Zcela nezištně a obětavě se vrhal na pomoc každému, ke komu se dostal. 
Hezkou tvář zbrocenou potem od čela až přes spánek hyzdil krvavý šrám, jež by si bez pochyb zasloužil ošetření.  Krev v ráně stále ještě pulzovala a lepila k sobě rozcuchané kudrliny v barvě přezrálého obilí. Rudé šmouhy, které si po celém obličeji vytvořil ve snaze zbavit se potu, ostře kontrastovaly s nezdravě bledou pokožkou. 
Vždycky měl daleko do sluncem ožehnutého australského beach boye, ovšem nyní jeho křídově bledá pleť, zjevně způsobená ztrátou krve, vypadala až hrozivě.  Muselo mu být zle. 
Přesto zpoza dřevěného baru pomalu pomáhal vyděšené dívce, jemně ji podpíral, než ji předal nejbližšímu příslušníkovi záchranných složek. Jeho vyčerpání bylo zjevné. 
Ztěžka se posadil na špinavou zem. 

"Luku!" Charlene mu bez většího rozmýšlení poklekla k nohám. "Jsi v pořádku?" 
Hlas se jí třásl. 
"Charlene?"  Vzhlédl. V ledově modrých očích se vystřídala řada emocí. Měnily se stejně rychle jako jeho výraz. Stačilo mrknutí a tu změnu by člověk ani nepostřel, jenže ona nemrkla. Neunikl jí ten jemný úsměv spojený s úlevou a radostí v mžiku zakrytý sebevědomým úšklebkem.
"Věděl jsem, že se pro mě vrátíš."  Jiskřičky v zorničkách se divoce roztančily. 
Ale nefungovalo to. 
Charlene, polovinu noci pod tlakem, ovládaná emocemi (opět), fungující pouze na vlnách adrenalinu, se najednou uvolnila. Společně s úlevou na ní dolehla i obrovská únava.
Cítila se tak moc unaveně, že zapomněla, jak zastrašující jeho sebevědomí obyčejně je.

"Nevěděls vůbec nic." Vrátila mu sebejistý úsměv, přestože před ním klečela jak oddaný psík. 

Zdálo se, že společně s totálním vyčerpáním získala jakousi imunitu vůči jeho dráždivé aroganci.
Tělu se zjevně nedostávalo dost energie na obvyklé reakce.
Lucase to ani v nejmenším nerozhodilo. Naklonil se k ní tak, že všechny krví ještě neslepené kudrliny se mu nahrnuly do obličeje.

"Vždycky se vrátíš," zašeptal, zlehka si opíraje čelo o to její, "vždycky."

Opatrně vztáhla ruku a nechala si zlatavé prameny protékat mezi prsty, udržet na místě je ale nemohla. Nechala tak svou dlaň jemně spočívat na Lucasově tváři. Skrze ten dotyk vnímala jen jeho přítomnost, žádné obavy, žádný stres napínající nervy jak struny, jen konejšivá vlna uvolnění. Ztrácela se v modravých dálkách jeho zorniček, jakoby se propadala do náruče oceánu. Jako by se houpala na jeho vlnách, volná a šťastná. Doma.  
Nebylo jiného místa na kterém by se cítila více sama sebou, i přesto vnímala podivný vtíravý pocit, jako když nahlíží někam, kam jí nepřísluší.

"Jednou může být pozdě." Pokusila se zahnat ten dojem, že dělá něco nedovoleného, přesto pohledem neuhnula. Jeho dech se synchronizoval s jejím, srdce se rozběhla ve stejném tempu.  Svými prsty stále ještě čechrala zlaté kadeře, zatímco na rtech ucítila chladivý dotek kovu. 
Lucasův piercing.
Ztuhla. Kov, z obou stran zahřívaný vroucím dechem, přešel do žáru.  Pálil tím víc, čím soustředěněji se snažila zadržet každičké vydechnutí, aby snad ten letmý dotek úst neprohloubila. Zdravý rozum velel se nepohnout ani o píď, ale jakási vyšší moc ji ponoukala k opaku. Jen to zkusit. Jsou jeho rty stejně hebké jako jeho vlasy? 
Zakázala si na ně byť pohlédnout, aby ji to nevinné podívání nepodněcovalo k činu, jenže nic na celém světě nemohlo být vyzývavější než ten upřený oceánově temný pohled. 
Stejně nevyzpytatelný jako vodní živel sám, v nestřeženém okamžiku, jí Luke poskytl odpověď na otázky, které se v její hlavě nikdy neměly ani vyskytovat.
 
"I kdybys přišla pozdě," vydechoval zmatené dívce do úst, "stejně se zase sejdeme." 
Chytil dívčinu volnou ruku a bezděčně svými prsty přejel po tetovaném zápěstí. 
"Já už se nebojím." 
Jak moc byl ten pohyb neúmyslný se mohla pouze dohadovat. 
Dobře si uvědomovala, že v průběhu  noci požil nejspíš nepředstavitelné množství vodky a byť mu šok pomohl k částečnému vystřízlivění, jeho myšlenky se stále ještě mohly koupat ve značném alkoholovém oparu.  Přesto v ní narůstalo stále palčivější podezření, že se ten klokaní kluk za požité lihoviny pouze skrývá a že ty jeho zdánlivě nesmyslné výroky nejspíš úplně beze smyslu nebudou. 
Dotek jeho úst stále ještě cítila na svých. Omámeně mu zírala do očí a byla by schopná i odpřisáhnout, že v té nekonečné hlubině zahlédla svůj vlastní odraz. Jen ne úplně aktuální. Skrze něho se dívala sama na sebe v podobě, kterou neznala.  Lehké letní šaty,  vlasy nedbale zapletené v copu, bosé nohy, bezstarostný smích, dlaň pevně svírající jinou, chlapeckou.

Lucasovu.

---------------

Dneska máme slavnostní díl !!! 

Jsou to tento týden samé narozeniny, včera nejmilejší Luke :) 

A nějaký ten den před ním moje nejdražší hykyna <3 Díky za to, že jsi stále se mnou. 
Ty moc dobře víš, že od chvíle, kdy jsem se tu s Tebou "setkala", tak jsi pro mě byla tím nejvěrnějším čtenářem a hnacím motorem. 
Tak Martinko, nebude to jako přání od Rufuse, ale i tak - Krásné narozeniny a krásný sváteční den Ti přeji z celého <3 Díky za to, že jsi!  <3