Harry si tento rozhovor představoval už hodně krát, přesto se nedokázal donutit k jakékoliv smysluplné větě. Nic z toho, co by si přál říct, se najednou nezdálo dostatečně vhodné.
Proto, za doprovodu Severusova pobaveného pohledu do sebe kopnul rovnou dvojitou whisky a téměř okamžitě pocítil, jak se vzdaluje střízlivému stavu.

„Budeš namol.“

„Rád spím pod stolem.“

Nalil si další sklenku, ale Severus mu ji bleskurychle sebral a vypil její obsah.

„Jdeme.“

„Co? Kam?“

„Vystřízlivět.“

To byla ta poslední věc, po které by Harry toužil, ale jelikož se jeho společník chystal k odchodu, nezbývalo mu, než se s menšími obtížemi také postavit.

Když vyšli ven, Harry si uvědomil, jak brzy z ministerstva odešel, protože se teprve začalo stmívat. Slunce se pomalu chýlilo k západu a do mladíkovým rudých tváří se opřely jeho poslední paprsky doprovázené lehkým vánkem. Na chvíli se nechal unášet příjemným klidem, než ho z něj vytrhla Severusova ruka na rameni.

„Půjdeme?“

Když se na staršího muže podíval, na mysl mu vytanul obrázek jeho mladší verze v den, kdy spolu poprvé vyrazili na Příčnou ulici. Tenkrát potkali Poberty a zbytečně se pohádali.

Sklopil zrak a mlčky přikývl. Občas se mu zdálo, že toho opravdu prožil příliš mnoho.

„Jak daleko jsi s protijedem?“

Harry byl nesmírně vděčný, že se Severus již nevrátil k jejich nedokončenému rozhovoru.

„Mám dojem, že jsem se vůbec nepohnul. Pokaždé, když to už vypadá nadějně, tak se objeví další nečekaná reakce.“

„Všichni moc dobře ví, že děláš co můžeš.“

„Ale stále to není dost.“

Po tom, co se dnes od Harryho dověděl, se jeho chování už nedivil. Vše do sebe zapadalo jako dílky puzzle a Severus konečně plně chápal, proč mladík dělá co může, aby zachránil každého, kdo to potřebuje. Nikdo nemá ani tušení, co vše už jeden kluk dokázal a kolik toho byl ochoten obětovat.
Kdyby teď, v tuhle chvíli měl Severus opustit Harryho, nemohl by. Sobecky by zůstal ať by se mělo stát cokoli, protože dny bez přítomnosti brýlatého mladíka si neuměl představit. Neuměl a ani nechtěl.

„Pozor!“

Harry byl myslí na hony vzdálen a Severusovo upozornění přišlo příliš pozdě.

„Do pr -!“

Mladík se rozplácl na štěrkové cestě a naštvaně se ohlédl na výmol, který jeho pád způsobil. Předpokládal, že kalhoty má na kolenou rozervané a v dlaních ho štípaly kamínky, které mu zalezly pod kůži. A nejraději by se hanbou propadl, když uslyšel, jak se Severus pochechtává.

„Tak pojď, vstávej.“

Harry, rudý až za ušima, vděčně přijal nabízenou ruku a nechal se vytáhnout na nohy.

„Dík.“

„Ukaž mi to, ty nemehlo.“

„To zvládnu sám.“

Mladík se pokusil vytrhnout ruku ze Severusovy dlaně, ale ve výsledku jen způsobil silnější sevření.

„O tom nepochybuji.“

Do mužova hlasu se vkradl náznak sarkasmu a Harry se přestal vzpírat. Věděl, že nemá šanci vyhrát.

Pozoroval Severuse, jak se soustředí na vypuzování kamínků zarytých v Harryho dlani a myslí se mu prohnala vzpomínka na jejich noční rozhovor na ošetřovně a zanechala za sebou bouři rozporuplných pocitů.

„Co kolena?“

Harry si ani nevšiml, že ho Severus již nějakou chvíli pozoruje a když se jeho pohled střetl s onyxovým pohledem staršího muže, lehce se roztřásl, ovšem rozhodně ne zimou.

„D-dobrý.“

Byli si blízko, Severus stále svíral Harryho dlaň v té své a mladík si náhle zoufale moc přál pokračování podobné tomu v mudlovských příbězích o lásce, která hory přenáší.

Nic takového se nestalo, přesto však Severus mladého muže již nepustil ze svého sevření a tak ruku v ruce tiše pokračovali dál v cestě.