Harry se domluvil s otcem na dalším postupu a konečně zůstali se Severusem v laboratoři sami. Najednou nevěděl kam s očima a ruce se mu zcela nepochopitelně nesmírně potili. Nedokázal pochopit reakci svého těla, vždyť se Severusem trávil čas už předtím!

Ano, ale to bylo taky předtím než zjistil pravdu o svém životě. A o Severusovi.

Ani si nevšiml, že si zkoumavě Severuse prohlíží a hledá jakoukoliv sebemenší změnu od jejich posledního setkání. Nic nenalezl, starší muž vypadal stále stejně.

„Musím uznat, že pan Malfoy nepřeháněl, když mi popisoval bezchybnost zabezpečení laboratoří. Díky tobě se tady zaměstnanci rozhodně musí cítit bezpečně.“

Harry zčervenal a pocítil značné rozpaky.

„Tohle není jen moje práce, pomáhala mi kamarádka, sám bych to určitě nezvládl.“

Severus se zdál být stejně nesvůj jako Harry. Nemohl tušit, že i v mladíkově nitru se odehrává souboj emocí a proto se rozhodl začít nejbezpečnější téma, které oběma dávalo možnost se normálně mluvit. Práce.

„Zase se budeš moct vrátit do laboratoře.“

Mladý lektvarista se po Severusově konstatování zadíval na pracovní stůl, kde byl zabezpečen Patrishin jed a povzdechl si.

„Jo, ale nevím jestli je to zrovna šťastný návrat. Sice mi vadila práce v kanceláři, ale teď mě čeká mnohem těžší činnost.“

„Má nabídka pomoci stále platí.“

Harry, s pohledem stále upřeným k pracovnímu stolu jen přikývl. Věděl, že Severus mu pomůže jak jen bude moci.

Potřeboval kafe. Jestliže má hledat protijed a zjistit jak Patrisha jed upravila, bude potřebovat vzpruhu a tu mu dopřeje jen hodně silná káva.

Otočil se zpět ke staršímu lektvaristovi, ale všechna slova se nějak vytratila a místo nich mu myslí proběhla poslední část deníku, kterou jako Harry Jones napsal.

Žij svůj život naplno, Harry. Chovej se tak, jako kdyby každá minuta mohla být tou poslední. Neohlížej se na vhodnost svých rozhodnutí, ale poslouchej své instinkty. Chraň vše, na čem ti záleží a co miluješ a nenech své blízké trpět. 

A ještě jedna malá prosba nakonec.

Neobracej se k Severusovi zády. Zaslouží si každou špetku štěstí, kterou je možné mu dopřát a já mu ho dal jen velmi málo.

Ty jsi já, tak věřím, že se nemusím obávat o naši budoucnost.

„Harry?“

Mladík zatřásl hlavou, aby se vzpamatoval a omluvně se na Severuse usmál.

„Promiň, zamyslel jsem se. Nechceš si dát kafe?“

Tohle vlastně nezamýšlel, ale stejně měl pocit, že dělá správně. Že by na něj působil jeho předchozí život?

„Rád. Nezdá se, že bychom měli v brzké době dostatek času na sezení u kávy.“

„Máš pravdu. Půjdeme?“

Konečně se usmál a Severusovo nitro udělalo radostný kotrmelec. Měl jeho úsměv moc rád. Vlastně ne. Miloval ho, stejně jako jeho majitele. 

Spokojeně Harryho následoval do kavárny patřící k ministerstvu a vychutnával si mladíkovu přítomnost. Zdálo se, že se mezi nimi nic nezměnilo i přesto, že se vůbec nevídali a Severusovi spadl kámen ze srdce.

Když se usadil naproti Harrymu, vzpomněl si, že ani neví, jak dopadl Harryho rozhovor s ředitelem školy a rozhodl se to napravit.

„Ani jsem se tě nezeptal, jak dopadla tvá návštěva u profesora Brumbála.“

Harry se začal usmívat na šálek s kávou a teprve po chvíli zvedl zrak je svému společníkovi.

„Nejsem ani blázen ani nemocný, ale je to na delší vyprávění. Až se celá tahle situace vyřeší, všechno ti to vysvětlím.“

Severus měl dojem, že se jedná o nějaké hodně velké tajemství a cítil se pyšně, když si uvědomil, že mu ho Harry bude chtít říct.