Je to naprosto neuvěřitelné, ale téměř po dvou letech dospěl Prokletý obraceč ke konci.

Celý příběh byl jednou velkou improvizací, kdy jsem tolikrát změnila následující dění, že bych to snad ani nespočítala( bylo to přesně třináctkrát😂).

Příběh, který měl být jen oddechovkou a momentálním nápadem se nakonec dostal na 244 kapitol a získal si mou plnou pozornost.

Ať už jsem byla v práci nebo doma, neustále jsem přemýšlela, jak nejlépe dát Severuse a Harryho dohromady a jaké překážky jim postavit do cesty.

Oba muže jsem ve své podstatě změnila k obrazu svému, ale i tahle cesta pro mě nebyla zrovna jednoduchá. Ono změnit dva paličáky tak, aby příběh dával smysl není žádná sranda 😄

Přesto všechno si tetralogie Prokletý obraceč získala tolik čtenářů a čtenářek, že jsem stále v šoku.

A bez Vás by to nešlo. Každý komentář, otázka na další kapitolu nebo jen hvězdička mě doslova dokopávaly k dalšímu psaní.

Moc Vám všem děkuji za přízeň a teď už nebudu zdržovat od poslední kapitoly tohohle dlouhého příběhu ❤️

Dlouhých pět let uběhlo ode dne, kdy se Harry probudil u svatého Munga. Tenkrát si potřeboval přesně ujasnit, jakým směrem se jeho život bude ubírat dál.

Nejjednodušší by bylo vrátit se zpět do laboratoře a žít tak, jak žil doposud, ale něco ho od toho odrazovalo.

Celý jeho dosavadní život nebo spíše životy bylo jedno velké nebezpečí. A on měl pocit, že už toho bylo přece jen dost. Měl by se pokusit žít tak, jak to odpovídalo jeho věku.

Nad touhle myšlenkou se hodně pobavil. Věděl moc dobře, že nikdy nebude žít jako jeho vrstevníci, na to se cítil přece jen příliš starý, ale mohl to alespoň zkusit.

Jeho první kroky vedly do Fairbourne. Byl rozhodnut naposledy toto místo navštívit a rozloučit se s minulostí. Došel k domu, který opět zel prázdnotou a kde před lety zabil Raddlea.

Mávl hůlkou a vyčaroval tři růže, které zasadil za plot jako připomínku na Lorda Voldemorta, Patrishu O’Reilly a jejího bratra Marcuse. Tím udělal za tímto příběhem pomyslnou tečku.

Následující dva dny obcházel a zjišťoval vše, co potřeboval ke svému rozhodnutí. Na mnoha místech se setkal s překvapením, mnohdy i šokem, ale nehodlal od svých plánů ustoupit.

Snad nejzajímavější byl tenkrát rozhovor se Severusem. Starší lektvarista jeho rozhodnutí nechápal.

„Proč? Za pár let se budeš řadit mezi světové Mistry v lektvaristice! Proč to chceš zahodit?“

„Severusi, k lektvarům jsem se podvědomě dostal kvůli tobě. Mohla za to ta vnitřní touha tě poznat. Baví mě to, mám tuhle práci rád, ale nechci pokračovat. Už ne.“

„Místo toho budeš raději učit Lektvary v Bradavicich?“

„Ne, přijal jsem místo Obrany. Lektvary můžeš učit ty.“

„Ty ses zbláznil!“

Byl to opravdu zábavný večer. Severusův šok, vystřídal vztek a následovala argumentace toho, proč zrovna on nemůže být profesor. A Harry se nevzdával.

„Chápu, nechtěl jsem tě k ničemu nutit. Každopádně budu velmi rád, pokud převezmeš mé místo vedoucího odboru.“

Trvalo více než týden, než se starší lektvarista řádně uklidnil a byl schopen se s Harrym bavit normálně a bez sarkastických poznámek, kterých začal opět hojně užívat. Když pak mladík uslyšel větu, kterou si bude pamatovat do konce života, věděl, že se vše vrací do těch správných míst.

„Dobrá, ať je po tvém. Budu učit lektvary, ale nezaručuji, že ty tupce neprokleju hned na první hodině.“

I přesto, že se Severus často tvářil jako člověk, který svou práci nesnáší, Harry věděl, že ho učení lektvarů baví. Stejně tak věděl, že zvolit Draca Malfoye jako svého nástupce na ministerstvu, byl skvělý nápad. Oddělení pod jeho vedením vzkvétalo a stalo se celosvětově významným. Jediné, k čemu se mladík nechal přemluvit, byly občasné konzultace v případě jedů. Naštěstí jeho pomoci nebylo potřeba příliš často.

Když předchozího dne procházel s kávou kolem učebny lektvarů na malý okamžik se zaposlouchal a téměř se zadusil kávou, když slyšel svého muže, zahájit hodinu s prváky.

„Vaším úkolem zde je zvládnout náročnou vědu a přesné umění přípravy lektvarů. Jelikož se to obvykle obejde bez pošetilého mávání hůlkou, leckdo z vás stěží uvěří, že i to jsou kouzla a čáry. Pochybuji, že byste opravdu pochopili, jaký půvab v sobě má tiše bublající kotlík a výpary, které se nad ním tetelí, a neviditelná síla šťáv, jež skrytě putují lidskými žilami, omamují mysl a podrobují si smysly. Dokážu vás naučit, jak připravit věhlas, stáčet slávu a dokonce uložit do zabroušených flakonů smrt, pokud ovšem nejste takové stádo tupohlavců, jaké musím obvykle učit."

To byl přesně ten profesor lektvarů, kterého si Harry pamatoval. Dokonce i jeho úvod hodiny byl totožný s tím, který zažil ve svém minulém životě.

Stál na astronomické věži a pozoroval západ slunce nad bradavickými pozemky. Ten pohled se nikdy neomrzel. Přinášel do jeho duše nebývalý klid a mír. Za sebou zaslechl tiché kroky a téměř neslyšitelné šustění pláště. Na tváři se mu usadil úsměv, protože okamžitě poznal, kdo přišel.

„Není těžké tě najít.“

Silné paže ho zezadu objaly a mladíkův úsměv se ještě rozšířil.

„Dobře se tady přemýšlí.“

„Ty taky někdy přemýšlíš? To je nečekané!“

„Severusi!“

„Je to pravda, alespoň většinou. Něco se stalo?“

„Vůbec ne. Jen jsem vzpomínal.“

„Na co? Na své minulé životy?“

„Ne. Jen jsem přemýšlel nad tím, co se změnilo od událostí v muzeu.“

Profesor lektvarů utáhl objetí kolem mladšího muže a opřel si bradu o jeho rameno.

„To není tak těžké. Dosadil jsi na své místo mladého Malfoye a začal učit Obranu. Mě jsi donutil stát se profesorem Lektvarů. Abych nezapomněl, ještě jsme se vzali, což vůbec netuším jak ze mě vlastně taková šílenost mohla vypadnout. Nicméně je to tak. Myslím, že jsem na nic nezapomněl.“

Mladý profesor Obrany se zasmál a pobaveně potřásl hlavou.

„To bylo velmi zkráceně řečeno. Ale máš pravdu, takhle nějak to bylo. Jen jsem přemýšlel, jestli to všechno bylo opravdu správné, jestli jsem neměl něco udělat jinak.“

Rozhostilo se ticho přerušované pouze zvuky zvěře ze Zapovězeného lesa.

„Bylo to správné, Harry. Ušel jsi velký kus cesty a díky tomu jsi zjistil, co je a není správné. Není o čem přemýšlet, vše je tak jak má být.“

Mladík se vděčně na Severuse usmál a opřel se o něj.

Ano, byla to dlouhá cesta plná překvapení a nebezpečí, radosti i bolesti, ale nyní se dostal na její konec. Už žádný Voldemort, obraceč času a válka. Jen klidný, ničím nerušený zbytek života po boku své spřízněné duše.