Seděl na verandě a s jemným úsměvem pozoroval, jak se vše pomalu probouzí do nového dne. Chladný vánek ho hladil po neoholené tváři, lehce ochlazoval stále horkou kávu a odnášel veškeré Harryho starosti pryč. Alespoň tak to v tu chvíli mladý lektvarista vnímal. Věděl, co ho za pár hodin čeká a nijak zvlášť se nebál. Měl celkem jasnou představu o síle svého protivníka i o té své. Stále tady byla šance na výhru, třebaže mizivá.

Co si pamatoval, a že toho bylo opravdu hodně, nikdy se nevzdával a bojoval do poslední chvíle. A nyní měl docela jasné cíle, díky kterým se rozhodně vzdát nehodlal, ovšem jak se říká, člověk míní, Merlin mění. Jakási malá část jeho nitra mu dávala najevo, že shledání s Patrishou nebude tak jednoduché, jak by si býval přál.

Ale co v jeho životě bylo jednoduché? Musel se uchechtnout, vždyť vlastně ani žádný pořádný život neměl. V každém období strávil pouze určitý čas a rozhodně se nedalo říct, že by prožil život.

Zvláštní, jak se lidé dokáží smířit se svým osudem. Konečně, zřejmě díky Severusovi, se dokázal smířit s celou svou cestovatelskou historií a nyní v něm tato myšlenka nezanechávala žádné rozporuplné pocity, jak tomu bylo ještě před nedávnem. Kupodivu se smířil i s faktem, že Patrisha vraždí jeho vinou. Samozřejmě, že ho to nenechávalo chladným, ale pochopil, že minulost nezmění. Co však bylo ze všeho nejdůležitější, svou možnou smrt přijal jako samozřejmost. Toužil žít tak, jak nikdy nemohl, ale považoval za nutné nejprve zničit Patrishu a pokud při tom bude muset zaplatit cenu nejvyšší, bez jakýchkoliv výčitek to udělá.

Už dávno zjistil, že život není fér, že lidé v sobě zlo mají a dokáží se jím nechat ovládat. Věděl, že nedokáže zachránit všechny a udělat svět růžovým, proto ho netrápilo, zda dnes přežije, když svět zbaví alespoň jednoho zla. Každá cesta jednou končí a Harry si byl jist, že jeho okolí časem pochopí, proč dělal věci tak, jak dělal.

Upil kávy a zavřel oči. S tátou se kvůli dnešku nehezky pohádali a nebýt Brumbál a mámy, zřejmě by byl někde na hodně vzdáleném a zabezpečeném místě. Netušil, kde Brumbál bral tu jistotu, že Harry přežije, ale dokázal jeho otce přesvědčit o nutnosti neplést se do Harryho plánů. Máma se kupodivu s celou situací poprala mnohem lépe než táta a jak se zdálo, ani neuvažovala nad tím, že by Harry nepřežil. Byla si tím tak jistá, že i mladík měl o něco menší pochybnosti než předtím. 

Možná proto právě své mámě svěřil důležitý úkol v podobě hlídání Severuse. Byl si totiž jist, že jakmile se starší lektvarista vzpamatuje z Imperia, bude se chtít zpátky vydat za Harrym. A k tomu nesmělo dojít. Harry bude bojovat, co mu síly stačí, ale ve chvíli, kdy by měl hlídat i Severuse, jednalo by se o předem prohranou bitvu. Znal své slabiny a Severus byl jednou z nich. A Patrisha to věděla také.

Několika loky dopil stále teplou kávu, vešel dovnitř a rozhlédl se. Znal každý detail tohoto domu, jak z přítomnosti tak z minulosti. Miloval to tady, ten klid a mír. Snad se sem ještě vrátí, třeba se Severusem.

Odnesl hrnek do dřezu, kde ho hezky po mudlovsku umyl a odložil na odkapávač. Uhasil oheň v krbu, zavřel všechna okna a odebral se do ložnice. Na stole leželo několik obálek, každá se speciální pečetí, která se aktivovala až Harryho smrtí a díky kouzlu přemístila psaní jejich adresátům. Harry o ně ani nezavadil pohledem, popadl z věšáku svůj plášť a opustil dům.