Harry téměř celou poradu vnímal jen okrajově. Nejenže měl stále plnou hlavu Severuse, ale už toužil být v laboratoři a vyzkoušet v praxi myšlenku, kterou mu starší lektvarista vnukl.

V Británii se lektvary s použitím upíří krve nepoužívaly, ale Harry věděl, že v zahraničí se tato přísada vyskytuje poměrně často. A jelikož Patrisha informace a rady čerpá od zahraničního lektvaristy, je docela možné, že v protijedu se počítá právě s upíří krví.

„Jak jsi pokročil s protijedem, Harry?“

Mladík se rychle vzpamatoval a začal odpovídat.

„Zatím jsem se nikam neposunul, ale dnes mám v plánu vyzkoušet jednu ojedinělou přísadu a pevně věřím, že se jedná o správnou cestu.“

„Myslím, že budu mluvit za všechny, když řeknu, že věříme tvým schopnostem lektvaristy. Jdi se na to vrhnout.“

Harry ani na vteřinu neváhal a vystřelil z místnosti, jako kdyby mu u zadku hořelo.

Tryskem vběhl do kantýny pro kávu a stejným tempem upaloval do laboratoře. V celém tom spěchu si ani nevšiml Severuse, který na něj překvapeně koukal od svého stolu.
V hlavě si jasně sesumíroval veškeré postupy, které hodlal vyzkoušet i všechna možná rizika jeho pokusu.

Severus se věnoval své práci a po očku neustále pozoroval černovlasého mladíka, který vypadal jako kdyby mu někdo do žil vlil novou krev. Energicky se pohyboval po laboratoři a neustále si něco mumlal sám pro sebe. Severuse velice zajímalo, co způsobilo takovou změnu nedovolil si mladíka vyrušit. Moc dobře znal rizika spojená s prací u lektvarů, obzvláště u tak nebezpečných jako byl ten, který Harry právě zkoumal.

Po poledni si všiml, že Harry vaří hned několik lektvarů naráz a každý zvlášť zabezpečuje tak, aby nedošlo ke smíchání výparů. Opět ho udivil Harryho přístup k bezpečnosti. Každý sebelepší lektvarista občas něco opomenul, ale mladík ne. Dával si záležet, aby u každého lektvaru dodržel bezpečnost. A nejen u lektvaru samotných, celá laboratoř byla tak zabezpečena, že nehrozilo žádné nebezpečí pro pracovníky. Severusova teorie o tomto chování byla ta, že mladík cítí zodpovědnost za všechny kolem něj. Něco měla jistě na svědomí nehoda, která se v laboratoři stala, ale hodně si toho přinesl ze svých cest.

Ať nad tím přemýšlel jakkoliv, stále nevycházel z údivu. V celé Británii, ne na celém světě určitě neexistoval nikdo ani zdaleka takový jako byl Harry Potter. Byl natolik jedinečný, že Severus považoval za čest už jen to, že ho poznal. A v duchu děkoval Merlinovi, že pokaždé svedl jejich cesty dohromady, přestože on sám neměl žádnou možnost si to pamatovat.

Severus se překvapeně postavil, když se laboratoří rozezněl smích. Zvonivý, šťastný smích plný úlevy.

Harry seděl na židli u svého stolu a smál se tak, jak ho nikdy v životě nikdo neviděl. A Severus se posadil zpět se skvělým pocitem. Nejen, že Harryho smích byl tím nejkrásnějším zvukem, jaký doposud slyšel, ale značil jediné. Vytvořil protijed.

„Severusi!“

Harry přiběhl k jeho stolu s výrazem malého dítěte, které právě dostalo své první koště.

„Mám ho! Sice musím počkat do rána, jestli nevznikne nějaká komplikace, ale jsem si jist, že konečně mám protijed!“

„To je skvělé, Harry! Říkal jsem ti, že ty to zvládneš.“

„Ne já, to ty!“

„Prosím?“

„Kdybys mi neřekl, že vypadám jako upír, nikdy by mě nenapadlo použít upíří krev. Děkuji.“

„Myslím, že nemáš za co. Rád jsem naprosto nevědomky pomohl kritikou tvého vzhledu.“

Harry zrudl jako pivoňka a bylo poznat, že se k něčemu přemlouvá. Jen nebylo Severusovi jasné, k čemu přesně.

„Ehm, bylo by troufalé tě pozvat na večeři? Teda jako na takovou malou oslavu. Nebo spíš tu večeři.“

Mladík nervózně přešlapoval z nohy na nohu a pohledem se provrtával kamsi do jádra Země.

„Velmi rád si s tebou dám večeři na oslavu.“

Na opačném konci zeměkoule se ozvala rána jak Harrymu spadl balvan ze srdce.

„To je skvělé, můžu tě vyzvednout o půl deváté?“

„Dobře. Budu se těšit.“

„Ještě musím za tátou a něco zařídit. Tak tedy večer.“

Harry zmizel ve dveřích a Severus se nedokázal zbavit úsměvu a nadmíru příjemného pocitu.