Severus si nepamatoval, kdy naposledy se cítil tak zoufale jako nyní. Pravděpodobně nikdy a bylo to logické. Nikdy dříve ho tak moc neděsily tikající hodiny na zdi, které pomalu přibližovaly Harryho konec. Mladík na sobě nedával nic znát a plně se ponořil do práce, ale Severus si změn všímal. Únava, častá zapomnětlivost, dezorientace. Bylo toho mnohem více, ale tyhle věci převládaly. Chvílemi měl na mladíka vztek, že do toho muzea vůbec šel, ale nemohl mu to vyčítat. Sám netušil, co by na Harryho místě udělal.

Horší však bylo, že nebyli ani o kousek blíž Harryho záchraně. Přísada, kterou Patrisha použila byla jedna velká neznámá. Vůbec netušili o co se jedná a tím pádem ani jak proti tomu bojovat. Severus poctivě pročítal vše co se týkalo vzácných nebo neznámých složek, ale na nic nenarazil. A na mladíkovi se jejich neúspěšné hledání podepisovalo. Byl mrzutý a bez nálady. Pravda, Severus se mu nedivil. Jeho magické jádro ze dvou třetin naprosto vyhaslo a pokud vyhasne i zbytek, nejenže mladík zemře, ale bylo by pozdě i na podání protijedu.

Když Severus ráno přišel do laboratoře, byl překvapen, že Harry nepracuje. Žádný z kotlíku nebyl postaven na oheň a ani přísady od večera nijak nezměnily své umístění.

„Dobré ráno.“

Harry jen pokýval hlavou a dál zíral někam do prázdna. Od událostí v muzeu mlčeli, Harry se do rozhovoru nijak nehrnul a Severus na něj nechtěl tlačit. Tentokrát však nemohl jen tak přihlížet mladíkově rozpoložení.

„Co se děje, Harry?“

„Přemýšlím, kam všude bych měl zajít.“

„Zajít? O čem to mluvíš?“

Severus byl zmaten. Mladíkovo chování mu připadalo opravdu divné.

„Měl bych navštívit Bradavice, určitě i Rona a Hermionu. Taky se musím zastavit u Ange a Nevilla, slíbil jsem jim to.“

Starší lektvarista přešel až k Harrymu a všiml si, že má zvláštně zastřený zrak. Opatrně mu položil ruku na rameno, aby ho nevyplašil.

„To všechno uděláš. Teď se musíme věnovat protijedu.“

„Už je pozdě, Severusi. Patrisha měla pomoc hodně dobrého lektvaristy o kterém však nevím nic víc, než že si dělá precizní poznámky. Nemám šanci na něco přijít. Vlastně jsem počítal s tím, že návštěvu muzea nepřežiju. Tomu se říká karma, Severusi. Zabil jsem už v zárodku největšího černokněžníka všech dob, je jasné, že jeho milá polovička zase zabije mě.“

„To se teď chceš vzdát?!“

„Už je na čase se taky začít vzdávat. Prožil jsem toho dost.“

Severus pochopil, že mladík se vzdal, že naprosto rezignoval. Nemělo smysl Harryho přesvědčovat o opaku. Raději se zaměřil na to, co změnit mohl.

„Říkal jsi, že měla pomoc nějakého lektvaristy, jak o něm víš?“

Harry pohodil hlavou směrem ke štosu papírů na kraji stolu a Severus se k nim natáhl. Nahoře ležely Harry poznámky a pod nimi byly pergameny používané k psaní dopisů. Ten první, popsaný Marcusovým písmem, nebyl v tuto chvíli nikterak důležitý, ovšem na druhý pergamen Severus doslova třeštil oči. To písmo a styl poznámek by poznal kdykoliv.

„Harry!“

„Hm.“

Přešel zpět k mladíkovi tak, aby ho donutil se na něj dívat.

„Jdeme k Mungovi, aby tě uvedli do magického kómatu.“

„Proč…?“

„Protože člověka, který psal tenhle postup, znám. Nejen to, vím, kde ho najít a jsem si jist, že mi pomůže.“

Do mladíkova zastřeného zraku se vkradly jiskřičky naděje. Severus poslal patrona Harryho otci a odvedl mladíka ke krbu, odkud se letaxovali ke svatému Mungovi.