!!!" Donesl se k ní dívčí hlas. "Už jsi ho viděla!?" Na volné místo vedle ní cosi žuchlo a hned poté se rozpustile zachichotalo. 
Hailey.

Nejlepší přítelkyně a taky největší otrapa. Nikdy neměla pochopení pro lidi, co by se rádi učili. 
NIKDY! 

"Ehhh, koho?" Charlene sebou přistiženě trhla a znovu předstírala zájem o literaturu. 
"No Ashtona nemyslím," rozesmála se dívka s havraními vlasy, které jí v divokých prstencích lemovaly tvář a stejně divoce se sypaly po ramenou při každém jejím pohybu, "on je nejspíš jediný tvor mužského pohlaví, kterého ty vidíš, jinak jsi jak slepá." 

"Jistě." Zamručela Charlene a Hailey se znovu rozesmála. Tentokrát kamarádčinu zarputilému odmítání přiznat byť sebemenší sympatie chované k fešnému brunetovi. 

"Takže jsi ho neviděla," vedla si dál svou, s výrazem naprostého okouzlení a očima zářícíma nadšením, "myslím Luka."

"Kdo je Luke?"  Zeptala se Charlene bez sebemenší známky zájmu, neb se zrovna zabývala knihami Waltera Scotta. 

"On!"  Sykla jí Hailey u ucha, zašermovala ukazováčkem ve vzduchu a zabodla ho kamsi před sebe do prostoru. 

Charlene pohlédla daným směrem.

Rázem jí bylo jasné, že tenhle okamžik si bude pamatovat navždy. Ten moment, kdy pohledem přejela z kamarádčina rozesmátého obličeje k vysokému blonďatému stvoření a  Haileyinino bezvýznamné "on" dostalo nový význam a zcela jiný rozměr. 

Celým jejím tělem prostoupila strašlivá tíseň. 
Přesně taková, jaká se objevila po každé její noční můře, přesně taková jako ta z rána. 
Zírala na něho a dostala strach. Ne z něho, což ji ještě o něco více vyděsilo, ale o něho. 
Přepadl ji zdrcující pocit, že by se mu mohlo něco stát a že ona by to nesnesla. 
Což bylo absurdní, vzhledem k tomu, že žádné nebezpečí mu na školním dvoře nehrozilo a vlastně ho vůbec neznala. O to to bylo absurdnější. Tak proč ty obavy?! 
Všechny ty nevysvětlitelné, těžko uchopitelné pocity z jejích nočních můr, pocity bez zřetelných kontur, jakoby se zvedly z mlh a zhmotnily se jí přímo před očima. 
V něm! 

Na hrudi cítila nesnesitelnou tíži. Zdálo se, že se nemůže pohnout, že se nemůže nadechnout a tím pádem ani mluvit. 
"Ahhhh." Bylo to jediné, co ze sebe dokázala vypravit. 
"Je to krasavec, viď?" Vyložila si to Hailey jako obdivný povzdech. 

Byl.