„Pokud neřeknu jinak, nezúčastníš se žádné akce spojené s Patrishou O'Reilly. Nebudeš se vystavovat nebezpečí a ať tě ani nenapadne tu ženskou provokovat nebo nedej Merlin hledat!“

Harry si mrmlal pod nosem zatímco mířil ke krbu, aby se letaxoval domů.

„Pro dnešek máš volno a zítra ráno nastoupíš s ostatními bystrozory a budeš mít na starosti vyvíjení strategických plánů.“

„Kdo si ksakru myslí, že jsem?“

Mladík si neuvědomoval, že stále mluví nahlas a někteří zaměstnanci, které cestou potkal se za ním zmateně otáčí.

„Samozřejmě se to samo nabízí, ale dokud budu ministrem nedovolím, aby si kdokoliv z mých podřízených hrál na volavku a riskoval život! Nenuť mě, abych striktně dodržel zákon, stáhl tě z případu a suspendoval tě na neurčito.“

Už byl téměř u krbů, když ho napadlo, že se ještě vrátí pár kroků a koupí si v kantýně kávu.

A svého nápadu rozhodně nelitoval. Zatímco čekal, než mladá čarodějka, nejspíše nějaká brigádnice, připraví jeho milovaný nápoj, všiml si muže, který se ho snažil nenápadně sledovat.

Paul Blake byl bezesporu jedním z nejlepších bystrozorů, které Harry znal a také jedním z mála těch, kteří byli ochotni Harryho posuzovat podle výsledků a ne podle jména.

Nebyl hlupák, aby si nedomyslel, že ho Pastorek nechal sledovat.

Povzdechl si. Opravdu by se měl ministr začít pohybovat mimo kancelář, aby si vzpomněl, co vše jeho zaměstnanci umí. Kdyby nebyl celé dny zahrabaný v papírech, třeba by si uvědomil, že zrovna pro Harryho není nějaké sledování žádný problém. Byla to snad jediná disciplína ve které při výcviku vynikal.

Káva byla hotová a Harry se vydal zcela jiným směrem, než kam měl původně namířeno. Neměl v plánu Paula setřást, jen si s ním hodlal pohrát a pak ho rovnou zbavit jeho anonymity.

Šel pomalým, vycházkovým krokem, občas se zastavil u nějaké výlohy nebo si prohlédl některý z plakátů, zatímco nenápadně kontroloval, jestli je stále sledován.

Po hodině bezcílného bloudění zabočil do jedné z uliček spojujících kouzelnický a mudlovský Londýn. Tam se s rukama v kapsách otočil a klidně čekal až se objeví jeho pronásledovatel.

Paul se na Harryho v první chvíli díval naprosto vyjeveně, vzápětí se mu však tvář projasnila pochopením.

„Jak dlouho o mě víš?“

„Že by od začátku?“

I když by měl být mladý lektvarista naštvaný, že ho ministr nechal sledovat, touhle situací se dobře bavil.

„Doufám, že sis to aspoň užil.“

„Hm, tak trochu.“

„A co uděláš teď? Zdrhneš?“

„Pitomče, to jsem mohl udělat už dávno. Předpokládám, že vůbec nevíš, proč mě sleduješ, co?“

Blake konečně trochu uvolnil svůj napjatý postoj.

„Ne, ale určitě to má co dělat s tou útočnící.“

„Pojď se mnou. Vysvětlím ti to.“

Harry přišel průchodem do mudlovské ulice a počkal, až se k němu starší bystrozor připojí.

„Víš, že bys časem mohl převzít otcovo místo?“

Harry na Paula použil pohled, který měl vyhrazený pouze pro rozhovory o jeho bystrozorské kariéře. Nemělo smysl jakkoliv odpovídat, proto se rovnou vydal přes cestu, kde vešel do mudlovské kavárny.

„Ach pan Black! Dlouho jste tady nebyl mladý muži!“

Brigit, postarší servírka se k Harrymu hnala se širokým úsměvem a hned ho odváděla k jeho oblíbenému stolu, absolutně si nevšímajíc překvapeného Paula, který je nejistě následoval.

„Děkuji, Brigit.“

„Jako obvykle?“

„Dvakrát, prosím.“

Servírka odběhla připravit kávu, kterou Harry považoval za nejlepší v celém Londýně a mladý lektvarista se otočil na bystrozora.

„Chystám se ti říct něco, co neví nikdo kromě mě a Brumbála. Možná jsem už fakt cvok, ale počítám, že si to necháš pro sebe.“

Harry úplně cítil, jak se Paul napnul překvapením i očekáváním.

„Dobře, nikomu nic neřeknu.“