Snídaně probíhala v tichosti, ale Severus se nemohl zbavit dojmu, že Harry není ve své kůži. Každou chvíli mhouřil oči a zdálo se, že má orosené čelo. Pokud tedy nemá horečku, tak se přemáhá a něco ho bolí.

Sotva dojedli, Harry se pokusil o značně pokřivený úsměv.

„Moc děkuji za snídani a ještě jednou se omlouvám, že jsem ti tady takhle usnul. Měl bych jít, mám v plánu se dnes zastavit za Brumbálem.“

Harry se zhluboka nadechl a chtěl se postavit, ale Severusova ruka na rameni mu v tom zabránila. Stál k němu bokem a ani se na něj nepodíval, přesto promluvil.

„Co tě bolí, Harry?“

„Cože?!“

Tentokrát se Severus na mladíka podíval.

„Nechceš mi tvrdit, že jsi v naprostém pořádku, když vykazuješ všechny příznaky potlačované bolesti a tvůj hluboký nádech mi mou domněnku potvrdil.“

Harry měl nutkání lhát, ale když viděl Severusův přísný výraz, raději si to rozmyslel.

„Hlava. Vzal bych si lektvar, ale mám ho v plášti.“

„A plášť je v tomto pokoji. Jistě, v některých ohledech jsi opravdu jako James.“

Severus Harrymu podal jeho plášť a posadil se zpět na své místo.

„Děkuji.“

„Často spíš špatně?“

Harry si povzdechl.

„Omlouvám se, jestli jsem tě budil.“

„Přísahám, že ještě jedna zbytečná omluva a opravdu se naštvu, abys měl důvod se omlouvat. Neodpověděl jsi mi.“

„Někdy. A pak mě taky bolí hlava, proto mívám při ruce lektvar.“

Severus si Harryho zkoumavě prohlížel. Tohle se mu nezdálo v pořádku.

„Napadlo tě zajít si k Mungovi?“

„Severusi, jsem lektvarista a k tomu patří i základ lékokouzelnictví, to přece víš. Takže ano, napadlo a dokonce jsem tam i byl. Jsem v pořádku.“

„Hádat se s tebou nebudu, ale moc se mi to nezdá.“

„Věřím lékokouzelníkům. Pokud tvrdí, že jsem v pořádku, tak jsem v pořádku. Možná bych se mohl zeptat Brumbála až s ním budu mluvit.“

„Pravda, Albus Brumbál zná věci, které spoustu lidí ani nenapadnou.“

„Právě proto se ho chci na pár věcí zeptat. Sice nesmím pracovat, ale přemýšlet zakázáno ještě nemám.“

„Ty se lehce nevzdáváš.“

Na Severusově tváři se objevil mírný úsměv a Harry byl rád, že se už netváří tak vážně jako před chvílí.

„Zatím jsem se ještě nikdy nevzdal.“

„Vlastnost hodná Nebelvíra.“

„To je taky ta jediná, kterou mám. Udatnost, odvahu ani šlechetnost jsem do vínku nedostal.“

Harry se zvedl a oblékl si plášť.

„V Prasinkách jsi měl odvahy více než dost.“

Harry se na malý okamžik zastavil v pohybu.

„To nebyla odvaha, Severusi. Byla to zbrklost a nerozumnost. Neuvědomoval jsem si nebezpečnost situace.“

Severus to nijak nekomentoval, jen přistoupil k mladíkovi. Oproti včerejšku si nebyl jist, jak se správně zachovat. 

Nakonec jen Harrymu opravil límec u pláště a mladík se začervenal.

„Půjdu.“

„Ano, jistě.“

Harry se otočil ke krbu a vzal do ruky letaxový prášek. Než ho však hodil do plamenů, otočil se na Severuse.

„Mám přijít?“

„Budu rád.“

Harry opustil Severusův dům a uvažoval, co se to vlastně mezi nimi vyvíjí. Zajímalo by ho, jak to vidí Severus, protože zatím měl dojem, že staršímu muži není lhostejný.