Slunce již zapadlo, na krajinu kolem se snesla tma a Harry stále netušil, kam ho Severus vede. Popravdě nad tím ani příliš nepřemýšlel. Jeho téměř dětská dlaň ukrytá v té Severusově mu nedávala možnost racionálně myslet. Byl to stejný pocit jako v jeho předchozích životech a přesto v něm bylo něco jiného a nového.

Možná za to mohl alkohol nebo snad teplo vycházející ze Severusovy dlaně, ale Harry se ve svých pocitech a myšlenkách začal naprosto ztrácet. Jestli měl v počátcích pochyby, po přečtení deníku věděl s naprostou jistotou, že Severuse miluje. Ne tou lehkou láskou s růžovými brýlemi, před kterou ho tolikrát varovala máma, ale tím hlubokým nepopsatelným citem, který dokáže na srdci zanechat hluboké stopy. Právě díky svým předchozím životům si tím byl jist více než v čemkoliv jiném, ale o to větší strach měl ze Severusovy ztráty. Severus neměl spoustu let k tomu, aby si k mladíkovi city vybudoval a pečlivě je ve svém srdci uzamknul. Ani zdaleka nemusí o Harryho citech smýšlet tak vážně jako on sám a toho se Harry bál. Zcela neprozíravě mu povyprávěl vše o deníku a předchozích životech, ale nezamyslel se nad následky. Vybafl na něj, že ve dvou životech byli partnery v dobrém i zlém a nečekal jaká by mohla být Severusova reakce. A ta byla…zvláštní.

Pohlédl na staršího muže vedle sebe a měl dojem, že konečně vystřízlivěl. A nutně chtěl vědět, co se Severusovi honí hlavou.

„Čekal jsem, že budeš více překvapený. Nebo to celé teprve vstřebáváš?“

Severus se na Harryho překvapeně podíval. Neočekával, že sám Harry se k tématu vrátí, rozhodně ne po té, jak se snažil opít.

„Je to vskutku neuvěřitelný příběh. Ale vysvětluje množství věcí nad kterými jsem si lámal hlavu. Více než samotný děj mě překvapilo tvé podání. Jako kdyby se tě to ani netýkalo.“

Harry mlčel. Snažil se poskládat odpověď tak, aby byla jasná a srozumitelná. A dokázala říct mezi řádky to, co se neodvažoval říci nahlas.

„Každá vzpomínka, kterou jsem ti pověděl je plná pocitu, které jsem tenkrát cítil a většina jich přetrvala do teď. Možná takový dojem budím, ale nemluvilo se mi zrovna lehce. Je spousta věcí, které mě bolí a trápí i dnes, přestože se díky mému poslednímu výletu vlastně nestaly.“

„Chápu. Chtěl by ses do některé té doby vrátit? Jestli rozumíš, co tím myslím.“

„Vrátit? Mám pocit, že ani v jedné době jsem neměl možnost prožít všechno naplno. Štěstí, přátelství, láska, škola…to všechno pokaždé skončilo kvůli Voldemortovi příliš brzy. Je to lákavé, všechno to prožít na vlastní kůži a ne jen ze vzpomínek, ale vím proč jsem všechno dělal. A za tu cenu to stálo, takže ne, nechtěl bych se vrátit.“

Severus mladíkovi trochu záviděl jeho smysl pro spravedlnost a nesobeckost. Nebyl zrovna zlý, ale neoplýval těmito vlastnostmi, přesto se mu však zdálo, že v některých věcech jsou si velice podobní. Ale díky celému dnešnímu večeru se konečně zbavil i posledních pochybností. Stále si nebyl jistý jestli je správné, když se zamiloval zrovna do mladého lektvaristy, zda si jen něco nenalhává a především, zda má vůbec nějaký smysl doufat v Harryho opětování citů.

Když se konečně rozhodl k odpovědi, srdce mu bilo jako splašené a tvář mu zdobil jemný úsměv, kterého se nedokázal zbavit.

„Kdybych si měl já vybrat, chtěl bych zažít to období, kdy jsme chodili do Bradavic. Přišlo mi jako to nejhezčí i když jsme se tolik hádali, muselo být úžasné vědět, že je někde někdo na koho se můžeš spolehnout. To ale nejde, tak nezbývá než si vzpomínky vytvořit v téhle době.“

Cítil, jak se Harry celý se roztřásl. Nedokázal však určit, zda zimou nebo tím, co právě řekl. Ale o svém dalším kroku se rozhodl během vteřiny.

Zastavil se, odepl si plášť a přehodil ho překvapenému Harrymu přes ramena.

„Ještě bys mi mohl cestou nachladnout.“

Znovu popadl překvapeného Harryho za ruku a dál pokračoval v cestě. Srdce mu plesalo radostí, protože tímhle musel mladíkovi říct dost na to, aby pochopil, že se v pocitech zamilovanosti netopí sám.