Plížila se domů jako zpráskaný pes. 
Tak moc si přála, aby se její život vrátil do normálu, někam do doby, kde neměla ponětí o Lucasově existenci na této planetě, kde jí při pohledu do ledově modrých očích nehrozila panická ataka, někam do doby, kde jedinou její starostí bylo, jak udělat zkoušku z literatury a jak zaujmout Ashtona. 
Tak moc si přála vrátit se do chvíle, kdy se její život podivně neprolínal s životem dvě stě let mrtvého člověka. 
Hlavou jí vířily tisíce otázek, motaly se kolem dokola, trýznily ji, unavovaly a hlavně zůstávaly bez odpovědí. 
Proč je Thomasovo datum narození pro ní tak moc důležité, že se jí muselo vrýt pod kůži? 
Doslova.
Ale moment! 
Srdce se jí divoce rozbušilo a začalo zběsile pumpovat krev do spánků. 
Kdyby nebyla tak zbrklá ve svém jednání a nenechala se ovládat hloubkou svých emocí, zjevně by jí napadlo mnohem dříve, a nemusela k tomu umět štěpit atomy, že nejde přece jenom o Thomasovo datum narození. 

Samozřejmě. Oni dva byli nějak spojení. Ale v žádném případě nenacházela žádnou zjevnou spojitosti mezi jimi dvěma a sebou samotnou. 

Ztracená v myšlenkách se pomalu natáhla po domovní brance. 
Ve chvíli, kdy si všimla rozdílu od normálu, už ale bylo příliš pozdě. 
Přímo do náruče tak nakráčela tomu nejvíc nežádoucímu tvoru široko daleko. 

Do nosu ji udeřila k její nelibosti velmi příjemná vůně mořské vody. 

Vrátila se okamžitě na zem, když mu vrazila přímo do hrudi. 
"Co tady děláš?" 
 Nepatrně zavrávorala, avšak téměř okamžitě ucítila pevný stisk na svém zápěstí, jak se jí snažil zachytit. 

"Pusť!" Sykla a ruku mu pohotově ze sevření vytrhla, jako by ji pálil žhavým uhlím.

Poznala ho pouze podle černých conversek, protože zarputile odmítala vzhlédnout k jeho obličeji. 

"Mohla bys prosím, alespoň na chvíli předstírat, že jsi mou existenci vzala na vědomí?" 
Protnul to dusno přízvuk na míle vzdálený těm, které slýchala běžně. 
Asi tak moc vzdálený jako byla deštivá Anglie od slunné Austrálie, asi tak moc, jako byla Charlene vzdálená od dávno ukončeného života Thomase Moora. 

Tiše vzdychla, napočítala v duchu nejméně do dvaceti, načež pomalu vzhlédla. 

"Nedáváš mi úplně jinou možnost."  Škaredě se zamračila, zatímco se všemožně snažila ignorovat tu spalující tíseň, co se jí opět zmocňovala zevnitř. 
"Co mi chceš?" 

Lucas ležérně opřený o branku mohl být z fleku ztělesněním bohorovného klidu nebo taky zkázou lidstva. 
Světlé vlny mu z obličeje držela nedbale nasazená kšiltovka a na rtech se usadil vítězoslavný úsměv. 

Pěkných pár minut si ji beze slova prohlížel. Dalo by se říct, že ji propaloval pohledem, kdyby jí ovšem z toho modrého ledu skoro až nemrazilo. 

"Pojedu Lancaster Race." Odtušil s klidem. 

Charlene si byla jistá, že ten strach, co jí v ten moment projel tělem, musel být zjevný i jemu. 

"Dělej si co chceš." Pronesla nevzrušeně, zatímco podivný neklid cítila až v konečcích prstů. 
"Nevím, jestli je to jen tvá hloupost, nebo snad nevědomost, ale buď si jistý, že pokud to nějakou podivnou náhodou vyhraješ, nic hezkého tě od Ashtona nečeká!" Prskla podrážděně. 

Úsměv na chlapcově tváři se jen o něco více rozšířil. 

V ten moment jí poznání zasáhlo jak plnou parou rozjetý vlak. 
"Ty to víš!!" Obvinila ho. " Děláš to schválně!!" Nedokázala ovládnout tu emoci deroucí se z nitra na povrch. Nechala se tím zase úplně pohltit, ostatně jako skoro pokaždé v jeho přítomnosti.  Vyvolával v ní ty nejstrašnější pocity a ona to neovládala.  Čím víc si ale chtěla držet odstup, tím víc se zdálo, že on touží po její přítomnosti.

Stejně jako teď. Odlepil se pomalu od branky, aniž by z ní spustil oči. 
Ve vteřině stál přímo v její těsně blízkosti.  Absolutně ji převyšoval, což s jeho 193 centimetry nebyl až takový problém. Charlene se zdálo, že jí absolutně odřízl od okolního světa, nedokázala najednou vnímat nic jiného než tu zvláštní mořskou vůni a své vlastní srdce, které cítila až v krku. 
"Chci abys přišla!" Slyšela jeho zastřený chraplák jakoby z dálky, jelikož všechnu její pozornost si usurpoval ten modrý nesmlouvavý pohled.
"Potřebuju to," zašeptal, "rozumíš?"  Neunikla jí neobvyklá naléhavost v jeho hlase. 
"V žádném případě, Hemmingsi!" Vzpamatovala se trošku. "Proč to děláš?" Vzedmula se v ní opět vlna nebývalého vzteku, až se chlapec malinko zarazil. 
"Ty víš víc než dobře, co to se mnou dělá!" Zvýšila hlas víc, než zamýšlela. "Víš dobře, že mám strach!!!" 
Lucas beze slova zkousl svůj piercing ve rtu. 
"Bojím se o tebe a nechci!!! Jseš mi jedno!!! Rozumíš!" Křičela už zcela nepříčetně. A taky nelogicky. Všechno se jí vymykalo z rukou, neovládala sebe, své pocity, nedokázala už ani rozumně myslet. 
"Charlene."  Pronesl tiše, zcela neúměrně jejímu zuřivému jekotu.
Prudce před sebou zašermovala rukou. 
"Char." Přes veškeré protesty ji obejmul v pase a přitiskl těsně na své tělo. 
Stejně tak mohl mezi jí a sebe hodit rozbušku a zafungovalo by to stejně. Dívčin už tak zběsilý tep se zvedl ještě o pár obrátek a dívka překvapeně zalapala po dechu. 
"Jestli se chceš zabít, tak prosím!! Zaječela hystericky. "Ale já u toho nebudu!" Ten výkřik se kdesi v polovině zlomil ve vzlyk. 
Ještě než se jí slzy stačily nahrnout do očí, stačila se mu vytrhnou ze sevření, které, překvapen její náhlou silou, bezděčně povolil a dívka se rozběhla přes zahradu k domu. 

S úlevou za sebou zabouchla dveře a ještě v chodbě se po nich svezla k zemi. Nechala slzám volný průběh. Tak moc se za sebe styděla. Tohle přece nebyla ona, to nebyly její běžné reakce.
Chovala se jako hysterická nanynka zcela zbavená smyslů a to ho znala zhruba čtrnáct dní. 
Hlavu složenou v dlaních, tělem jí otřásaly hlasité vzlyky. 
Plakala nad sebou a možná také nad ním, nad tím, jak moc nezvládala tu obavu, co jí svírala srdce. 
Nechápala. 

"Charlie?"  Donesl se k ní ten nejmilejší hlas na světě následovaný pomalými kroky. 
"Charlie?" Ucítila ve vlasech něžné pohlazení. 

"Babi." Fňukla, aniž zvedla uplakané oči. 

"Pojď," lehkým postrčením jí starší žena přiměla vstát ze země, "nemůžeš tady takhle sedět, půjdeme do kuchyně."  Objala svou stále vzlykající vnučku kolem ramen. 

"Babi." Zajíkla se zase mezi trhanými nádechy. Ta bezmoc v jejím hlase byla až srdce rvoucí. 

Babička ji láskyplně posadila na židli, přičemž nenápadně vyhlédla z okna na příjezdovou cestu. 

"To byl on?" Kývla lehce k oknu. "Ten, cos kvůli němu minule tak nutně musela ven?" 

Dívka němě přikývla. Žena si ji chvíli měřila vševědoucím pohledem. Takovým tím pohledem ve kterém se promítaly všechny životní zkušenosti, které jí nyní velmi rychle dovolovaly nahlédnout do situace. 
"Charlie," začala opatrně, "ty jsi -" Nevěděla najednou, jestli je ta správná chvíle, ale k tomu, aby jí dokázala pomoci se prostě zeptat musela. 

"Ty jsi do něj zamilovaná?" 

"Těžko!" 

V Charlie se opět rozhořel oheň. 

"Já ho nemůžu ani vidět!!" Dala se opět do usedavého pláče. " Babi!!" 

Oslovená se lehce usmála, přičemž dívku opět jemně pohladila po vlasech. 
"To se občas nevylučuje." Podotkla. 
"Ty mě nechápeš!" Zakňučela mladší z dvojice. "Já nemůžu být nikde tam, kde je i on. Všechno ve mně se svírá nepochopitelným strachem. Ani ho neznám, cítím," přitiskla si přitom dlaň kamsi do míst, kde tušila srdce, "cítím, že pokud by se mu něco stalo, že to nezvládnu. Většinou mu ani žádné nebezpečí nehrozí, ale kdyby ano, mám neskutečnou potřebu mu být na blízku, chránit ho. Babi," protáhla naléhavě, "já nerozumím sama sobě." 
Starší žena jí pozorně naslouchala, přesvědčená o tom, že si jen dívka nechce přiznat city k tomu fešákovi, co ho letmo zahlédla postávat u branky, ale jak pokračovalo její zoufalé vyznání, stařenčin výraz se z blahosklonného pochopení proměnil na údiv, možná šok a v očích se zablesklo cosi jako strach. 
"Holčičko," špitla jemně, "to bude dobré." 

Přesvědčená o tom, ale rozhodně nebyla.